Po snídani vyrážíme k autobusu, který nám zastavuje o něco výše, než je náš hotel. Musíme projít mravenčí stezkou - to je cestou, kterou okupují tisíce velkých lesních mravenců. Nesmíme zastavit, jinak okamžitě nastupují a snaží se kousat. Musíme jít rychlou chůzí - spíše skákat po kamenech a místech, kde mravenci nejsou. Stoupání nám dává vždy dobře zabrat. Je to prubířský kámen. Pokud toto nevyjdeme, nemá cenu ani chodit na hory. Není to daleko, ale my ještě nejsme aklimatizovaní. Jdeme na několikrát - ale zastávky musí být minimální, protože v okamžiku máte plné boty a nohavice velkých černých mravenců. Takže fofrem do kopečka.
Autobus nás veze serpentýnkami mezi úžasnými skalami až na sedlo Passo Gardena do výšky 2 121 m. Tam nás vysazuje a vrací se k hotelu. My kráčíme k horní stanici lanovky sítě Sela Rondo. To je zajímavý nápad - v zimě můžou lyžaři využívat všech sjezdovek a lanovek tak, že neujdou ani metr pěšky - na konci sjezdovky nasednou na lanovku, která je vyveze k úplně jiné sjezdovce, pod kterou je další lanovka - no prostě Rondo. Můžou celý masiv Sella objet dokola a po každé po jiné sjezdovce.
Vytahuji si stativ a fotím nádherný masiv Saso Lunga, čímž spouštím řetězovou reakci dobíhání a nestíhání.
Jako poslední s Janou nastupujeme na stoupák do rozsedliny v masivu Sella na místo zvané Utia Cark ve výšce 2 222m. Je to cik-cakový stoupák prudce nahoru, což nám dává notně zabrat. Dále pokračujeme na sedlo Passo Cier do výšky 2 469 m, čímž dosahujeme převýšení cca 350 m asi na jednom kilometru. Tam docházíme celou naši partu. Ti jsou odpočatí a po pěti minutách pokračují. Vyrážíme s minimálním zpožděním směr sedlo Forc de Crespeina do výšky 2 528 m. Docházím jako poslední.
Po krátké svačině (stihnu jí sníst asi třetinu) vyrážíme oklikou na vrchol Sas Ciampac (2 677m) Těsně před vrcholem mám krizi, tak si bereme spolu s Ferdou každý půl energetické tabletky. To jsem neměl dělat. Již tak rozpumpované srdce se dostává ještě do větších obrátek s ním běží i tlak. Je mi tak blbě, že mi musí Jana vzít batoh a Lumír brašnu s foťákem. Trápím se celou cestu údolím Altipiano De Crespina s rozcestím Forc. De Ciampei (2 366m) až k chatě Puez Hute (2 475). Tam se mi trochu uleví a dostávám radu od průvodce, že karnitin je v teple nebezpečný a mám si raději vzít hroznový cukr. Pak nastáva dlouhý sešup po srázech údolí Valunga až do Selva Gardena.
Nakonec přicházíme ke korýtku s vodou, které už známe ze včerejška. Zblbneme celou bandu a všichni knajpujeme v místním potůčku.
Večer se všichni scházíme u nás na pokoji , stahujeme fotky a povídáme si. Všichni jsme spokojení - až na dvě naše spolucestující, které si při sestupu do Val Gardeny totálně zničily prsty. Mají je modré a je jasné, že mají celou dovolenou problém. Pozor na dobrou obuv! Bez ní ani ránu!
Návrat na titulní stranu Dolomity 2006
Vytisknout stránku
Komentáře (0)