Pitztal - Weise, Aidse

Probouzíme se do uplakaného rána. Jana hlásí, že pršelo celou noc. Tak nevíme co nám náš průvodce vymyslí. Na snídani navrhuje cestu do Imstu, nám se ale do města nechce, tak se rozhodujeme pro samostatnou cestu. Po snídani se připravíme na cestu a sejdeme dolů do jídelny na kafe. Sedíme, popíjíme kafíčko, posloucháme rádio, když Pferda najednou říká:“To je zvláštní, jak ti Rakušáci mluví dobře německy...“ To nás zničí. Po uklidnění si povídáme, co budeme dělat, když bude celý den pršet a Pferda má ihned řešení:“Budeme se hádat, abychom se nenudili“.  To je konec, co slovo, to perla!

V 10:00 vyráží autobus do Imstu a my s ním. Sedíme v předu, protože za chvíli - za vesnicí Wiese vystupujeme a jdeme fotit staré domečky stojící za rozvodněnou řekou. Z lesů se kouří a nad námi se válí mraky. Chvála bohu neprší. Po příchodu do Aidse se rozhodujeme vyšplhat na krásný vodopád.

Franta stávkuje, ale na konec jde s mámi. Šplháme do svahu a pod nohami se nám sypou kameny. Navíc začíná pršet. Děláme pár fotek vodopádu a horko těžko se vracíme s roztřesenýma nohama dolů. Po přebrodění řeky konstatujeme, že jsme značně provlhli a stále prší - proto se vydáváme přímo na ubytovnu.

Tam nám paní kuchařka ohřeje včerejší gulášovou a my v pohodě obědváme. Pak si pěkně odpočineme u filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Ferda chrní na pokoji. Kolem třetí hodiny se rozhodujeme pro druhou procházku. Déšť, nedéšť, jdeme do Zaunhofu. Přes rozvodněnou řeku jdeme ke kostelu a dále až na konec vesnice, scházíme do míst, kde posledně bydlel Pferda, a tam vidíme i odvrácenou tvář - staré rozbité statky s hnojem u cesty.

Cestu nazpět si zkracujeme tunelem, abychom více nemokli. Za tunelem je vodní katr - rarita jako z muzea. Pěkně mokří se vracíme na penzion. Po večeři sedíme s Janíkovými a dalšími lidmi u sklenky vína a povídáme si. Spát jdeme před desátou. Venku pořád prší.

Návrat na titulní stranu Pitztal 2005