Probouzíme se do chladného a nádherného rána - je kolem osmi stupňů a modrá obloha je osazena bilými mráčky. Po snídani nám průvodkyně ukazuje naší dnešní trasu - autobusem se necháme vyvézt do Livigno Pass - je to přechod do Švýcarska a odtud máme vystoupat na okolní kopce a sejít nazpět do města a k hotelu. Prý malá procházka a minimálním převýšením.
Jelikož jsem lenivý fotograf a držím se hesla pana Karbusického, že fyzická námaha zabíjí kreativitu (to je moje výmluva) a navíc trochu umím číst v mapách - usuzuji, že navrhovaná trasa není jen pár metrů do kopečka, ale pořádný výšlap. A protože nerad přeceňuji své síly (navíc jsem si zde přijel užít dovolenou a koukat na krásy kolem - a ne pod nohy), rozhoduji se jít jednodušší trasou. Prvně se k mému návrhu přiklání i Franta.
Pak ale přijíždíme na místo a Ferdovi se to rozleží v hlavě. Probouzí se v něm zakořeněná touha dobýt vrcholy a parádně si zašlapat. Já se nenechám zviklat a tak se se všemi loučíme a vyprovázíme je na jejich cestu. Jde prakticky celý zájezd, zůstávám jen já s Janou a dva důchodci. Milá společnost. Popojdeme od otevřené hraniční závory na kopeček k památníku vody. Je to kovová konstrukce se sochom v horní části, odkud je nádherný výhled na bílé vrcholky masivu Bernina a na druhou stranu do údolí Livigna. Je to nádherné místo.
Kocháme se pohledem na okolí a vůbec se nám odsud nechce. V dálce pozorujeme naše turisty, jak se jejich peleton v prudkém stoupání roztrhal. Zdatní jedinci nasadili tempo a do kopce se urvali zbytku výpravy. Ze skupiny je dlouhý had na několika místech pořádně natržený. My naopak začneme sestupovat do zeleného údolí. Naši dva spolu souputníci jsou chvíli před námi, chvíli za námi, občas jdeme i kousek společně. Ale my s Jankou neustále zastavujeme a kocháme se okolím. Pozorujeme rozkvetlé azalky, neuvěřitelně voňavé karafiátky a dokonce i sviště. Prostě se loudáme a užíváme krásné počasí a nádherné okolí.
Naše cesta je okořeněna ještě jedním fenoménem - keškami. Čím více se blížíme k Livignu, tím více se jich před námi objevuje. V zápalu lovu dojdeme na pokraji města až k farmě s koňmi, oslíky a lamami, kde odlovíme poslední a spěcháme k zastávce autobusu. Tam potkáváme část naší osádky, včetně Toma a Františka. Ferda prohlásí, že jestli to, co šli, bylo 400 m převýšení, tak paní průvodkyně neumí číst v mapách - odhadoval, že nastoupali alespoň dvojnásobek. Když se následně průvodkyně ptá, proč dopředu neřekla, že to bude takto namáhavé, prohlásila, že měla strach, že bychom s ní potom nešli... No na posrání...
My jsme ušli zhruba 10 km s "ponížením" asi 430 m. Krásná pohodička.
Autobusem dorazíme až před hotel a jdeme se opláchnout a převléct. Janka má ale ještě jeden cíl - v údolí teče říčka Fiume a přes ní stojí kamenný most, u kterého je další keška. A tak scházíme k mostu a jdeme lovit. No není to vůbec jednoduché - navigace mne tahá pod most, kde ale nemůžu hledat, protože těsně vedle něj se nakrucují dvě místní holčiny ve věku cca 14 let - navzájem si pózují, vyzývavě stahují ramínka triček a u toho se fotí mobilem. Vše pod bedlivým dozorem asi matky jedné z nich. Když už se kolem promenáduju asi po čtvrté, mám nepříjemný pocit, že na mne matka pošle policii, že její chráněnkyně očumuje nějaký zvrhlík. Ale kruci já tu kešku neumím najít!!!
Děvčata se s chichotáním přesunují nahoru na most a mi se naskýtá ideální chvíle. Nakonec mám štěstí a nalézám poklad. Pěkně jsem se zapotil!
Pak už jen vystoupáme kolem rozkvetlých luk k hotelu a jdeme na další opulentní večeři protáhnutou do pozdních večerních hodin.
Zpět na úvodní stranu Livigno 2018
Vytisknout stránku
Komentáře (0)