Sedm divů světa za pár chvil

Naše cestovní kancelář dokáže to, co žádná jiná - zcela zdarma, bez jakýchkoli příplatků či navýšení ceny, nás vzala na místa, které se již málokomu podaří navštívit. No posuďte sami:

SEDM DIVŮ SVĚTA

 

CHRÁM ARTEMIDIN

 chram-artemidin-celek.jpg

Okolo roku 550 př. n. l., po dobytí řeckého města Efesu na pobřeží Malé Asie (na území dnešního Turecka), král Kroisos z Lýdie vybudoval nádherný chrám, který byl architektonickou a sochařskou výzdobou vrcholem své doby. Kroisos jej nechal zasvětit bohyni Artemis. Tento chrám později Antipater zařadil do svého seznamu divů světa.

Věčně mladá bohyně Artemis byla Diovou nemanželskou dcerou. Její kult převzali Řekové od původního obyvatelstva, které sídlilo při ústí řeky Kaystros a uctívalo Artemis v podobě přírodního asijského božstva ženy s mnoha prsy. V Řecku byla tato udatná panenská lovkyně ochránkyní žen a mláďat. Artemidin chrám v Efesu, zvaný též Artemision, vznikal po velmi dlouhou dobu. Jeho výstavba trvala téměř 120 let. V Malé Asii jsou častá zemětřesení, proto stavěli chrám na močále. Řekové věřili, že měkký podklad může silné záchvěvy země zmírnit. Nejdříve vykopali hlubokou jámu, do jejího dna zatloukli nosné trámy z opálených dubových kmenů. Kmeny držely mocný základ ze skal, kterými jámu vyplnili.

Stavba byla započata Chersifrónem z Kréty. Pak v ní pokračoval jeho syn a další mistři, než byl roku 430 př. n. l. dokončen. Chrám byl postaven ze 128 sloupů vysokých 20 metrů. Všechny sloupy byly zdobeny dvoumetrovými reliéfy, což je v řecké architektuře ojedinělé. Délka chrámu dosahovala 120 metrů a šířka 70 metrů. Strop a krovy byly z cedrového dřeva, vysoké křídlové dveře z leštěného cyprusového dřeva, bohatě zdobené zlatem a barevnými freskami. V chrámu byla ukryta svatyně, ve které stála krásná socha bohyně Artemis zdobená drahokamy a vzácnými kovy.

chram-artemidin.jpg

Roku 356 př.n.l. však šílenec jménem Hérostratos chrám z neznámého důvodu zapálil. Střecha brzy shořela a propadla se a zakrátko zůstaly z chrámu už jen dýmící trosky. Jen mramorové sloupy odolaly požáru a smutně se tyčily k obloze. Tento barbarský čin vzrušil celý civilizovaný svět a vandal byl odsouzen ke krutému mučení. Když pak o několik let později dobyl Alexander Makedonský Efes, rozhodl se znovu vybudovat Artemidin chrám. Do roku 250 př.n.l. byl chrám obnoven do původní nádhery. Z obnovené výzdoby vyniká například Apellův obraz, který ho znázorňuje s bleskem v ruce.

Nový Artemision byl až do roku 262 n.l. centrem náboženského, duchovního a hospodářského života. Pak ho dobyvační Gótové vyplenili a částečně zničili. O 118 let později ztratil svůj význam s konečnou platností. Římský císař Theodosius I. udělal z křesťanství státní náboženství a dal zavřít všechny pohanské chrámy. Artemidin chrám pomalu chátral. Nakonec budova podlehla zemětřesení, před kterým ji neochránilo ani místo výstavby. Materiál z ní byl použit na stavbu chrámu sv. Sofie v Cařihradě. Tak se z povrchu zemského pozvolna ztratil chrám, který obdivovali poutníci z celého světa. Spolu s ním zaniklo i starobylé město Efes. Až v polovině 19. století začali archeologové pátrat po Efesu a chrámu bohyně Artemis. Po mnohaletých pokusech narazil britský archeolog John Turtle Wood pod šesti metrovým nánosem na základy chrámu. Koncem roku 1869 vykopal mramorové schody, které byly součástí terasy chrámu. O dva roky později našel základy chrámu obdélníkového tvaru. V roce 1903 našel jeho kolega Hogarth Artemidin poklad: vzácné perly, náušnice, vlásenky, náramky a malé zlaté mince. Tyto mince patří k nejstarším na světě.

Artemidin chrám byl ve své době naprostým unikátem. Bohužel se jako většina divů světa nedochoval až do dnešní doby, a proto už ho dnes nemůžeme obdivovat stejně. 

FEIDŮV ZEUS

 

feiduv-zeus.jpg

 Roku 456 př.n.l. řecký sochař Feidiás dokončil v Olympii nádhernou sochu Dia, hlavního boha Řeků. Socha byla umístěna v chrámu postaveném speciálně pro ni a už brzy po vzniku ji pokládali za jeden z divů světa. Pro Reky byla symbolem dokonalosti. Každým rokem přicházeli tisíce lidi do svatyně v Olympii složit hold Diovi. 

Diovu sochu vytvořil Feidias, který se narodil v Athénách kolem roku 500 př.n.l. a pokládáme jej za největšiho umělce antiky. Přijal objednávku svého přítele Perikla na výrobu Diovy sochy. Vytvořil také sochu Pallas Athény, která patří k nedokonalejším dílům antiky. Když Feidia požádali, aby udělal sochu olympijského Dia, dal si postavit v blízkosti chrámu ateliér. Vnitřní prostor ateliéru svými rozměry přesně odpovídal rozměrům svatyně, ve které měla socha stát 

Diova socha v Olympii je čtvrtým divem světa a jediným, který nestál pod širým nebem, ale obdivovali ho v zastřešeném prostoru. Chrám postavený pro sochu se tyčil z umělého, metr vysokého návrší. Jeho spodní část se zachovala skoro nepoškozená a měřila 64x27 metrů, na ni stálo 34 asi 10,5 metrů vysokých sloupů z lasturového vápence. Sloupy podpíraly těžkou střechu z mramorových plátů. Nejdůležitějši částí chrámů byla svatyně - kultovní místo se sochou boha Dia. Výroba samotné sochy byla velmi složitá. Feidias ve svém ateliéru nejdříve vyrobil torzo ze železa, dřeva a sádry, které odpovídalo jeho představě o budoucí soše Dia. Pak na ni vrstvil části těla nepokryté oděvem, tedy tvář, ramena, ruky a nohy z mistrovsky modelované slonové kosti. Diovy vlasy, oděv a sandály byly ze zlata. Dnešní cena zlata, které Feidias spotřeboval na sochu, by se pohybovala okolo 150 miliónů korun. Oči boha vytvořil Feidias pravděpodobně z drahokamů velkých jako pěst. Socha měřila do výšky dvanáct metrů. Celou sochu i s jejími součástmi nemohli v jednom kuse převézt z ateliéru do sousedního chrámu. Feidias tedy po dokončení sochu znovu rozdělil na několik menších kusů a ty dal přenést do svatyně, kde je pak znovu seskládal. Výsledek Feidiovy práce byl úžasný. Zeus seděl na trůně s vysokým opěradlem. V levé ruce držel odznak své moci žezlo s posvátným poslem své moci orlem. Na jeho pravé dlani stála socha okřídlené bohyně vítězství Niké velká jako urostlý muž. Nohy nejvyššího boha spočívaly na stolci, který nesli lvi. Na stolci bylo napsáno: „Vyhotovil mě Feidias, syn Charmidův z Athén." Diovu hlavu zdobil věnec z olivových větviček. Stejný dostávali i olympijští atleti, kteří připisovali této soše ochrannou moc a v majestátním zobrazení Dia viděli spravedlivého rozhodce her. První den závodů předstoupili všichni sportovci před jeho oltář, přinesli mu oběti, pomodlili se za vítězství a přísahali, že budou čestně usilovat o olivový věnec. 

Z olympijského parku archeologové dodnes vykopali pouze dolní část chrámu a několik částí štítu. O osudu Diovy sochy se můžeme jen dohadovat. S jistotou víme jen tolik, že byla těžce poškozena při zemětřesení ve 2. století n. l. Někteří odborníci tvrdí, že ji pak rozbili vandalové a zlato a slonovinu rozkradli, ale podle jiné verze ji v roce 475 n. l. dal císař Theodosius II. dopravit do Konstantinopole a tam ji později zničil požár. 

Feidiův Zeus v Olympii byl zařazen mezi divy světa kvůli významnosti Diova kultu pro antický svět, ale také díky novému pojetí boha. Zeus byl poprvé vyobrazen jako starý moudrý muž s dobrotivými rysy. Bůh, který nevzbuzuje strach, ale důvěru a laskavost. 

 

MAJÁK NA OSTROVĚ FAROS A KOLOS RHODSKÝ

majak-a-kolos.jpg

Na této fotografii vidíte dva ze sedmi divů světa vedle sebe. Jsme asi jediní, kterým se to povedlo... :o))

Maják byl prohlášen za div světa hned po svém dostavění roku 279 př. n. l. A není se čemu divit. Stejně jako ostatní divy světa všechny uchvacoval svou velikostí a dokonalosti. Byl to navíc první maják na světě. Stavitel Sostratos postavil věž, která měla sloužit jako záchytný bod pro plující lodě. Využívat tuto věž jako maják začali až později.

Maják byl vlastně v době svého vzniku až osmým divem světa. Tehdy totiž pokládali za druhý div Babylónské zdi, ale maják je na seznamu divů světa velmi rychle díky své jedinečnosti nahradil.

Ostrov Faros se nachází v Egyptě poblíž města Alexandrie a k Egyptu ho pravděpodobně připojil právě Alexander Veliký. Ostrov byl s pevninou spojen hrází, a proslavil jej již zmiňovaný maják. Dodnes znamená „pharos" v některých jazycích maják. Maják na ostrově Faru nechal postavit Ptolemaios I. a jeho stavitelem byl Sókratés Knidský

Maják byl skutečně velkolepý. Na základně o rozloze 30x30 metru se tyčil 71 metru vysoký pravouhelník, který se do výšky mírně zužoval. Na této základně stálo druhé patro se čtyřmi věžemi na každém rohu. Z jeho středu vystupovala asi 60-80 metru vysoká čtyřhranná věž. Na jejím vrcholu byla okrouhlá sloupová síň otevřená do všech stran, v ní se v noci zapalovaly hranice dříví. Na sloupech stála malá pyramidka zakončená mramorovou sochou Poseidona, který shlížel ze sto čtyřiceti metrové výšky na Středozemní moře.

Spodní část věže tvořilo čtrnáct kleneb, které ležely nad sebou. Okolo vnitřních stěn se vinula stoupající rampa, po které mohla přejít dvě tažná zvířata vedle sebe. Ve středu věže byla šachta, která vedla od základů až po světelné zařízení. Provazový výtah přepravoval materiál až do nejvyšších poschodí. Venkovní část věže byla obložena bílým mramorem. Stavba stála asi 800 talentů, což odpovídá dnešním 20 miliónům korun.

I Maják na ostrově Faru se stavěl stejně jako všechny lodní orientační body tehdejších dob pro denní využití. Lodě každý večer zamířily do přístavu, aby přes noc nemusely kotvit na otevřeném moři. Přístav byl rozdělen na dvě části a vykládalo se zde zboží z celého světa a spolu se zbožím připlouvali i cestující. Když se přistav přeplnil loděmi, muselo se zboží vykládat i v noci. Na věž proto umístili silné osvětlovací zařízení. Spalovali v něm smůlu ze stromů a olej, protože dřevo bylo příliš drahé. V alexandrijském majáku hořel první osvětlovací plamen v dějinách lodní plavby. Světlo se soustřeďovalo na dutém zrcadle a odráželo se od něj.

Maják na ostrově Faru přečkal skoro tisíc let všechny vojenské bouře a zůstal nepoškozen, ale pak ho však stihl stejný osud jako většinu divů světa: v roce 796 n. l. se zhroutil při zemětřesení. Arabové se jej sice pokoušeli znovu postavit ale neúspěšné. Kolem roku 1480 vybudoval sultán Kait Bey na základech věže pevnost, která stojí dodnes a je pojmenována po sultánovi. Protože před alexandrijskou věží ještě nikdo maják nepostavil, neexistovalo tedy pro tento druh stavby pojmenování. Věž nazývali jednoduše podle ostrova, na kterém stála - Faros. Kromě nového typu konstrukce majáku bylo jistě i pronikavé světlo jedním z důvodů, že se maják ihned po dokončení zařadil na seznam Sedmi divů světa.



Kolos Rhódský:
Ve staré mytologii byl řecký ostrov Rhodos, ležící nedaleko tureckého pobřeží, ostrovem boha slunce Helia. Po úspěšném ubránění se tureckým útokům vybudovali obyvatelé Rhodu roku 304 př.n.l. v hlavním rhodském městě a přístavu Lindos obrovskou sochu Helia jako výraz díků bohu za jeho pomoc.

Slovo „kolos" pochází z latinského „colossus", což je socha neobyčejných rozměrů.

Většina našich skromných vědomostí o soše pochází z toho, co o ní napsali tehdejší spisovatelé. Přesně se neví, kde se socha nacházela, ani jak vypadala. Pravděpodobnější je, že stála rozkročená při vstupu do přístavu, takže lodě proplouvaly mezi jejíma nohama a pochodeň v jeho ruce zároveň plnila i funkci majáku. Někteří ale věří, že socha byla umístěna na kraji města, obrácena tváří k přístavu.

Dále víme, že Rhodský kolos postavil Charés z Lindu, žák slavného řeckého sochaře Lysippa. Stavba sochy trvala asi dvanáct let a zřejmě byla dokončena roku 292 př. n. l. Podle neznámého řeckého spisovatele se na postavení sochy použilo 12,7 tun bronzu a 7,6 tun železa. Z bronzu byla jenom vrchní vrstva, vybudovaná na masivním železném podkladě. Na stavbu Héliový sochy bylo spotřebováno asi sedm set tisíc zlatých, které stavitel Charés získal prodejem strojů, kterými byl Rhodos obléhán a pak zde byly ponechány poraženými Turky. Aby kolos zatížili a zabezpečili jeho stabilitu, umístili dovnitř železné kostry velké kamenné bloky. Kolos se vypínal do výšky 31 metrů, takže dvacetkrát převyšoval výšku člověka.

Bohužel nemohl být Rhodský kolos po svém vybudování dlouho obdivován. Již 66 let po svém dokončení neodolal kolos silnému zemětřesení a zřítil se do moře. Zůstaly z něj jen uboze vypadající ruiny. Roku 653 n. l. Rhodos napadla islámská vojska, ukradla bronz ze zbytků sochy a odvezla jej do Sýrie. Říká se, že jeden obchodník koupil bronzové pláty a odvezl je na devíti stech velbloudech přes poušť domů, kde je nechal roztavit.

Takto neslavně skončil jeden ze Sedmi divů světa. Jeho odkaz však dále nese Socha Svobody v New Yorku, protože se stavěla stejným způsobem. Bartholdiho Socha Svobody byla také první, která svými jednasedmdesáti metry roku 1886 překonala dosud nejvyšší sochu světa Rhodský kolos.

Zajímavosti:

Výraz kolos znamenal původně jakoukoli sochu. Avšak poté, co se přídomku kolos dostalo obří soše na ostrově Rhodu, začaly se kolosy nazývat pouze sochy v nadživotní velikosti. Socha boha Hélia byla údajné 33 m vysoká. Její dohotoveni trvalo celých dvanáct let. To znamená, že každoročně porostla o 2,75 m.

Podle dějepisce Strabona bylo na zhotovení kolosu použito 500 talentů (12,9 tun) bronzu a 300 talentů (7,7 tun) železa.

Rhodoský kolos byl považován za jeden z divů starověkého světa, přestože v době sestavování seznamu již nestála.

Vypráví se, že když sochaři Charlesovi z Lindu ukázali drobný kaz na dohotovené soše, spáchal sebevraždu.

Mnozí umělci malovali sochu rozkročenou přes vjezd do přístavu. To by však musela mít chodidla 120 m od sebe a váha trupu by ji rozlomila v kyčlích.

 

MAUSOLEUM V HALIKARNASSU

 

mausoleum.jpg

Asi sto kilometrů jižně od Efesu, města třetího divu světa, leží na jihovýchodě Malé Asie turecké městečko Bod rum. Před více než 2000 lety se ještě jmenovalo Halikamass a tyčil se v něm pátý div světa náhrobek kárijského krále Mausoia

Před výstavbou Mauzolea se ve středu města nacházela agora, nad ní se tyčil chrám boha války Aresa. A přesně napůl cesty mezi agorou a chrámem si chtěl Mausoleos postavit hrobku, která by navěky připomínala jeho jméno. Protože byl Mausoleos obdivovatelem řeckého umění a kultury, požádal všechny řecké umělce o jejich návrhy k vybudování své hrobky. Vítězi v soutěži se stali stavitelé Satyros a Pyteos. kteří králi postavili dosud nevídanou stavbu... Mauzoleum bylo zvláštní svou architektonickou koncepcí, spojovalo totiž pyramidu, zikkurat a řecký chrám. Návrh vítězných stavitelů obsahoval 33x39 metrů velkou pětistupňovou základnu, na které se zvedal masivní hranol asi 27 metrů dlouhý a 33 metrů široký. Výška základny a hranolu dosahovala 22 metrů. Na podstavci stála vlastní hrobka ohraničená 39 sloupy. Na sloupech byla místo střechy čtyřiadvaceti stupňová pyramida, ozdobená mramorovou kvadrikou. Celá hrobka byla 49 metrů vysoká, tedy vyšší než šestnácti poschoďový dům. Tato stavba byla na tehdejší dobu velmi zvláštní. Dříve se antičtí architekti přidržovali směru, který charakterizovala vyváženost a zvětšování se do šířky. Mausoleova hrobka však rostla do výšky. Neobyčejný byl i způsob pochovávání. Řekové dbali, aby své nejdražší a nejvýznamnější mrtvé pohřbívali do země. Mausoleos si však přál, aby se místo jeho posledního odpočinku tyčilo do nebe stejně jako už ve starém Egyptě. Od té doby často pochovávali v podobných hrobkách i další významné osobnosti. Tyto hrobky nazvali po budovateli první z nich mauzoleum.

Mauzoleum v Halikamassu je nejen první stavbou tohoto druhu na světě, ale také skvělým dílem tehdejších nejlepších sochařů a malířů. Na mramorových deskách byly vyobrazeny závody vozů, boje Amazonek, dokonalé postavy bohů a jiných mytologických bytostí. Tato mistrovská díla však Mausoleos dlouho neobdivoval: zemřel roku 353 př. n. l., tedy dřív než byla dokončena. Ve stavebních úpravách pokračovala jeho žena Artemisia, ale dokončit už je nestihla, zemřela dva roky po svém manželovi. O dokončení práce začali bojovat samotní sochaři a architekti, kteří se doposud na stavbě a její výzdobě podíleli. Nejznámější z nich jsou asi řecký kovolitec a sochař Praxiteles nebo sochař a architekt Skopas. Podle jejich mínění hrobka přetrvá věčnost, a proto musí být dokončena.

Mohlo by se zdát, že měli skutečně pravdu. Když Alexander Veliký zničil město Halikamass, hrobka zůstala nepoškozená. Ani další války Mauzoleum nepoškodily. Předpokládaná věčnost však trvala „jen" 1500 let. Ve 12. století se při zemětřesení zhroutily velké části stavby. O tři sta let později křižáci rozebrali Mauzoleum až do základů. Až v roce 1857 odkryli britští archeologové zbytky hrobky.

  

EGYPTSKÉ PYRAMIDY V GÍZE

pyramida.jpg

Pyramidy jsou nejstarším a také jediným zachovaným divem světa. Dokážeme si je snadno představit a mnozí z nás sni o dovolené ve stínu Sfingy a egyptských pyramid

Název pyramida pochází z egyptského jazyka a znamená výšku nebo také hranu. V Egyptě se nachází asi osmdesát pyramid a poslední z nich byla nalezena roku 1976 expedicí československého egyptologického ústavu v Abúsíře.

A jak pyramidy stavěly? Nejdříve našli vhodné místo pro jejich stavbu, které se obehnalo vodotěsnou hrází z písku a kamení a do takto vzniklého čtverce vysekali hustou síť malých kanálků. Ty se křižovaly v pravém úhlu, takže základ vypadal jako obrovská šachovnice. Kanály napustili vodou, výšku vodní hladiny poznačili na boční stěně a pak zase vodu vypustili. Kameníci odstranili skály, které přečnívaly nad hladinou vody. Kanály opět zasypali a základ pro pyramidu byl hotov. Toto však trvalo asi deset let. Až pak mohli začít s vlastní stavbou. V kamenolomu vylomili kamenný blok, který zde opracovávali. Každá skupina pak naložila svůj blok těžký přibližně 7,5 tuny pomocí páky a lan na dřevěné sáně a táhla ho na staveniště. Teď je čekala ta nejtěžší část práce. Po dvacet metrů široké rampě táhli svůj blok nahoru. Tam skupina umístila blok s milimetrovou přesností na místo, které vyznačil stavitel, čím výš pyramida rostla, tím delší a příkřejší rampa byla. Vybudováním jádra však stavba nekončila. Povrch pyramidy byl drsný, ale bez hran, pracovníci tedy museli dokončit i venkovní část stavby. Trojúhelníkové strany pyramidy obložili deskami z bílého vápence. Stavba pyramidy trvala podle řeckého historika Hérodota asi dalších dvacet let.

Na stavbách pyramid pracovali dobrovolníci, nikdo nebyl nucen. Pracovníků byl dostatek, protože každý ze zúčastněných dostal hned první den ubytování, oděv, stravu a malou odměnu. Egypťané navíc svou práci na stavbě pyramid chápali jako přirozenou povinnost a čest, protože pomáhali stavět hrobku pro „svého" faraóna.

 Největší a také bezpochyby nejznáméjší je Chufevova nebo-li Cheopsova pyramida, nazývána podle faraóna, který si ji nechal postavit. Pro svou velikost se jí někdy také říká Velká pyramida. A není se čemu divit: vysoká je 146,6 metru na základně o rozměrech 230x230 metrů. Na její stavbu bylo použito více než dva milióny vápencových kvádrů. Těžké bylo najít i vhodné místo pro její stavbu, protože celá pyramida váží asi 6 400 000 tun, takže základ musel být velmi pevný. Vhodné místo pro stavbu bylo nalezeno právě v Gize a Cheopsova pyramida zde stála jako první. Později si v její blízkosti nechali zřídit své hrobky i další dva faraónové z pozdější dynastie.  

 

VISUTÉ ZAHRADY SEMIRADINY

visute-zahrady.jpg

Ani jeden ze sedmi divů své ta nedráždil lidskou fantazii tolik jako Visuté zahrady Semiramidiny (vybudovány asi 800 let př. n. l..), nacházející se v Mezopotámii ve městě Babylon. Nepopsal je žádný spisovatel žijící v tehdejší době, ale pověsti o nich se ústně rozšířily do celého světa a staly se legendou o pozemském ráji uprostřed pouště. Jisté je jen to, že skutečně ležely v Babylóně a jejich budovatelem byl babylonský král Nabukadnesar II.

Semiramis byla assyrskou královnou a snad i dcerou syrské bohyně Dorkety. Byla to velmi chytrá žena a připravila při bojové výpravě skvělý plán. Oděla se do mužského šatu a zosnovala klamný útok na část města, aby pozornost strážců opadla. Poté s nejodvážnějšími muži hrad dobyla. Díky tomuto jejímu statečnému činu se o ni začal zajímat assyrský král Nínos, a tak se Semiramis stala královnou. Po králově smrti zdědila říši, a protože byla velmi ctižádostivá a chtěla se vyrovnat slávě svého zesnulého manžela, založila Babylón a další města podél řek Eufrat a Tygriss. Semiramis za svého života vykonala ještě mnoho dalších významných skutků a od své smrti je považována za bohyni.

Visuté zahrady Semiramídiny nemají s assyrskou královnou pravděpodobně žádnou spojitost a není jasné, proč tedy to pojmenování. Zřejmě šlo o Nabukadnesarúv dar manželce, perské princezně, o které se neví, zda se skutečně jmenovala stejně jako assyrská královna Semiramis. Nabukadnesar nechal vybudovat zahrady, aby královnu odškodnil za svou častou nepřítomnost, a také proto, aby ji v jednotvárné eufratské rovině připomínaly zalesněné hory perské vlasti. Palácové zahrady na jednotlivých soukromých pozemcích nebyly ničím novým. Nádherné babylonské parky s množstvím rozmanitých rostlin však podle soudobých, ale i dřívějších autorů, neměly obdobu v celém tehdejším světě. Na Nabukadnesarův rozkaz vykopávali jeho vojáci každou neznámou rostlinu, na kterou při vojenských výpravách narazili, a co nejrychleji ji dopravili do Babylónu. Zvěst o panovníkově zálibě se rychle rozšířila, proto kupci s karavanami přinášeli ze své vlasti nové rostliny. Tak v Babylóně vyrostla velká pestrá zahrada - první botanická zahrada na světě.

Visuté zahrady Semiramídiny objevil Robert Koldewey z Berlína. Krátce po jeho objevu se však spustila vlna protichůdných názorů. Tehdejší vědci se přeli o to, kde se Semiramídiny zahrady nacházely. Jedni tvrdili, že zahrady nebyly přímo na hradě, ale vedle něho. Druzí se domnívali, že se nerozprostíraly v blízkosti hradu, ale až na břehu Eufratu. Dodnes nevíme, které z těchto tvrzení je správné...

Nad sklepními klenbami se pravděpodobně nacházela hlavní terasovitá stavba. Každá terasa byla o pět metrů výš než ta předcházející. Dláždily ji 5,45 metrů dlouhé a 1,35 metrů široké kamenné pláty. Na desky uložili dvojitou vrstvu pálených cihel a mezery mezi nimi vyplnili sádrou. Na cihly přišla vrstva olova, která izolovala od vlhka. Až na tu nanosili třímetrovou vrstvu zeminy, na které později vyrostly i vysoké stromy. Každá ze sedmi teras tvořila zahradu, všech sedm dohromady však tvořilo celek. Na vnějším okraji každé terasy rostly tisíce popínavých rostlin, které se spojovaly s dolními terasami. Sedm parků vytvářelo zelený stupňovitý vršek s množstvím dřevin, živých plotů, keříků a květů. Terasy vypadaly, jako kdyby visely nebo se vznášely - odtud pojmenování „visuté zahrady". Těžkou práci vykonávali v zahradách otroci, kteří čerpali vodu ze studní a lili ji do mnoha kanálků. Z nejvyšší terasy stékala voda dolů. V jednotlivých zahradách se nacházely potůčky, jezírka a nevelké vodopády.

Ve vyprahlém letním Babylóně jako by se život zastavil, ale Semiramidiny zahrady byty stále rozkvetlé a plné svěžích zelených rostlin. I tento kontrast zařadil Visuté zahrady Semiramidiny na seznam divů světa.

 

Tak toto jsou snad vyčerpávající informace o semi divech světa, které jsme postupně viděli. Určitě velmi zajímavá část naší nevšední cesty...

 

Zpět do MINIUNI

 

 

Vytisknout stránku Vytisknout stránku6. 10. 2010, 20:10, zobrazeno 5302x, dnes 0x
5.0 1Hodnocení