Úvod > Články > Dokumenty > Gibraltar II

Gibraltar II

Druhý den naší cesty za hranice všedních dnů se probouzíme v hotelu Citymar Mediterráneo kolem půl osmé. Venku se teprve rozednívá (je to zvláštní - u nás je takové světlo už kolem páté ráno!), ale my se už těšíme na druhý výlet na Gibraltar. Po chvíli zjišťujeme, že máme na mobilu pět zmeškaných hovorů od rodičů. To je divné - tolikrát za sebou? Něco se muselo stát! Plni obav voláme domů. Ozve se maminka a se strachem v hlase se ptá: "Jste všichni v pořádku?". Až od ní se dozvídáme, že Španělsko postihlo zemětřesení. Jsou zranění i mrtví. Rychle pouštíme televizi a sledujeme místní zprávy - jsou plné neštěstí, které se stalo v městečku Lorca - od nás asi 300 km vzdušnou čarou. Uklidňujeme vystresovanou maminku a jdeme na snídani.

Počasí se vydařilo, je příjemně teplo a my se pěšky vydáváme po kolonádě podél pláže směr The Rock. Cestou narazíme na opevnění - Španělský dělostřelecký srub. Zůstala z něj už jen čelní stěna, samozřejmě beze zbraní. Na jeho stavbu padla i místní památka - ta je ale za srubem rozřezaná na kousky a konzervovaná - na blocích kamene je položena tenká bílá tkanina a na ni je následně nanesena vrstva žluté pěny. Zamezí to zvětrávání kamene povětrnostními vlivy. Jestli ale někdo toto puzzle složí dohromady, ví asi jen bůh...

Rozřezané a impregnované kamenné bloky.

Historie padla pod tlakem militantních choutek.

Čelní strana se střílnami miřícími na Skálu.

Kolem moře pokračujeme dál až k hraničnímu plotu a kolem něj míříme k celnici. Cestou potkáváme partu místních pracantů ve žlutých vestách, kteří uspíšili siestu a odpočívají v baru pod palmami.

Pak už procházíme celní kontrolou. Momentálně je mezi Španělskem a Británií mír, proto procházíme bez obstrukcí. Hned za celnicí nalézáme tu správnou telefonní budku. Vašek s radostí zapózuje. Jsme zase v Británii. Už podruhé v životě :o))

Pak už si na vlastní kůži zažijeme přechod po ranveji. Je to zvláštní pocit pochodovat po místech, kde se v plné rychlosti prohánějí letadla... Tedy jen někdy :o)

Strelície - tuto kytku si už pěkně dlouho plánuji vyfotit v ateliéru - jen se k tomu nemůžu dostat. A tady kvete u cesty. No nenaštvalo by Vás to?

Velice podobný květ má i místní palma. Jen o kus větší.

Starým padacím mostem a tunelem ve skále vcházíme na Main Street - hlavní ulici plnou obchůdků a restaurací.

Ulice jsou plné živých soch. Fotím z povzdálí - aby po mě nechtěli Gibraltarské libry - ty nemáme. Dá se tady bez problému platit Eurem. Kurz nepřepočítáváme. Na pizzu a pivo to nemá cenu řešit.

Z obchůdků na nás kouká spousta lákadel v podobě opiček. Očividně je tady mají rádi. Jen Vašek jim potichu spílá a nadává nevybranými slovy. Nechápeme, opičky jsou přece fajn...???

Na konci Main Street míjíme místní hřbitov. Hlídá ho čenobílá číča, kterou hned tak něco nevyruší.

Hřbitovy nijak nemusím, ale tento má své kouzlo...

Za chvíli přícházíme ke Gibraltar Botanic Garden. Před zahradou je velké (v možnostech Gibraltaru "velké") parkoviště bez jediného volného místa. Je zde i dolní stanice lanovky vedoucí na Skálu. My ale nejdříve vcházíme do zahrady.

Při vstupu do zahrady na vás míří dělo a busta sira Eliotta - guvernéra Gibraltaru. Nevím ovšem kterého - byli totiž dva - otec a syn - a oba byli guvernéři. No tak si to přeberte...

Zahrada byla založena roku 1816 z iniciativy guvernéra - generála George Dona - jako odpočinková a rekreační zóna obyvatelů Gibraltaru. V sedmdesátých letech minulého století už byla v havarijním stavu, proto se vláda rozhodla o rekonstrukci a vybudování botanické zahrady. Projekt byl zahájen v roce 1991.

Základní informace o zahradě:

Zeměpisná poloha:
Zeměpisná šířka: 36 7 'N
Délka: 5 21 "W
Nadmořská výška: 35m do 60m
Rozloha: 6 ha

Podnebí:
Průměrná roční teplota: 18,2 ° C
Průměrná teplota nejchladnějšího měsíce: 13,4 ° C (leden)
Průměrná teplota nejteplejšího měsíce: 24,2 ° C (srpen)
Průměrná roční minimální teplota: 14,9 ° C
Průměrná roční maximální teplota: 21,4 ° C
Průměrné roční srážky: 768 mm

Otevírací doba: 8 až 21 hod. nebo do západu slunce je-li dříve.

Zahrada byla opravdu kouzelná. Oáza klidu uprostřed civilizace. Rušili nás jen místní uklízeči, kteří motorovými fukary čistili chodníčky.

Vždycky jsem si myslel, že štětky na láhve se vyrábějí - ale oni je pěstují!!!

Po krásných chvílích odpočinku uprostřed prazvláštních rostlin se vydáváme kolem starého děla k dolní stanici lanovky a míříme do přírodní rezervace Upper Rock. Kupujeme si jen jízdenku nahoru - dolů pak už půjdeme po svých.

Cestou míjíme prostřední výstupní stanici, která je ale mimo provoz. Zatavujeme až nahoře, kde nás čekají slavné opičky. Vašek měl ale pravdu - za prvé to nejsou žádné roztomilé krasavice a za druhé jsou ofrklé jak ... No prostě moc!

Jedna z turistek stála za těmito potvůrkami asi tři metry a koukala dolů na město. Ve chvíli, kdy se otočila a na chvíli zůstala stát, se doposud netečně sedící opice v mžiku obrátila, udělala pár rychlých kroků a už měla celou ruku vraženou v tašce, kterou měla turistka na rameni. Vícekrát jsme viděli, kdy jinak netečné opice bleskurychle zareagovaly na zašustění sáčku či tašky. Potvory mazaný! Raději dál od nich a dát si velký pozor! Ostatně na to upozorňují i tabulky umístěné na stanicích lanovky:

Jedna z hezčích místních modelek...

Výhled z horní stanice lanovky je úchvatný. Radost nám kazí jen silný vítr a opar, kvůli kterému máme malou viditelnost. Hlavně nevidíme Afriku, která je opravdu "za rohem".
Hrot skály v popředí není dostupný, patří vojákům...

Nakonec se nám alespoň trochu podaří zahlédnout vrcholek africké hory. No lepší než nic. Venca nám líčí, že když je dobrá viditelnost, máte pocit, že na protější břeh musíte doplavat.

Po prohlídce starých opevnění na hraně Skály scházíme po st. Michael´s Road k Apes´ Den - opičímu doupěti. Je to místo, kde mají opice oficiální místo krmení. Jsou tak odrzlé, že skáčou po střechách projíždějících mikrobusů, visí na zpětných zrcátkách a do okýnek loudí pamlsky. Přitom mají jidla dost! Ale my víme proč se tady mají tak dobře. Stará pověst říká, že dokud tu budou volně žít opice, bude Skála patřit Britům. A tak se o ně dobře starají...

Pak Vašek nalezne schody prudce klasající po úbočí skály. Většina rozhodne pokračovat tudy. A tak sestupujeme, sestupujeme a sestupujeme. Uprostřed cesty narazíme na dvě chlupaté potvůrky vzájemně si čistící kožichy. Naše přítomnost je vůbec nevzrušuje, a to, že by nám mohli uhnout je ani nenapadne. Potvory sebevědomý!!! Procházíme těsně kolem nich úzkým prostorem, který nám milostivě nechaly a přejeme si, aby nás nekously...

Cesta orámována děly - mírové využití... (Ve válce se lijou kulky, v míru písmena... to známe z pohádek!)

Cestou po Old Queen´s road míjíme zbytky dělostřeleckých stanovišť. Potvrzuje to strategickou důležitost tohoto místa...

U místa zvaného Military Heritage Centre dostáváme důkaz, že skálu dobyla další mocnost - po Španělech, Maurech a Britech Skálu dobyli i Němci a Němky, tentokráte na silných burácejících strojích s "fašounskými" přilbami na hlavách...

Muzeum obléhání Gibraltaru. Válčilo se tu skoro neustále. A válka bolí. I vojáci se ale chvílemi nudí a dělají neplechu:

... třeba ryjí grafiti do omítek. To se samozřejmě nesmí, a tak přijde zasloužený trest...

... bičování. Co myslíte, zabralo by to na naše sprejery? Možná jo...

Trochu modernější historie - World War II. Tunels - tunely z druhé světové války.

Jejich rozsah je určitě neuvěřitelný - my máme možnost nahlédnout jen na okraj tajemných chodeb.

Na této tabuli vidíme nákres chodeb vyhloubených ve Skále. A to určitě jen těch "veřejných". Moderní podzemní jeskyně sloužící dnes britské armádě zde určitě nejsou zakresleny. Skála je jako ementál - ještě chvíli budou kutat a spadne sama... Nehledě na to, že sama obsahuje spoustu přírodních jeskynních prostor. Kdysi se věřilo, že jeskyně vedou pod mořem až na Africký kontinent...

Pak už jen scházíme kolem starého maurského hradu do úzkých uliček a míříme na Main Street na jídlo. To je jeden z hlavních důvodů, proč ještě nebloudíme ve skalách - hlad. Pro mne to znamená jediné - musím se tady vrátit a věnovat tomuto nádhernému místu ještě jeden den. Určitě to nebylo zklamání, jak to nazval jiný cestovatel na webu. Pro mne to byl jedinečný zážitek, který snese opakování! Tak někdy příště!!!

Naposled procházíme po ranveji směrem k celnici a míjíme velký bilboard s vyobrazením plánované rekonstrukce letiště. Již letos (2011) má být dostavěno. Britové s ním mají velké plány, zatím je ale stavba ve skluzu... Doubledecker dokazuje to, že jsme v Británii...

Ještě jeden důkaz, že jsme v Británii - Bobíci!!! Pak už jen procházíme celní kontrolou, kde odchytí dámu v letech, která jde předemnou a strkají její objemnou batožinu do rentgenu - stejného, jako je na letišti. No to už jsem na hranicích dlouho nezažil :o))