Nechtělo se mi být jen dalším turistou, který přijede na svou dovolenou, užije si chvilky volna a zase se vrátí domů. Jediné co takovému turistovi zbude, je pár vzpomínek a možnost se pochlubit, že tam byl. Já jsem chtěl o námi navštívených místech vědět co nejvíce.
Tím, že jsme jeli sami a neměli možnost spoléhat se na „odborného průvodce“, snažil jsem se zajistit si co nejvíce informací. Nebylo tolik času, abych si nastudoval vše, a tak jsme odjeli jen s částí informací, které byly dostupné. Každý večer jsme pak louskali průvodce a zjišťovali, co nás další den čeká. Zbytek načítám až po ukončení našeho výletu za hranice všedních dnů.
V Andalusii jsme se nepotkali jen s nádhernou krajinou a přírodními zajímavostmi, ale hlavně s historií. Současné Španělsko je o přítomnosti, která je minulostí silně ovlivněna. Celou cestu jsme potkávali památky, pozůstatky živé historie, která tvoří celé Španělsko.
I když jsem „historií nepolíbený“ s chutí jsem se začetl do přehledu Španělských dějin a zjistil spoustu souvislostí a zajímavostí. A jelikož na těchto stránkách popisuji spoustu věcí, které se této historie dotýkají, dovoluji si zde sepsat alespoň pár faktů.
První osídlení Andalusie
Lidé osídlili Andalusii už více než před miliónem let. Kolem roku 25 000 př. N. l. vytvořili první paleolitičtí lovci a sběrači jeskynní malby - nejstarší můžeme vidět v jeskyni Altamira v Kantábrii, které pocházejí přibližně z roku 15 000 př. N. l.
Nerostné bohatství Andalusie a její stálé osídlení přilákalo kupecké lodě z vyspělejších oblastí středomoří. Každá z nově příchozích kultur - mezi nimiž byli Féničané, Řeci, Kartagínci, Římané i Vizigóti - zásadním způsobem ovlivnila andaluský životní styl a identitu.
Vizigóti byl germánský kmen, který v počtu asi 200 tisíc obsadil pyrenejský poloostrov po té, co je z jejich domoviny vyhnaly hordy asijských hunů. Dlouhovlasí Vizigóti zrovna nepatřili mezi kultivované národy. Až v roce 587 se situace pod vládou krále Rekkareda uklidnila. Sevilla se pak stala významným kulturním střediskem.
Arabská invaze do Španělska
Po smrti proroka Mohameda v roce 632 začali Arabové šířit islám do všech koutů Blízkého východu a severní Afriky. Jedna nepodložená pověst k tomu dodává, že cestu na Pyrenejský poloostrov jim otevřely erotické eskapády posledního vizigótského krále Roderika. Některé letopisy se totiž zmiňují, že Roderik svedl Florindu, mladičkou dceru vizigótského guvernéra Juliána, jenž spravoval severoafrickou Ceutu; pomstychtivý Julián pak prý navázal styky s muslimy a přesvědčil je, aby po jeho boku zaútočili na Španělsko. Ve skutečnosti se s nimi nejspíš Roderikovi rivalové spojili ve věčném zápase o trůn vizigótského království. V každém případě však kolem roku 700 začala vizigótská vláda neodvratně upadat, o což se kromě epidemií a hladomoru pustošících hlavní město Toledo přičinily i vzájemné rozbroje mezi šlechtou a všeobecný chaos, jenž brzy zachvátil celý poloostrov.
V roce 711 se u břehů Gibraltaru vylodil Tariq ibn Zijád, muslimský místodržící marockého Tangeru, jehož doprovázelo na 10 000 mužů, převážně Berberů (domorodých obyvatel severní Afriky). Roderikovo vojsko bylo rozprášeno patrně kdesi u řeky Guadalete v provincii Cádiz a sám Roderik se prý na útěku utopil. Muslimové pak během několika let ovládli celý Pyrenejský poloostrov kromě několika malých oblastí irasturských horách na severu regionu. Své dominantní postavení si na poloostrově udrželi bezmála čtyři staletí a jejich vliv měl výrazněji zeslábnout až o dalších čtyři sta let později. Mezi neustálými válkami a nepokoji vznikla v muslimy ovládaných oblastech Pyrenejského poloostrova nejvyspělejší společnost středověké Evropy. Teritoria spravovaná muslimy byla známá pod souhrnným názvem Al-Andalus, jenž se dodnes dochoval v označení tradiční muslimské bašty - Andalusie.
Reconquista
Hranice Al-Andalus se neustále posouvaly kvůli křesťanům, jejichž pomalu postupující reconquista (opětovný zábor Španělska křesťany) se nakonec protáhla na dobrých 800 let, nicméně až do poloviny 11. století byly křesťanské státečky v severním Španělsku příliš slabé a zmítané neustálými spory, než aby pro Al-Andalus představovaly vážnější hrozbu, a to navzdory vnitřním konfliktům, jež čas od času postihovaly i muslimskou říši.
Ve druhé polovině desátého století terorizoval křesťanský sever obávaný córdobský vojevůdce Al-Mansur (zvaný též Almanzor), který během dvaceti let podnikl na padesát razzias (výpadů). V roce 997 například jeho vojáci zdemolovali katedrálu v Santiagu de Compostela na severozápadně Španělska - hlavní ohnisko kultu Santiaga Matamora (sv. Jakuba Maurobijce), jenž byl velkým vzorem mnoha křesťanských válečníků. Po Almanzorově smrti se však chalífát rozpadl na několik desítek taif (malých královstvíček) ovládaných lokálními velmoži, jimiž poměrně často byli berberští vojevůdci.
Ve čtyřicátých letech 11. století se nejsilnější andaluskou taifou stala Sevilla, město ležící v zámožném údolí na dolním toku Guadalquivir. V roce 1078 pak Abbásovci ovládli celé území sahající od jižního Portugalska až k Murcia, díky čemuž se Andalusie aspoň zčásti vrátil mír a hospodářská prosperita.
To už se však křesťanské státy na severu Španělska chystaly vrhnout znovu do boje. Když se jednomu z nich, Kastílii, podařilo v roce 1085 dobýt Toledo, požádali zděšení sevillští o pomoc Almorávidy - přísnou muslimskou sektu tvořenou Berbery ze saharské oblasti, jíž se podařilo ovládnout Maroko. Almorávidé přišli, porazili kastilského krále Alfonse VI. a poté si rovnou podmanili i Al-Andalus, jemuž vládli z Marrákeše, coby své kolonii, v níž ovšem byli židé i křesťané neúnavně pronásledováni. Půvaby Al-Andalus však almorávidskou přísnost přece jen trochu otupily: od roku 1143 tu začalo docházet k častým nepokojům a během několika let se celá říše opět rozdrobila j na malé taify.
V Maroku vystřídala Almorávidy další přísná muslimská sekta berberského původu - Almohadové, kteří se rovněž jali dobývat Al-Andalus, což dovedli ke zdárnému konci v roce 1173.
Roku 1195 uštědřil almohadovský vládce Júsuf Jakub al-Mansur zdrcující porážku kastilské armádě u města Alarcos, jižně od Toleda, ale jediné, čeho tím dosáhl, bylo, že se všichni severošpanělští křesťané spojili proti němu. V roce 1212 pak spojená vojska Kastílie, Aragónu a Navarry porazila početnou almohadovskou armádu u Las Navas de Tolosa, severně od Jaén. Po roce 1224 zachvátil almohadovskou říši boj o následnictví, čehož křesťanská království Kastílie, Portugalsko, León a Aragón využily k získání dalších území na Pyrenejském poloostrově. Kastilský král Ferdinand III. (řečený El Santo neboli Svatý) si to namířil do Andalusie, kde dobyl strategické město Baeza v roce 1227, Córdobu v roce 1236 a v roce 1248 po dvouletém obléhání i Sevillu.
Granadský emirát si můžete představit jako dílek dortu vyříznutý z rozpadající se almohadovské říše Mohamedem ibn Júsufem ibn Nasrem, od něhož se také odvozuje jeho synonymní označení nasrovský emirát. Celý útvar sestával převážně z dnešních provincií Granada, Málaga a Almería, jeho obyvatelstvo čítalo kolem 300 000 a dalších téměř 250 let vydržel coby poslední muslimský stát v oblasti Pyrenejského poloostrova.
Nasrovští emíři vládli z honosného paláce Alhambra, jenž se tak stal očitým svědkem posledního rozkvětu muslimské kultury na území Španělska. Zlaté časy emirátu nastaly ve 14. století za vlády Jusufa I. a Mohameda V., kteří se také nejvíc zasloužili o současnou podobu Alhambry. Jeho pád nakonec přivodily dvě příčiny. O tu první se postaral emír Abú al-Hasan, když v roce 1476 odmítl nadále odvádět daň Kastílii; tou druhou se stalo spojení dvou největších španělských křesťánských států Kastílie a Aragónu v roce 1479, k němuž došlo v důsledku sňatku vládnoucích panovníků Isabely a Ferdinanda. Manželský pár, veřejnosti známý pod přezdívkou Los Reyes Católicos (Katolická Veličenstva), pak v roce 1482 zahájil závěrečnou fázi reconquisty, a to v podobě vojenského tažení proti Granadě.
Malicherné hádky o to, kdo má lepší harém, a další konflikty mezi granadskými vládci nakonec přerostly v občanskou válku, která umožnila křesťanským vojskům vtrhnout na území emirátů. Malagu se podařilo dobýt v roce 1487 a samotnou Granadu pak po osmiměsíčním obléhání 2. Ledna 1492.
Poslední granadský emír Boabdil podepsal kapitulaci na základě velkoryse smlouvy, která mu zajistila pozici lenního pána regionu Las Alpujarras ležícího jižně od Granady na svazích Sierra Nevady. Zde však setrval pouze rok a poté se vydal do Afriky. Muslimskému obyvatelstvu byla slíbena náboženská, kulturní i majetková rovnoprávnost, která však neměla dlouhého trvání.
Muslimové byli v následujících letech nuceni slavit křesťanské svátky a žít v ghettech. Následovaly vzpoury, které ještě zvýšily napětí mezi křesťany a araby. Stejně jako arabi, byli pronásledováni i židé. Obě skupiny byly nuceny buďto konvertovat ke křesťanství, nebo odejít ze Španělska.
Válka o Španělské dědictví
Dalším obdobím, které je důležité pro pochopení souvislostí, je válka o španělské dědictví - (1701-1714) představovala největší ozbrojený konflikt první poloviny 18. století. Její příčinou byl spor o následnictví na španělském trůně poté, co v roce 1700 vymřela španělská větev Habsburků.
Konfliktu se zúčastnily všechny soudobé evropské mocnosti s výjimkou Švédska a Ruska, které si řešily své vzájemné mocenské rozpory v severní válce.
Během rané fáze konfliktu se postupně vyprofilovaly dvě strany: francouzská (tvořená především Francií, větší částí Španělska, Savojskem a Bavorskem) a protifrancouzská (kterou utvořila Svatá říše římská, země rakouských Habsburků, Anglie a Holandsko). V roce 1704 byl Gibraltar dobyt holandsko-britským expedičním sborem vedeným admirálem Georgem Rookem. Očekávalo se, že dobyvatelé skálu po jejím vyplenění opět opustí. Nestalo se. Tento stav byl formalizován v roce 1713 Utrechtskou smlouvou.
Španělé zkoušeli Gibraltar několikrát neúspěšně dobýt zpět, za nejtvrdší nápor se považuje jejich pokus v roce 1783 (tzv. Velké obležení).
Občanská válka
Ve volbách v roce 1936 zvítězila koalice levicových stran těsně před pravicovou Národní frontou. Společnost se následně rozštěpila na stoupence levicové a pravicové politiky, přičemž násilnostem se nevyhli jedni ani druzí. 17. 7. 1936 se vzbouřila posádka v severoafrické Melille proti levicové vládě a druhý den se k ní přidaly další posádky v pevninské části Španělska. Tak vznikla občanská válka.
Občanská válka rozdělila obce, rodiny i přátele. K otřesným masakrům a válečným 1 zvěrstvům přitom docházelo na obou stranách, a to zejména v prvních týdnech kon-fliktu. Povstalci, kteří sami sebe nazývali nacionalisty, zastřelili či oběsili desetitisíce a republikánských sympatizantů. Republikáni dělali totéž s každým, koho podezřívali ze sympatií s nacionalisty, a v jejich rukou nalezlo smrt i 7000 kněží, mnichů a jeptišek. Politická příslušnost často posloužila jako vítaná záminka k vyřizování starých účtů. Celkem ve válce zahynulo na 350 000 Španělů (podle některých zdrojů až 500 000).
Vůdcem nacionalistů se stal generál Francisco Franco, který si sám udělil titul Generalisimo - nejvyšší generál. Krátce na to se také prohlásil za caudillo - což odpovídá německému výrazu futer. K vítězství nacionalistům pomohly kvalitnější zbraně a také 92 tisíc vojáků vyslaných na pomoc fašistickým Německem a Itálií. 1. 4.1939 prohlásil Franco válku za dobojovanou. Po skončení občanské války pokračovalo krveprolití - cely s politickými vězni praskaly ve švech. Na 100 tisíc Španělů bylo po válce zabito, nebo zahynulo ve vězení.
Do druhé světové války se Španělsko nezapojilo. Franco vládl absolutisticky coby vrchní velitel armády a předseda jediné politické strany. V roce 1975 Franco umírá a jeho zvolený nástupce - princ Juan Carlos usedá ve svých 37mi letech na trůn. Právě tento král se velkou měrou zasloužil o přechod Španělska k demokracii.
Další místa naší cesty naleznete zde:
Andalusie - úvodní stránka
Gibraltar
Gibraltar II.
Tarifa
Arcos de la Frontera
Zahara de la Siera
Ronda
Informace o dopravě, průvodcích a cenách.
Historie a současnost Španělska
Vytisknout stránku
Komentáře (0)