Za vyhlídkami okolo Vranovské přehrady

Je pátek, 10. 5. 2019 a my vyrážíme prozkoumat okolí Vranovské přehrady. Ráno začne - u nás nezvyklým - nedorozuměním. Janka mi přednese plán zdolat virtuálku Vranovské výhledy. Ukazuje mi mapu se čtrnácti vyhlídkami s tím, že je máme zdolat. Dívám se na plán na mapě a lezou mi oči z důlu. Toto? Za jeden den? Janka se zlobí, že jsem lenivý a nikam se mi nechce. A jsme ve při... Až po chvíli mi dochází můj omyl - úkolem je zdolat jen pět libovolných vyhlídek! Ne všechny! Zase jsem asi poslouchal na půl ucha a způsobil toto nedorozumění. Vše je vysvětleno, situace uklidněna a my můžeme vyrazit. Opatrně vyjiždíme úzkým výjezdem z domu a pak míříme směr Vranovská přehrada. Cestou se zastavujeme u několika keší, až nakonec parkujeme v Onšově. Odtud vede krásná cestička ke Claryho kříži, který se tyčí na skále nad hrází Vranovské přehrady.

Pověst:
" .. podle ní byl kříž postavený na paměť mladého knížete, který jel navštívit hraběnku Mniszkovou a zřítil se do údolí k řece, když za temné noci zamířil na koni přímo k světlům vranovského zámku.
(čerpáno z turistické mapy Podyjí vydané r. 1991)

Historické údaje:
"Postavil jej hrabě Stanislav z Mniszku po smrti svého přítele - spisovatele, malíře a humanisty knížete Karla Claryho, který se při návštěvě Vranova za cholerové epidemie nakazil a zemřel.
(čerpáno z turistické mapy Podyjí vydané r. 2001)

Tady se mi plní mé přání - vidět na vlastní oči zámek Vranov. Sedám si na kámen kousek od kříže a nemůžu se z té vyhlídky odtrhnout. Za zády mám modré vody přehrady držené v zajetí přehradní hrází, pod sebou poklidný tok řeky Dyje zařízlý v hlubokém zeleném údolí, a v dálce uprostřed lesů zámek se svou charakteristickou půlkulatou budovou. Tak, a teď už nikam nemusím. Tady zůstanu.

Konec kochání, jdeme dál! Od Claryho kříže sestupujeme dolů k přehradě. Ještě do nedávna byla přehradní hráz z důvodu rekonstrukce uzavřena. Mu už máme štěstí a můžeme po ni přejít na druhou stranu. Na skalnatém výběžku nad vodou na druhé straně hráze má být ukrytá keška. V místě, kde se k ní dalo vystoupat ale majitelé domu uzavřeli cestu. Proto musíme jít pár metrů dál, kde se nám naskytne možnost vyšplhat prudký svah a dostat se do lesa, po kterém se dá na skálu dostat. Ať se ale snažíme, jak chceme, nemůžeme keš najít. Že by rozzlobení majitelé domku? Kdo ví. Nakonec vkládáme do místa určeného hintem náhradní logbook v zip sáčku a vracíme se na hráz. Za hrází se rozhodneme sednout do malé restaurace a dát si polední polévku. Ještě než nám ji přinesou, začne venku pořádně pršet. Během pěti minut je restaurace plná... 
Jak déšť přišel, tak rychle i mizí. My se vracíme nazpět k hrázi a šplháme do kopce k další kešce. Když už jsme tak vysoko pokračujeme dále a za chvíli opět stojíme u Claryho kříže. Pak už nám zbývá jen cesta k autu.

Popojíždíme dále, rozhodnuti zdolat další vyhlídku na Orlím hnízdě. Owner upozorňuje, že cesta k parkovišti vede po staré asflatce. No, z asfaltu tady nezůstalo zhola nic. Jestli tu nějaký byl, pak jej zničili stavbaři při výstavbě obrovských solárních polí. Jedeme krokem a modlíme se, abychom neprorazili gumu. Nakonec zastavujeme u vjezdu do solární elektrárny a rozhodujeme se zbytek dojít pěšky. Orlí hnízdo je krásné místo na skále v místě, kde se přehrada zatáčí a nechá se objímat zelenými porosty stromů. Nádherné místo. Znovu si sedáme, necháme si větrem čechrat vlasy a chladit zpocené záda a kocháme nádherným okolím. Nebýt kešek, asi by jsme nikdy takové krásné místa nenašli...

Nasedáme do auta a s chválou na rtech za SUV pomalu projíždíme tankodromem nazpět na slušnou cestu. Na chvíli zastavujeme v Chvalaticích na odlovení kešky u posezení u cesty a pak po souhlasu pumpařky odstavujeme auto na benzince v Bítově. Kousek odtud je další vyhlídka - Hvězdička, neboli skála Vladimíra Kundráta. Proč takový název? Dovolím si sdíet informace s listingu kešky zde umístěné:

BÍTOVSKÁ VEČERKA LADI KUNDRÁTA

Jste-li na Bítově častějším hostem (chatařem, chalupářem, táborníkem apod.) jistě vám bude známá osobnost místního poštmistra v. v. (dnes již ve výslužbě). Právě tento legendární trumpetista a Bítovák tělem i duší proslul po mnoho let troubením večerek návštěvníkům kempu. Jako pódium pro svá večerní vystoupení si nemohl vybrat lépe položené místo než Hvezdičku. A také si nemohl vybrat lepší obecenstvo než vděčné táborníky z chatiček a stanů žvýkající na uhel zčernalý buřtík u ohýnku či veselící se v některé z tamních náleven.
Již od roku 1972 se vydává vždy s dobrou náladou, trubkou a dvěma lahváči za bítovská „humna“, aby potěšil již čekající návštěvníky několika líbivými melodiemi. Chcete-li ho potkat, naplánujte odlov této keše na cca 21 hodinu, zkrátka na letní čas, kdy se pomalu stmívá a když celá show skončí, je už tma jak v pytli.
Publikum každou skladbu ocení rozléhajícím se potleskem (doporučuji zažít úžasnou ozvěnu v tomto údolí) a za svitu baterek, laserů a všeobecného povyku hledají svého hrdinu kdesi na skále a žadoní o další skladbu, až přijde na řadu ta poslední, proslulá Poštmistrova bítovská večerka, po níž se v celém kraji pod Bítovem rozhostí ticho.

Pochopili jste správně, text pojednává o žijící legendě bítovských večerek Vladimíru Kundrátovi (narozen 1944, místními též nazýván Laďa nebo Pošťák).

POCTA DUCHOVNÍMU OTCI VEČERKY

Na konci dubna 2014, když se mistr dočkal významného životního jubilea, ocenila Obec Bítov svého nejznámějšího obyvatele umístěním pamětní desky na samotnou skálu. Pro kulturní život v obci nemohl nikdo udělat víc než právě on. Stále je známý predevším jako trumpetista, ale ví se, že obstojně to zvládá i s heligonkou, a dokonce umí na oba nástroje hrát zároveň, což vědí a oceňují zejména štamgasti v bítovských hospodách. O svém muzicírování mistr rád říká: „Nenašel jsem kromě hraní a skládání hudby lepšího koníčka, muzika mi vyplnila celý život.“ Právě pro svoji ochotu vzít svuj nástroj do ruky při každé příležitosti a pro pobavení ostatních je Vladimír Kundrát tou příznačnou bítovskou HVĚZDIČKOU a skála, jenž proslavil, již navždy ponese jméno "Hvězdička - skála Vladimíra Kundráta".

Jelikož je do večerky daleko, pokračujeme k lesem na další vyhlídku - tentokrát s krásným názvem Čertice. Je odsud výhled na zátoku, vidíme Laďovu Hvězdičku a na opačné straně zříceninu hradu Cornštejn. Janka mizí podemnou na hraně skály a já si fotím nádherné okolí. Po chvíli začínám být nervózní, protože nemůžu Janku najít. A tak na ní volám a koukám do hloubky před sebou, zda už se netopí v přehradě. Slyším slabý hlásek: "Tadýýýý". Kupodivu nezní z hloubky podemnou ale z výšky za mnou! Otáčím se a stále ji nevidím. Když se volání ozve po druhé zvednu zrak a uvidím Janku viset na vysokém stromě v jeho rozložité koruně. "Co tam proboha děláš????" No hádejte co - našla kešku. Veverka moje.

Rumburak

Naše další cesta vede k rozhledně s restaurací, pojmenované Rumburak. Před rozhlednou stojí mohutné sochy Michala Olšiaka - jsou až strašidelné. Zaplatíme vstupné a vyběhneme na rozhlednu. Je z ní vidět Bítov, Cornštejn i část přehrady. Když prý je dobré počasí, jsou odsud vidět i vrcholky Alp. My je nevidíme a tak sestupujeme dolů a sedáme si do restaurace na teplé jídlo.

Zřícenina hradu Cornštejn

Popojedeme jen pár metrů a parkujeme na parkovišti kousek před hradem Bítov. Dojdeme lesní cestičkou k hradu, který se pomalu chystá na noc. Zavírají se vrata a hrad osiří. Tedy kromě hradního pána a Bílé paní, že. Projdeme se kolem a pak usedáme na vyhlídku nad přehradou.

Uvažujeme, kam se vydáme dál. Mi už se moc nechce, ale Janka škemrá, ať ještě nejezdíme na ubytování, že je tam zima a jí se ještě domů nechce. A tak pokračujeme dále lesem k přístřešku u Hradní studánky. Je odsud krásný pohled na celý Bítov tyčící se na ostrohu nad řekou Želetávka.

Z vyhlídky si nazpět k autu najdeme cestu lesem, kolem zahrady se zvířaty. Janku okamžitě zaujme stádo koz a jedna střapatá kravička. 

Kdybych neřekl, že jedu domů, snad by je krmila až do tmy :) Vracíme se pozdě večer, ale plni dojmů a nádherných zážitků.

Zpět na titulní stranu Znojmo