Kitzbüheler Horn

Pondělí 16. července 2012

Ráno se probouzíme do zamračeného rána. Vrcholky hor jsou zahaleny v mracích. Sraz na snídani máme domluvený na 7:30, abychom stihli ranní autobus v 8:32. Ten stojí hned vedle našeho hotelu, proto nemusíme spěchat. Všichni se scházíme na zastávce a po chvíli přijíždí žlutý PostBus. Pomáháme nasednout stařence jedoucí k lékaři a kupujeme si lístky na vlakové nádraží v Kitzbühlu. Pro dva stojí 5,20 EUR. Autobusek prokličkuje městem a vysazuje nás u nádraží. Pokračujeme podél kolejí na jih a asi za 10 minut přecházíme přejezd a stoupáme do kopečka ke spodní stanici lanovky Hornbahn.

kitzbuheler-horn-narvana-lanovka.jpg

Tam se Ivan vydá koupit hromadně jízdenky pro všechny. Po několika minulých setkání s krajany se rozhoduje zkusit štěstí a pokladní se natvrdo ptá: „Umíte česky?“ Ta na něj chuděra vyvalí oči a neví do říct. A tak přichází němčina a domluva na jízdenkách až na Kitzbüheler horn. Pokladní nabízí slevu pro dámy (dnešní akce Ladies‘ day). Jízdenka pouze nahoru stojí pro děvčata 14, 50, pro chlapy pak 15,20 EUR.

Nasedáme do čtyřmístné kabinky a začínáme stoupat do mezistanice Pletzeralm do výšky 1272 m. Samotný Kitzbühel je ve výšce 800 m. Než stačíme vyjet do mezistanice máme s Jankou tři telefony – no jo, pondělí ráno… V mezistanici je možno zvolit dvě cesty – kratší, čtyřmístnou lanovku Hornbahn II – stejnou jako jsme jeli sem - na stanici Alpenhaus do výšky 1669 m, nebo pokračovat velkou kabinovou lanovkou Horn - Gipfelbahn přímo na Kitzbüheler Horn do výšky 2000 m.

Zde s Ferdou vedeme spor, jak vysoký je Kitzbühelerhorn – já jsem na mapě našel rovné 2 000 m n. m., on zase 1996 m. Po chvíli dohadování dochází na pěstní souboj a následně na kompromis – tato hora je vysoká přesně 1998 m a její výška se mění s množstvím alkoholu v krvi. Amen. Není nad to, když se lidé dohodnou, že! Nutno podotknout, že na první lanovce jsme byli sami a ani na druhé se mimo nás a obsluhy nikdo nenachází. A tak nasedáme na svou soukromou lanovku a začínáme stoupat nahoru. Pohled do údolí je úžasný. Vystoupali jsme nad roztrhané mraky a shora je vidíme jako kopečky šlehačky kryjící nádherné pastviny, lesy ale i město s jezerem Schwarzsee. Pohled pro bohy…

kitzbuheler-horn-teplo.jpg

Výhledy nám po chvíli mizí v hustých mracích. Za chvilku kabinka s drcnutím zastavuje na vrcholu Kitzbüheler Hornu. Teplota značně poklesla a tak ještě v objektu lanovky na sebe oblékáme vše, co s sebou máme. Děláme dobře – hned za dveřmi nalézáme teploměr, který nás dostává hodnotou -2°C. Kosáááá!!! Kolem je taková mlha, že vysílač na špici hory spíše jen tušíme. Vyfotíme si alespoň náznak vysílače, který jsme včera fotili z okna Slávkova pokoje a malou kapličku pod stanicí lanovky. Vítr žene kolem cáry mraků a my se rozhodujeme sestoupit níže na Alpenblumengarden – alpské botanické zahrady.

kitzbuheler-horn-janky-a-jitka.jpg

Cestou docházíme na malý skalnatý ostroh s křížem. Kolem je tolik kravinců, že nemůžeme najít cestičku. Při společném fotografování Janka vylepší obvyklou vítěznou pózu pokřikem:“Lejnóóóó!!!!“ Toto se stane heslem dne (a následně heslem celé dovolené). A právem, neboť krav je tu podstatně více než lidí. My musíme chodit po cestičkách a dávat si pozor kam šlapeme, kdežto ony ty kytičky žerou a pak na ně serou… No prostě bomba… Brankou vstupujeme do Alpské zahrady, kde krávy nemají přístup. Věřím, že kdyby tady bylo slunečno, strávíme zde focením kytiček a okolí dost času, ale v mracích to ztrácí to pravé kouzlo. A tak prohlídku kytiček bereme hákem a sestupujeme po cestě na Alpenhaus.

kitzbuheler-horn-vyhledy.jpg

Tato konečná stanice lanovky je připravena na davy zimních návštěvníků – lyžařů. Je tu velká samoobslužná restaurace s obrovskou jídelnou a terasou. Dáváme si kafíčko (i já si můžu dát bezkofeinové – zatím mi ho nabídli vždy, což je oproti našim luhům a hájům velice pozitivní zjištění) a odpočíváme kochajíc se výhledem velkými okny po okolí. Husté mraky zůstaly nad námi a tak vidíme široko daleko.

Co vše by jsme mohli při dobré viditelnosti vidět však zjišťujeme až z panoramatické fotografie na ochozu nad lanovkou. Tak to je teda žrádlo – okolí lemují desítky vrcholů třítisícovek pokrytých sněhem a ledem. Tedy my je nevidíme – jen si je představujeme. Ale aspoň ta fotka, než nic, že? Nabuzeni představou co by bylo kdyby - sestupujeme kousek pod lanovku a opouštíme asfaltku. Sestupujeme po sjezdovce po stupíncích ze dřeva zprudka dolů. Po chvíli stupínky končí a my jdeme po dešti rozmoklé stezce. Najednou vidím jak přede mnou jdoucímu Ivanovi ujíždí na blátě noha a on háže přemet směrem do údolí. Naštěstí dosedá na zadek a nejede dál. Otřesen leč nezraněn se statečně staví na nohy a celý od bláta pokračuje dále. Cestička je opravdu lahůdka – kde není bláto, je ještě větší bláto rozšmajdané kopýtky krav a pokryté jejich exkrementy. S Frantou usuzujeme, že krávy mají průjem, neboť klasické kravince vystřídaly chlístance, kde jen oko dohlédlo. Bestie přežvýkavé nám nedarují vniknutí na jejich výsostné území…

kitzbuheler-horn-parta.jpg

Husím pochodem pokračujeme zprudka z kopce pod Spathüte loukami plnými krav. Deště minulých dní rozmočily půdu a cestičky ve svazích se trhají a sjíždí dolů. Místy je chůze dost o ústa. Adventure končí až pod kopcem Hochetzkogel (1783 m n.m.), kde se napojujeme na štěrkovou cestu. Pomalu po ní stoupáme až na místo, kde z ní máme odbočit a začít zprudka stoupat do sedla pod vrcholem. Ivan se Slávkem a Janou rezolutně odmítají makat do kopce a rozhodují se vrchol obejít po cestě. A tak se dělíme a jdeme každý po svém. Tímto se také jednoznačně rozhoduje, že půjdeme kratší trasu ze dvou, které jsme měli v plánu – jejich dělení je totiž právě na konci tohoto stoupání. Stejně by jsme delší trasu nešli – na to nemáme čas ani výdrž.

V půli kopce ještě vidíme naše tři kolegy s Betynkou, jak mizí za zákrutou a pak už sami zdoláváme prudký výstup do sedla pod vrcholem Hochetzkogel. Na jeho vršek s křížem to je asi ještě 500 m do prudkého kopce, ale tam se už nikomu nechce. Proto začínáme sestupovat k chatě Bichlalm (1 670 m n.m.) – přidáváme do kroku, protože začíná mrholit. Počítáme s tím, že se schováme v chatě a tam přečkáme déšť. Máme smůlu a štěstí najednou – smůlu v tom, že chata je mimo provoz a je obehnána šňůrami a dráty, aby k ní nikdo nemohl a štěstí v tom, že přestává mrholit a vykoukne slunce.

kitzbuheler-horn35.jpg

Sestupujeme po štěrkových cestičkách stále níže. Sešup je to prudký, až cítíme prsty v botách. Na to pomůže jen jedna věc – pořádně utáhnout boty. S Ferdou meditujeme, kde asi potkáme zbytek naší výpravy – sotva to zmíníme, uvidím Slávka v bílé bundě asi 300 m od nás o kousek níže než my. Máváme na sebe a ukazujeme si směr cesty. Po dalších dvaceti minutách se zase setkáváme na krásné vyhlídce s lavičkou, kde odpočíváme a líčíme si své cesty. Naši kolegové obešli většinu vrcholu Hochetzkogel po cestě, která však končila v kravském sídlišti a pak museli zbytek jít ve svazích po kravských cestách a přeskakovat elektrické ohradníky. Ale sešli jsme se a to je nejdůležitější.

Pak ale nastala komplikace – Betynka asi šlápla na nějakého bodavého hmyzáka a odmítla se postavit na pravou zadní nožičku. A tak nastala záchranná akce, kdy si ji Ivan naložil do batohu a nesl na zádech. Ač Betynka je slečna nevelkého vzrůstu, jejich 9 kg se Ivanovi proneslo. Vzdal to až u restaurace Sonnberstuben, kde si chtěl sednout na jedno pivo. Smůla byla v tom, že tento lokál byl trochu vyšší cenové skupiny a neměli jsme odvahu tam jít. A tak usedáme na trávu, odpočíváme a čekáme na rozhodnutí. Za chvíli přichází Jana a oznamuje, že jde pro auto přijede si pro Ivana s Betkou. Upozorňujeme ji, že na hotel to budou asi tak tři hodiny… V tu chvíli se objeví Ivan s běžící Betkou – tak se jí stýskalo po paničce, že zapomněla na bolavou nohu…

kitzbuheler-horn-nase-cesta.jpg

Naše cesta z leva do prava.

A tak společně pokračujeme po cestičkách neustále níže – rozčiluje nás, že neustále míříme na Kitzbühel a žádná cesta nevede našim směrem. Konečně zatáčíme doleva a nabíráme správný směr. V dálce vidíme náš hotel, je ale ještě dost daleko. Slávka už tak bolí kolena, že sestupuje pozpátku jako rak. Konečně dorážíme do Ober-Aurachu. U kostela se přichomýtneme k natáčení nějakého filmu. Určitě natáčejí další díl seriálu „Vraždy v Kitzbühlu“. Midsomer už vyvraždili, teď se dali do vyvražďování okolí… Pak scházíme k hlavní cestě vedoucí na Aurach. V tu chvíli nastane velké dělení. Slávek se chce dostat nejkratší cestou na hotel a tak riskuje s Jitkou chůzi podél hlavní cesty bez chodníku, Ivan s Janou dojdou k autobusové zastávce a čekají na Postbus a já s Jankou a Ferdou jdeme po stejné cestě jako včera – mezi poli a domečky v klidu a pohodě. Až k našemu oblíbenému vzornému hnojišti.

Všichni se scházíme až u večeře. Na všech jde vidět únava a tak dnešní večer každý míří do svých pelechů. Jen já sedím a píšu tyto slova. Hlavou se mi zase honí vzpomínky a probírám celý den. Stál za to.

Zpět na úvodní stranu Rakousko 2012


Více fotografií (42)
Kitzbüheler Horn

Vytisknout stránku Vytisknout stránku5. 1. 2013, 23:12, zobrazeno 2696x, dnes 2x
0.0 0Hodnocení