Dnes po ránu je zataženo a v údolí se válí pomalu se zvedající mlha. Po snídani nastupujeme do autobusu a míříme směr jezero Pragser Wildsee. Průvodce Ondra hned po rozjetí vezme do ruky mikrofon a začne nám líčit zajímavou historku z konce II. světové války vážící se k hotelu Lago di Braies na břehu jezera.

Se zaujetím poslouchámne neuvěřitelný příběh a cesta k jezeru rychle utíká. Za chvíli parkujeme na velkém odstavném parkovišti před hotelem a kráčíme kolem něj k jezeru. Máme možnost vybrat si svou cestu - tedy alespoň pro dnešek.
Vlčáci okamžitě vystartují po levé straně jezera, aby stihli zdolat štít tyčící se za jeho zrcadlově lesklou hladinou - Seekofel (Croda del Brecco) tyčící se ve výšce 2 810 m n. m. Jezero je ve výšce 1 500 m - čeká je tedy převýšení větší než 1 300 m. Slabší kousci se vydávají po pravé straně jezera do údolí k restauraci Grünwaldalm (Malga Foresta) a odtum mají vystoupat rychlým výšvihem na Käseralm zhruba o 500 m výše a pak opět sejít k jezeru.

No a pak jsem tu já a můj doprovod - Janka s Ferdou. Zaseknu se hned na začátku - pokud nepatříte mezi nadšené turisty toužící zdolat kdejaký vrchol asi pochopíte proč:

_dsc0726.jpg

Mám neuvěřitelnou chuť vytáhnou stativ, vyhnat všechny turisty a hrát si! Jezero je opravdu kouzelné. Ale realita je vždy trochu jiná. Jdeme v proudu turistů, stativ nemám a zdržovat dlouho nemůžu. To už nedá ani má trpělivá a milovaná Janka.
Aby toho nebylo málo, zrovna dnes tu probíhá nějaké focení svateb, nebo šatů nebo kdo ví čeho. Alespoň se přichmýtnu ke chvilce s netradičním popředím:

_dsc0731.jpg

Nechci se moc plést fotografům patřícím k modelce pod nohy, tak jen rychle ukradu jeden snímek a stahuji se do ústraní. Ferda už je někde daleko a Janka na mne čeká opodál. Jdeme obejít jezero po jeho levém břehu a užíváme si krásné výhledy.

_dsc0774.jpg

Vrátím se k příběhu, který se zde odehrál na samém konci druhé světové války.

Hitler dobře věděl, že se jeho konec blíží. Co by stratég myslel na zadní kolečka. Z koncentračního tábora v Dachau v Bavorsku nechal do těchto míst transportovat 139 prominentních vězňů, kteří měli fungovat jako rukojmí při vyjednávání s protivníky. O transport se staralo nechvalně známé komando SS-TV (SS -Totenkopfverbände - komando smrti) a SD (bezpečnostní služba).

Skupinu rukojmích tvořili muži, ženy i děti sedmnácti národností. Třetina z nich byli příbuzní plukovníka Klause von Stauffenberga - jednoho z vůdců atentátů na Hitlera z roku 1944, kteří byli uvězněni na základě zákona o kolektivní vině, který trestal všechny příbuzné obviněných ze zločinu proti státu. Další část tvořili zběhlí ruští generálové, Mussoliniho policejní náčelníci, němečtí důstojnící, kteří se Hitlrovi znelíbili a spousta dalších sabotérů, zrádců či spionů a jejich rodinných příslušníků.
Jedním z rukojmích byl i čech Jan Rys-Rozsévač (1. 11. 1901 v Bílsku u Hořic , České království - 27. června 1946 vězení Pankrác v Praze ) -československý novinář a politik a vůdce fašistické organizace Vlajka. 
Jan Rozsévač začal studovat medicínu na univerzitě, ale neukončil studia. V roce 1936 se stal členem Vlajky, což byla nacionalistická organizace založená v roce 1930. V té době přijal pseudonym Jan Rys. Pod tímto názvem vydal knihy Židozednářství - metla lidstva (1938) a Hilsneriáda a TGM (1939). Po mnichovské dohodě v roce 1938 byla Vlajka oficiálně rozpuštěna a Rys-Rozsévač uvězněn. Byl propuštěn těsně před okupací zbytku Československa (15. března 1939), aby se stal vůdcem Vlajky.
V letech 1939 - 1940 uspořádala Vlajka hromadná setkání proti politikům první republiky, zastoupené Masarykem a Benešem. Německé okupační úřady se přesto rozhodly podpořit skupinu spolupracovníků kolem jeho politického konkurenta Emanuela Moravce. Kvůli neustálé propagandě a útokům na Moravce, byla Vlajka na konci roku 1942 rozpuštěna a vůdci, včetně Ryse-Rozsévače, byli posláni jako privilegovaní vězni do koncentračního tábora Dachau. Po válce byl Rys-Rozsévač a tři jeho spolupracovníci (Josef Burda, Jaroslav Čermák a Otakar Polívka) odsouzeni k smrti. Byl popraven ve věznici na Pankráci.

pragser-wildsee-rukojmi.jpg

 Ale zpět do roku 1945. Prominentní rukojmí byli autobusy a nákladními vozy přivezeni k hotelu u jezera Pragser Wilsee. Hotel byl ale stále ještě obsazen generály Luftwaffe a jejich štáby. Díky chaosu v Berlíně nebylo možné spojení a velitel transportu Obersturmführer Edgar Stiller nevěděl jak postupovat. Komplikovanou situaci vyřešili sami rukojmí, kteří opustili konvoj a šli do vesnice, kde si zajistili ubytování v místních hotelích a na radnici. Jejich doprovod z SD se mezitím oddával alkoholu. Jeden z rukojmích zcizil jednomu ze strážců pěněženku, ve které našel dopis požadující popravu 28 prominentů, včetně všech britských důstojníků.
V neděli 29. dubna 1945 se jeden z rukojmích - plukovník Bogislaw von Bonin (uvězněný za povolení ústupu armádní skupiny A z Varšavy v lednu 1945), telefonicky obrátil na místní styčnou kancelář Wehrmachtu v Niederdorfu a požádal je, aby kontaktovali jeho starého přítele, plukovníka generála Heinricha von Vietinghoff - velitele armádní skupiny C se sídlem v Bolzanu. Ten nebyl k dispozici, ale podařilo se mu spojit s jiným přítelem, generálem Hansem Röttigerem, náčelníkem štábu generála Vietinghoffa, a vysvětlit mu vysoce nebezpečnou situaci. Ten vyslal na průzkum svého podřízeného, který se setkal s velitelem SS-TV. Ten mu prozradil, že předal velení celé skupiny rukojmích jednomu z britských důstojníků, ale zárověň vyjádřil znepokojení nad tím, co by se stalo, kdyby se to dozvěděl druhý velící - nepředvídatelný velitel SD. Ten ale uvedl, že jeho rozkazy budou splněny až budou všichni rukojmí mrtví. Po tomto zjištění vyslalo velení wermachtu patnáct poddůstojníku před radnici v Niederdorfu, kteří si vyžádali posilu. Během hodiny a půl stálo před radnicí - kde sídlilo velitelství SS - 150 mužů cvičného pěchotního praporu z Toblachu s těžkými kulomety. Situace se dále vyostřovala, ale nakonec členové SS složili zbraně a bylo jim umožněno odjet.
Mezitím opustilo velení luftwaffe hotel Pragser Wildsee a rukojmí se do něj nastěhovali. Někteří z rukojmích se rozhodli hotel na vlastní pěst opustit, většina z nich však zůstala pod ochranou wermachtu. Situace ale byla stále velmi nebezpečná. Jeden z rukojmích - pilot RAF kapitan Harry Day spolu s velitelem italského odporu, který zařídil ubytování rukojmích v Niederdorfu, se 1. května 1945 vydali k frontě a 3. května se spojili s americkou pátou armádou. Ta byla ale od hotelu vzdálená více než 125 mil a neuměla rychle zasáhnout. Shodou okolností se ale 4. května po půlnoci probojoval 339. pěší pluk armády spojených států do San Candido - pouhých 21 km od Pragser Wildsee a dostal rozkaz rukojmí zachránit. A tak za svítání 4. května mohli ochránci z wermachtu složit zbraně a rukojmí byli oficiálně osvobozeni.

_dsc0780.jpg

My pokračujeme kolem levé strany jezera - cesta se vine do kopečka a zase z kopce, chvíli po schodech, chvíli po vyšlapaném chodníčku. Dojdeme až na druhý konec jezera a přemýšlíme, kam se vydáme dál. Původně je v plánu zdolat trasu s pětiset metrovým převýšením, ale je neuvěřitelné dusno a mraky, které se nad námi objevily pěkně hýbou s tlakem. Chodím jak tlak.jpgmátoha nejraději bych se někde posadil a ani se nehnul. 

Dojdeme až k Grünwaldalm (Malga Foresta), kde se pase stádo mladých kravek. Zastavíme až u chodníčku stoupajícím k našemu cíli. Janka má energii, ale já se šprajcnu - dál nejdu. Sedáme na trávník a dáváme si oběd. Pozoruji hodinky a je mi jasné co se děje - změna tlaku je opravdu markantní.

A tak se vracíme údolím nazpět k jezeru, kde si sedáme na oblázkovou pláž, smáčíme nohy a odpočíváme. Janka je trochu mrzutá, nemá chuť sedět a odpočívat. Nakone začne stavět z kamínků krásné "mužíky".

dsc00362.jpg

Po odpočinku se vracíme k hotelu. Zastavíme v restauraci a koupíme si společně místní nefiltrované pivo. Janka dostane chuť na picu - jsme přece v Itálii - domově pizzy - tady ji určitě umí! Koupím každému kousek a dáme se do jídla. Pizzovou sušenku jsme tedy ještě nikdy nejedli! Fuj! Ještě že nám pivo krásně stoupá do hlavy a my nebereme křupavé "cosi" jako újmu, ale jako dobrou zábavu. Tak parádně jsme se už dlouho nezasmáli.

_dsc0809.jpg

U autubusu se potkáváme se spolucestujícími a počkáme na jeho odjezd v družném rozhovoru. Viděli jsme krásné romantické místo, které stálo za to prozkoumat.

Po příjezdu na hotel jdeme ještě před večeří na procházku na místní hřbitov. Ač místo vzpomínek a smutku, je hřbitůvek nádherný. Zadní stěna je malována velkými obrazy, které jsou zároveň náhrobky, ostatní náhrobky jsou kované. Krásné místo k odpočinku.

Návrat na úvodní stranu Dolomity 2019


Pragser Wildsee

Vytisknout stránku Vytisknout stránku13. 7. 2019, 18:53, zobrazeno 279x, dnes 3x
0.0 0Hodnocení