Posekej si ten trávník...

Posekej si ten trávník...

Buenos dias, Mateo.
Sí o nó?
Je mi jasné, že sí. Sice jsem neměl šanci tě poznat osobně, ale věřím, že jsi velký pohodář a správný chlap.


Ani nevím, od koho jsem na tvé stránky na FB dostal kontakt, ale od prvního setkání s nimi jsem se těšil na další fotky a zápisky. Tvé postřehy mne vždy zaujaly a nějak jsem s nimi „souzněl".
Když jsem se dozvěděl, že vydáš knihu z tvého putování jižní Amerikou, věděl jsem, že si ji chci přečíst. A tak jsem si ji předobjednal a těšil se, až dorazí. Dorazila :)
Vrhnul jsem se do ní po hlavě a kradl si každou volnou chvilku k posezení nad ní. Velmi zajímavé čtení.
Musím přiznat, že mi dala víc, než jen zážitek ze čtení. Uvědomil jsem si spoustu věcí, které jsem tušil, ale nechtěl si je přiznat. Takový pohled sám do sebe.

Mám kolem sebe „digitální nomády" – mnoho známých využívá možnosti práce na cestách, bez pevné pracovní doby a kanceláře. Tráví mnoho měsíců – někteří i roků - mimo naši malou zemičku uprostřed Evropy a poznávají svět. Mnohokrát jsem si říkal, že bych také rád jednou vypadl ze stereotypu práce – spánek – práce a poznal více z našeho nádherného světa.

Už mnohem dříve, než tento nomádský styl života vznikl, jsem snil o tom, že bych chtěl poznat cizí kraje – ne jen krásy přírody, ale hlavně lidi. Poznat je blíže – pochopit jejich mentalitu, zvyklosti, životní styl. Žít s nimi, pracovat s nimi, radovat se s nimi. Určitě by mi to dalo mnohem více pochopení, soucítění a životního nadhledu. Nikdy jsem ale neměl odvahu si toto přání splnit. Mimo jiné proto, že jsem se nikdy nebyl schopen naučit řeč. A nejen angličtinu – ještě lépe řeč místa, kam bych mířil. Kolikrát jsem s učením začal a za chvíli zase skončil. Klasická výmluva – nemám na to buňky a vždy bylo něco důležitějšího...

mateo-ptaszek-sonson-kolumbie1.jpg

foto Matěj Ptaszek


Během čtení tvé knihy jsem dostal do ruky magazín MF s Pavlem Křížem na titulní stránce. V rozhovoru o jeho začátcích v emigraci zazněla jedna myšlenka, kterou si dovolím citovat:

... navíc nikomu nerozumíte, tak ze začátku nemáte ani kamarády. Trvá dlouho, než se někde začnete cítit opravdu jako doma. Strašně dlouho. Naučit se jazyk jde docela rychle, ale to je jenom začátek. Nejdříve přijde nadšení, že lidem rozumíte jazykově. Ale vlastně jim pořád nerozumíte.
Říkají vtipy, narážky a vy je nechápete. Rozumíte slovům, ale necítíte je. Jsou pro vás cizí. Je to třicet let, co jsem odjel, a teprve teď začínám své okolí cítit. Vyrostla kolem mě generace, se kterou jsem sledoval stejné televizní pořady, nadával na stejné firmy a politiky a kupoval si stejné sušenky. Rozumíme si beze slov jako doma... Řekl bych, že fungovat to začalo až po těch třiceti letech.

Pavel Kříž asi přesně specifikoval to, co k hlubokému pochopení jiné kultury potřeba – čas. Čas si tu kulturu zažít a splynout s ní, a až potom se dá hluboce a osobně poznat. A já mám pocit, že už toho času tolik nemám. Určitě ne třicet let.

mateo-ptaszek-kava.jpg

foto Matěj Ptaszek

A tak jsem se nechal unášet tvou knihou plnou postřehů na rozdíly mezi naší a jihoamerickou kulturou a životem.
A bylo mi krásně a bylo mi smutno.

Došla mi totiž i jiná věc – že jsem strašně konzervativní, zvyklý na své „rituály", na jistoty. Dělám vše proto, abych se vyhnul rizikům a nebezpečí. Když jsem pak četl tvé zážitky, jakým rizikům ses vystavoval a která ti hrozila, docházelo mi, že raději tyto věci čtu, než zažívám. Raději mám svou postel, než špinavý hotel s nepřevlečenou dekou, pod kterou spalo nepočítaně lidí. Raději mám poklidnou Ostravu, než temné Campeche, raději mám jistotu předem domluveného noclehu, než noční hledání, kde složím hlavu... A abych potom ještě celou nespal strachem? Ne děkuji, na to jsem velký srab.

A tak zase beru do ruky tvou knihu a čtu. O lidské dobrotě, o souznění zvířat a lidí, o úsměvech a nádherné krajině. O životě pod sopkami, o hudbě, která spojuje...

Díky Mateo - a prosím, piš dál, ať můžu číst další tvé příběhy. Ať můžu prostřednictvím tebe poznat svět. Ať se můžu povznést nad malichernosti svého života, které mi připadají v tu chvíli tak důležité.
Tvou knihu nezakládám do knihovny, ale ukládám ji na čestné místo, kde na ni uvidím. A brzo se k ní zase vrátím. Abych skrze ní změnil sám sebe a poznával druhé.

S úctou
Tomáš

Vytisknout stránku Vytisknout stránku4. 7. 2016, 21:05, zobrazeno 1801x, dnes 2x
5.0 1Hodnocení