Pitztal - Rifflsee, Mandarfen

Po snídani sedáme na bus a vyjíždíme do Mandarfenu (1 640 m n. m.), kde náš průvodce kupuje jízdenky (samozřejmě je koupí špatně) a my za 2 x 9 EUR vyjíždíme kabinkovou sedačkou do výšky 2 293 m n. m. na jezero RIFFLSEE. Průvodce určuje směr na chatu Taschachhaus (2 342m n. m.) a parta se vydává kolem jezera do neprobádaných míst....

My, poučeni Pferdou o nevhodnosti této trasy (velký šlapák, nezáživná cesta nazpět údolím) zůstáváme u jezera a společně s panem malířem Konečným a vytahujeme nádobíčko. V našem případě fotoaparáty, stativ, filtry..... Pan malíř sedí na lavičce a maluje, my fotíme spoustu nádherně rozkvetlých azalek, hořců a jiných květin.

Vrcholky jsou ale v mracích a brání nám ve výhledu. Po chvíli focení máme dokonale zmrzlé ruce a musíme si je zahřívat pod bundou. Jezero obejdeme dokola a pak se vydáváme cestičkou dolů - nazpět k dolní stanici lanovky. Hledáme cestou turistické značky, abychom se ujistili, že jdeme správně. O kvalitě rakouského značení hovoří umístění modré značky na mobilní bílé bečivé jednotky:

Cestou snad 20x začne pršet a až skoro dole se mraky roztrhají a my poprvé v Rakousku vidíme modrou oblohu. Radost z nádherného počasí nám ale zkazí ztráta krytky z Pferdova nového fotoaparátu. A tak se bývalý majitel krytky vrací nazpět do svahu. Po 10 minutách se notně zdrcený Pferda vrací ze záchranné akce s nepořízenou. A tak se na inkriminovaná místa vracíme společně, tvoříme rojnici a hledáme. Rojnice slaví úspěch. Pferda si krytku nachází sám a radost zavládne v našich řadách. Ovšem obloha se zatahuje a opět začíná pršet. K lanovce přicházíme kolem čtvrté, ovšem odjezd je plánovaný až na šestou.

Tak se procházíme po centru Mandarfenu a fotíme. Cestou nás zastavuje mladý Tyrolák v kroji (podkolenky, zelené sako) a nabízí nám, ať přijdeme na jejich večerní slavnost. Jelikož mu neumím odpovědět německy, vykoktám jen, že mu nerozumím, že jsem Čech. On se zamyslel a potom řekl roztomilou češtinou: "Jak se maš?" Vybuchneme hurónským smíchem, třeseme mu rukou a jsme notně vyvedeni z míry. Parádní setkání.

V autobuse se už scházejí davy a tak se dozvídáme, že náš průvodce si spletl cestu a šel úplně jinam! Našli asi 10 km na víc.... Sodoma Gomora! Korunu tomu dává pan Konečný, který se s autobusáky domluvil, že nás počká na autobusové zastávce po cestě. Tam ale není. A tak se vracíme nazpět na parkoviště k lanovce, kde taky není a proto to vzdávají a jedou na penzion. Pana Konečného potkáváme až o pár kilometrů níže - za tunelem. A tak všichni dorážíme živí a zdraví na penzión v 18:40. V sedm večeříme hovězí guláš a pak rychle na pokoj prohlédnout fotky. Jana je jako první v posteli, tak nám nezbývá nic jiného než jít spát...

Návrat na tutilní stranu Pitztal 2005