Itálie- Duino

A je tady poslední den naší dovolené. Rosničkáři plánují na dnešek v okolí Bovce déšť a tak se rozhodujeme, že vyrazíme k moři. Marcelka naplánuje popojet necelých 100 kilometrů do italského Duina.

Projíždíme opět Tolminem a podél Soče míříme dále na jih. Ke konci cesty se mění i vzhled okolí - kolem cesty stojí vysoké cypřiše a ja čekám, kdy se objeví nějaké toskánské kýčovky... Nakonec zastavujeme v uličkách Duina, kousek od Nového hradu. A protože jsme v Itálii, prvně co děláme je to, že si sedáme v zahrádce kavárny na kávičku. Pak jdeme kousek ke starém hradu, kde by měla v zahradách být keška -  tu si přece v Italii nemůžeme odpustuit! Nakonec ji ale nenalézáme - zahrady jsou zavřené a tak se vydáváme na opačnou stranu.

Jdeme po promenádě těsně nad hranou útesu kolmo padajícího do moře. Jsou odsud krásné výhledy. Potkáváme i část opevnění - bunkry vysekané ve skále.

V dálce vidíme "kosu" která zasahuje hluboko do moře. Je to místo, kde se řeka Soča - teď už pod názvem Isonzo vlévá do moře. Měli jsme to štěstí tuto nádhernou řeku vidět u jejího zrodu, sledovat její klikatící se nádherný tok údolími, vidět ji vinout se uzoučkými koryty a dokonce se na ní plavit i smočit své těla v její ledové tyrkysové vodě. Pozorovali jsme ji cestou na jih, jak pohání elektrárny a teď vidíme i konec její pouti. Je to nádherná řeka, na kterou asi v životě nezapomeneme. Sbohem, Sočo!

Dojdeme kolem velkého kempu do zálivu Baia di Sistiana. Pod sebou vidíme pláže, ke kterým bychom se rádi dostali a osvěžili si tělo v moři. Jenže dostat se dolů není taková sranda. Musíme si opravdu kus zajít, nebo se zprudka spustit neznačenou cestou dolů. Riskneme to a máme co dělat abychom to místy ubrzdili. Za odměnu se dostáváme na oblázkovou pláž kde se vrháme do moře. Je krásně teplé a my si užíváme. I sluníčko se ukáže v plné parádě. Škoda, že se nemáme kde schovat. Nazpět už záliv obejdeme a po stezce se vrátíme nazpět do Duina. Na rozloučenou si opět sedáme do stejné kavárničky. Káva tady je ale u kus dražší, než ráno. Dedukujeme z toho, že ráno jsme si pro ni přišli na bar a odpoledne to máme i s obsluhou...

Cestou nazpět znovu míjíme Solkanský most. S rozpětím oblouku 85 metrů je to nejdelší kamenný obloukový železniční most na světě a druhý nejdelší kamenný obloukový most, po německém Syratal viaduktu. Postaven byl v letech 1904 až 1905 z 4 533 kamenných bloků. Za první světové války jej rakouští vojáci za pomoci 930 kg ekrazitu zničili. V roce 1927 jej Italové znovu zprovoznili.

Návrat na titulní stranu Slovinsko 2019