PITZTAL 2005

Po dvou letech se zase setkáváme ve staré sestavě  (Jana, Franta a já) na výletě do Alp. Tentokrát do Rakouských. Původní plány byly trochu jiné, ale jsme rádi, že se opět vydáváme za hranice všedních dnů.

Piztal 2005

Čtvrtek 30. 6. 2005, den první

   Dnes je poslední den školy. Pferda rozdal vysvědčení a fofrem jede do Ostravy, kde si kupuje nový fotoaparát - Canon 350D. Já čekám doma na děti a jejich trojky, a pak je vezu do k babičce. Tomík si s sebou bere video a půlku kazet, co máme doma. Návrh, že si s sebou vezme počítač neprošel...

   Já se vracím domů, jdeme na poslední nákupy (Euro, brýle a pláštěnky). Jana ještě stíhá zaběhnout k holičce, já odstavuji auto do garáže a v 19.15 pro nás přijíždí naše soukromé červené sportovní dieselové taxi firmy Domes & dcery.

   Při čekání na příjezd autobusu meditujeme, kdo bude sedět vedle Pferdy... V 19.50 přijíždí Pferda ve staré zájezdové Karose (zatím sedí sám) a my se loučíme s Ostravou. Stavíme v Olomouci, pak až v Brně. Tam také fotím svou první dovolenkovou fotografii - noční Špilas. K Pferdovi si sedá dáma středního věku i rozměrů. Uf! Pak už šupajdíme směr České Budějovice a Rakousko. Přes Třeboň projíždíme o půl druhé ráno. Tajně doufáme, že nám budou mávat Třeboňáci, ale oni - lumpi - spí!!!!

Pátek 1. 7. 2005, den druhý

   Kolem třetí hodiny ranní přejíždíme hranice. První zástavku máme v 5.15 u jezera Modsee. Pferda nás vede na vyhlídku u hotelu, kocháme se výhledem, když na protější kopce zasvítí sluníčko a skály se rozzáří do ruda.

MondSee

   Dělám panorama a mám štěstí - za půl minuty je po slunci, zatahuje se a začíná pršet. V 5.45 vyjíždíme směr Salzburg. Projíždíme dlouhatánským tunelem - napadá mne, že kdyby s námi jel MUDr. Kalivoda, tak o něm víme všechno. Bohužel, náš průvodce spí...... Až později se od kuchařky dozvídáme, že má asi 6 km. Ví toho více než průvodce!

   Celou cestu prší a hory jsou v mracích. Projíždíme Innsbruckem. Na místo - do vesničky Zaunhof dorážíme v 9.45 Ubytováváme se v malém, ale krásném penziónku, máme pokoj č. 7. Vybalíme si věci a Jana to zapíchne do pelíšku, já s Ferdou si hrajeme s foťákama. Snídaně - nebo oběd - je ve 12.00. Pak máme opět odpočinek do 14.30 . Jana ho opět celý prospí. Pferda ihned pohotově vymýšlí hádanku. „Jaký je rozdíl mezi Janou a spavou nemocí? Malinký - jenom muška - tse - tse - tse.....“

Náš vlasatý pedagog Pferda


   Naše první vycházka má být jen na hodinku - dvě. Taková malá procházka po okolí. Cesta začíná pod penziónkem u říčky. Je značená šipkou se jménem. Ptáme se průvodce, co to znamená a on odpoví, že se to jmenuje podle nějakého rakouského doktora. Ale prý neví, kdo to byl. Až později se od pana faráře - našeho spolucestujícího -  dozvídáme, že to byl slavný malíř, rodák ze Zaunhofu. Prvně jdeme v čele - funíme do prudkého stoupání, až jsme celí mokří. Zastavíme se a ptáme průvodce - jak to je ještě daleko? On odpoví, že jsme asi ve třetině. A tak se vydáváme dál, pokořit první vrcholy... Jenže pak se před námi objeví nádherné údolíčko obklopené strmými kopci, jejichž vrcholky mizí v mracích. To je něco pro mne. Vytahuji foťák - a tím se zařazujeme na konec našeho pelotonu. Když už si myslíme že jsme úplně poslední, objeví se za námi dva starší manželé, pánovi očividně chybí kyslík. Čekáme na ně a spolu pomalu vystupujeme výš a výš.

   Mineme asfaltku a stoupáme lesem do prudkého kopce. Proti nám se vrací manželé se synem. Že prý se nenechají zničit po prvním dni. Cestička je mokrá, klouže a je čím dál tím prudší. A tak se raději vracíme dolů do Zaunhofu v družném hovoru se staršími manžely. Jelikož na večeři je ještě čas, jdu s Janou k řece, kde si hraji s filtry a fotím dlouhou vodu. O půl šesté se vracíme do pensionu, kde si dáváme kafe u rozpáleného krbu. Havaj!  Chvíli po nás přijde Pferda s tím, že výstup před koncem vzdal - průvodce vůbec nevěděl, jak dlouhá je trasa a většina lidí cestou odpadla. Podal zcela zkreslené informace o délce a namáhavosti trasy. Podle Pferdy jsme nebyli ve třetině, ale v osmině cesty.

   Večeře je v šest, průvodce s pár odvážlivci doráží až po půl sedmé. Dlabenec je výborný - zelňačka a uzené maso s bramborovou kaší a okurkem. Po večeři si dáváme pivko, domluvíme cestu na zítřek a jdeme na pokoj. Jana je v pelechu první, spala před obědem, po obědě a teď zase!!!!! Zlaté spaní! Tse tse tse..... Prohlídneme si první fotky a jdeme taky do hajan.
Dovolená začala! Hurááá

Sobota 2. 7. 2005, den třetí

   Po snídani sedáme na bus a vyjíždíme do Mandarfenu (1 640 m n. m.), kde náš průvodce kupuje jízdenky (samozřejmě je koupí špatně) a my za 2x 9 EUR vyjíždíme kabinkovou sedačkou do výšky 2 293 m n. m. na jezero RIFFLSEE. Průvodce určuje směr na chatu Taschachhaus (2 342m n. m.) a parta se vydává kolem jezera do neprobádaných míst.... My, poučeni Pferdou o nevhodnosti této trasy (velký šlapák, nezáživná cesta nazpět údolím) zůstáváme u jezera a společně s panem malířem Konečným vytahujeme nádobíčko. V našem případě fotoaparáty, stativ, filtry..... Pan malíř sedí na lavičce a maluje, my fotíme spoustu nádherně rozkvetlých azalek, hořců a jiných květin.

   Vrcholky jsou ale v mracích a brání nám ve výhledu. Po chvíli focení máme dokonale zmrzlé ruce a musíme si je zahřívat pod bundou. Jezero obejdeme dokola a pak se vydáváme cestičkou dolů - nazpět k dolní stanici lanovky.

   Cestou snad 20x začne pršet a až skoro dole se mraky roztrhají a my poprvé v Rakousku vidíme modrou oblohu. Radost z nádherného počasí nám ale zkazí ztráta krytky z Pferdova nového fotoaparátu. Po 10 minutách se notně zdrcený Pferda vrací ze záchranné akce s nepořízenou. A tak se na inkriminovaná místa vracíme společně, tvoříme rojnici a hledáme. Rojnice slaví úspěch. Pferda si krytku nachází sám a radost zavládne v našich řadách. Ovšem obloha se zatahuje a opět začíná pršet. K lanovce přicházíme kolem čtvrté, ovšem odjezd je plánovaný až na šestou.

   Tak se procházíme po centru Mandarfenu a fotíme. Cestou nás zastavuje mladý Tyrolák v kroji (podkolenky, zelené sako) a nabízí nám, ať přijdeme na jejich večerní slavnost. Jelikož mu neumím odpovědět německy, vykoktám jen, že mu nerozumím, že jsem Čech. On se zamyslel a potom řekl roztomilou češtinou:“Jak se maš?“ Vybuchneme hurónským smíchem, třeseme mu rukou a jsme notně vyvedeni z míry. Parádní setkání.

   V autobuse se už scházejí davy a tak se dozvídáme, že náš průvodce si spletl cestu a šel úplně jinam! Našli asi 10 km na víc.... Sodoma Gomora! Korunu tomu dává pan Konečný, který se s autobusáky domluvil, že nás počká na autobusové zastávce po cestě. Tam ale není. A tak se vracíme nazpět na parkoviště k lanovce, kde taky není a proto to vzdávají a jedou na penzion. Pana Konečného potkáváme až o pár kilometrů níže - za tunelem. A tak všichni dorážíme živí a zdraví na penzión v 18:40. V sedm večeříme hovězí guláš a pak rychle na pokoj prohlédnout fotky. Jana je jako první v posteli, tak nám nezbývá nic jiného než jít spát...

Neděle 3. 7. 2005, den čtvrtý

   Ráno se budíme po šesté hodině a do 7:45 se válíme v postelích. Po snídani vyrážíme autobusem do MITTELBERGU (1 640 m n. m.), kde nasedáme na podzemní dráhu jménem Pitztaler Gletschner Bahn, která nás vyveze do výšky 2 840m n. m. (jedna cesta tam a zpět na osobu 21,50 EUR). Horní stanice metra končí v Panoramarestaurantu - moderní až futuristické budově v kotlině, nad níž se tyčí nejvyšší hora okolí Wildspitze 3 774 m n. m. Popojdeme asi 300m a jsme na dolní stanici Bergstation Pitzexpress - lanovky na nejvyšší dostupné místo Hinterer Brunnenkogel.

Bojácná lanovka

   Lanovka je zvláštní tím, že jedou za sebou vždy čtyři kabinky pro maximálně 25 lidí a 2 000 kg. Na vstupu jsou 4 turnikety, každý odečítá počet lidí, kteří nastupují do jednotlivých kabin. Za chvíli z toho ale mají pořádný hokej, protože spousta lidí přebíhá z kabinky do kabinky. My sedíme v první kabince a vyjíždíme v ní do mezistanice ve výšce 3 030 m n. m. a pak až na horní stanici do výšky 3 440 m n. m.

Horní stanice lanovky

   Zdržíme se asi 45 minut a kocháme se nádherným výhledem na okolní třítisícovky s vršky schovanými v čepičkách bílých mraků. Děláme i vrcholové foto a pijeme vrcholového ferneta. Teplota na dolní stanici byla 4°C, kdo ví, kolik je nahoře.

TAM!

Kroky do nebezpečí


   Sjíždíme opět do kotle na horní stanici metra a šplháme na hromadu šutrů nad spodní stanici lanovky, které jsou nádherně ohlazené ledovcem a mají zvláštní rezavou barvu.

Puklé srdce

   Děláme si oběd a já fotím okolní krásu. Jana kytičky a já panoramata a skály kolem. Cestu dolů pěšky vzdáváme, když vidíme, jaké jsou v ledovci obrovské praskliny. To je moc velké riziko. Raději pojedeme dolů lanovkou.

   Při cestě nazpět k metru chci přejít sněhové pole, ale prvním krokem se bořím až po pás do sněhu a mám co dělat, abych se vyprostil. U stanice metra zjišťujeme, že nemůžeme najít našeho souputníka z prvního dne - staršího pána z Ostravy. Nemohl s námi na skálu, protože nestačil s dechem. Nacházíme ho nad lanovkou, jak na nás netrpělivě čeká. No zase se hledáme...

Malý vysokohorský turista


   Sjíždíme metrem do Mittelbergu, kde jsme asi v 14:15. Jelikož autobus jede až v pět, jdeme kousek do stráně, kde uléháme a kocháme se krásou okolí. O jediné vzrušo se postarají krávy, které se rozhodnou projít přes naše odpočinkové ležení. Pro jistotu se balíme, obouváme a mizíme, sklidíme pouze nechápavé, kravské pohledy... Aby nebyla nuda, řve Pferda z plných plic:“TORRO!!!!“

Toro!!!

   Vše dopadne dobře a my máme pár kýčovitých kravských fotek. Autobus doráží v 16:45, v pět doráží pár zborcených borců, kteří šli pěšky dolů. Cesta určená průvodcem byla neschůdná, museli to obejít a jsou celí hotoví.

Pondělí  4. 7. 2005, den pátý

   Ráno nás budí můj budík na mobilu v 6:40, no jo, je pondělí, vstáváme do práce!!! Po snídani vyrážíme autobusem na opačnou stranu, než dva předešlé dny. Jedeme přes Jerzens (1 100 m n. m.), kde odbočíme do kopců a náš autobusek supí a funí do zoufalých serpentýn, čímž drží pořádnou kolonu. V jedné ostré serpentině dokonce dřeme zadní částí o asfalt. Naše konečná stanice je v hotelovém městečku LISS ve výšce 1 450 m n. m.

   Překonali jsme převýšení 350 m asi na třech kilometrech. Po zakoupení lístků (10 EUR / osobu) vyjíždíme kabinkovou lanovkou na stanici Jerzner Alm (1 980 m  n. m.) s převýšením 530 m. Tam přesedáme na dvou sedačkovou lanovku a vyjíždíme na horní stanici, odkud to je asi 500 m na vrcholek Sechszeiger ve výšce 2 395 m n. m. Z mezistanice jsme překonali převýšení 415 m, z Liss pak 945m. Jsme rádi, že nemusíme šlapat pěšky až sem, byla by to zabíračka a ztráta času.

Umělá nádrž na vrcholu hory

   Ze Sechszeigeru je nádherný výhled na městečka Arzl ( 880 m n. m.) a Imst ( 820 m n . m.) a okolní štíty. Dělám spoustu fotek, hraji si s filtry a fotím jak zběsilý. Ferda věští podle řas na obloze změnu počasí - déšť a bouřku.

   Po „vykochání“ pokračujeme nazpět kolem lanovky směr vrchol Hochzeiger. Kolem je nádherný výhled, okolí je plné květin. Jana fotí makra - tolik nádherných kytek na jednom místě! (Mochna, Kociánek dvoudomý, Jestřábník, Podbělice alpská, Stokroček, Dřípatka, Prvosenka, Koniklec, Prasetník, Kamzičník, netřesk, kvetoucí mechy...)

   Klasický turista by z nás měl psotník - pořád stojíme a něco fotíme. Janu napadne zuřivý německý mopslík, který chrání nohu svého pána, vedle které Jana fotí makro. Vzpomínáme na děti a je nám líto, že nevidí krásu kolem. Pod Hochzeigrem si dáváme oběd. Sedíme vedle pražáků, kteří mají s sebou vnoučata - 1 a 3 třída. Děti jsou ukňučené, protivné, unuděné..... Nakonec jsme rádi, že jsme tady sami a jsme něčeho podobného ušetřeni.

   Čeká nás vrcholový výstup ke kříži na vrcholku Hochzeigeru. Je to makačka, ale zvládneme to. Jsme ve výšce 2 560 m n. m. Chvíli z vrcholu fotím a potom hledám Janu s Pferdou. Najdu je asi o 100 m dále na vrcholku, ke kterému vede úzká cestička. Z obou stran je hluboký sráz a cestička má tak 30 cm. Je mi docela divně kolem žaludku. Tady tak ujet noha..... Ovšem výhled je z tohoto místa nádherný.

   Po odpočinku začneme sestupovat dolů do údolí. Klesáme o 1 100 m. Ke stanici kabinkové lanovky nafotíme ještě spoustu fotek - hlavně svahů plných kvetoucích azalek. Poslední část je už jen nudný sešup. Nevidíme nic zajímavého, jen nás dost bolí nohy. Kolem 16:15 jsme dole. Potkáváme své souputníky, kteří se nechali inspirovat našim špičkovým průvodcem a rozhodli se druhou lanovku vzdát a na Hochzeiger vyjít pěšky. Bohužel to nedokázali a jsou dost naštvaní.

 


   Projdeme okolní obchůdky a  pak si dáváme kozla u autobusu. V tu chvíli začíná pršet. Pferda měl pravdu. Zvedá se vítr, létají blesky a lije jak z konve. Kolem šesté dorážíme do penzionu. Mám spálená lýtka a všichni vypadáme jako spolek rudých bratří. Po večeři si ještě chvíli povídáme a Jana ležíc v posteli komentuje postup mlhy zakrývající okolní kopce:“  Už jde, už není vidět kamiónek, už není vidět první kopec, už není vidět les, už vidím hovno.....“. Ještě když dodáme, že můžeme mlžit i v pokoji dostane Pferdík takový záchvat smíchu, že vybrečel všechny kapky, které si nakapal do očí, byl celý rudý a nemohl přestat. Začali jsme o něj mít strach, jestli ho z toho neklepne. Chvála bohu to ustál, ale hihňal se ještě půl hodiny.

Úterý 5. 7. 2005, den šestý

   Probouzíme se do uplakaného rána. Jana hlásí, že pršelo celou noc. Tak nevíme co nám náš průvodce vymyslí. Na snídani navrhuje cestu do Imstu, nám se ale do města nechce, tak se rozhodujeme pro samostatnou cestu. Po snídani se připravíme na cestu a sejdeme dolů do jídelny na kafe. Sedíme, popíjíme kafíčko, posloucháme rádio, když Pferda najednou říká:“To je zvláštní, jak ti Rakušáci mluví dobře německy...“ To nás zničí. Po uklidnění si povídáme, co budeme dělat, když bude celý den pršet a Pferda má ihned řešení:“Budeme se hádat, abychom se nenudili“.  To je konec, co slovo, to perla!


   V 10:00 vyráží autobus do Imstu a my s ním. Sedíme v předu, protože za chvíli - za vesnicí Wiese vystupujeme a jdeme fotit staré domečky stojící za rozvodněnou řekou. Z lesů se kouří a nad námi se válí mraky. Chvála bohu neprší. Po příchodu do Aidse se rozhodujeme vyšplhat na krásný vodopád.

vodopády

   Franta stávkuje, ale na konec jde s mámi. Šplháme do svahu a pod nohami se nám sypou kameny. Navíc začíná pršet. Děláme pár fotek vodopádu a horko těžko se vracíme s roztřesenýma nohama dolů. Po přebrodění řeky konstatujeme, že jsme značně provlhli a stále prší - proto se vydáváme přímo na ubytovnu.

mlha

   Tam nám paní kuchařka ohřeje včerejší gulášovou a my v pohodě obědváme. Pak si pěkně odpočineme u filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Ferda chrní na pokoji. Kolem třetí hodiny se rozhodujeme pro druhou procházku. Déšť, nedéšť, jdeme do Zaunhofu. Přes rozvodněnou řeku jdeme ke kostelu a dále až na konec vesnice, scházíme do míst, kde posledně bydlel Pferda, a tam vidíme i odvrácenou tvář - staré rozbité statky s hnojem u cesty.

Tunelové lonie

   Cestu nazpět si zkracujeme tunelem, abychom více nemokli. Za tunelem je vodní katr - rarita jako z muzea. Pěkně mokří se vracíme na penzion. Po večeři sedíme s Janíkovými a dalšími lidmi u sklenky vína a povídáme si. Spát jdeme před desátou. Venku pořád prší.

Středa 6. 7. 2005, den sedmý

    Ráno je jasno, jen na obloze jsou řasy. Pferda je v koncích - je to závěr deště, nobo jen příslib dalšího slejváku? V 8:45 vyjíždíme směr Öetz, městem projedeme a po tvrdé výměně názorů všech v autobuse s průvodcem, který nás chce nechat jít zbytečně pěšky asi 10 km, parkujeme za vesnicí Umhausen (1 036 m n. m.).

   Stoupáme chodníčkem asi 3 km k obrovskému vodopádu. Z vyhlídkové plošiny strmým chodníkem asi 200 m výše na vyhlídku pod prvním převisem vodopádu. Je to nádherný pohled, kolem je plno vodní tříště. Po snaze něco vyfotografovat se vracíme na vyhlídkovou plošinu, kde odpočíváme na lavičkách a pozorujeme úchvatný vodopád. Vedle nás sedí pan Konečný a maluje své nádherné obrázky. Cestou dolů na parkoviště potkáváme v protisměru našeho průvodce, který se ptá, jak daleko je to k vodopádu.....


   Na parkoviště k autobusu se vracíme kolem dětského městečka Öetsidorf. Je to výukový tábor pro děti, chovají tam zvířata (ovce, kozy, koně) jako pravěcí lidé - stejně tak i žijí - mají tam postavené chatrče, neolitické pece, pletou košíky a pěstují zeleninu.


   Autobusem jedeme do Öetzu, kde odstavujeme autobus u stanice lanovky, vedoucí do výšky 2 020 m n. m. (Bergstation restaurant). My ale raději ušetříme 25 EUR a jdeme do města na prohlídku. Fotíme staré malované domy, vyšplháme až ke kostelu - dominantě Öetzu. Na hřbitově je spousta hrobů obětí z druhé světové války. Dokonce nacházíme člověka, který zemřel 17. ledna 1945 v Československu. Ale i třeba pilot Luftwafe - 1942 - Rusko.. Sestupujeme dolů do města, kde z bankomatu vybíráme 100 EUR. Fotíme obchod s cetkami, před kterým je spousta berušek a velká čarodějnice. František nás chce zavést k pomníku Tyrše, který se tady utopil, ale přecházíme řeku Oetztaler Ache po dřevěném krytém mostě, bohužel dříve, než máme. A tak nás Pferda žene do zuřivého stoupáku pěkným fofrem, Jana musí čekat, než jí doběhnou plíce. Po pořádném záběru přicházíme na Piburger See.

   Voda je křišťálově čistá a tak se zujeme a knajpujeme. Po úlevě nohám Jana krmí pstruhy a kačeny. Cestou nazpět do Öetzu míjíme památník, ke ktrému jsme mířili. Je postaven v místech, kde našli Tyršovo tělo. Pferda má hned několik teorií, jak se to stalo..... Řeka tam vede přes obrovské kameny a divoce vře - ani sportovec jako Tyrš to neměl šanci uplavat. Vracíme se do Öetzu a jdeme ještě nakoupit sušený chleba do Sparu. Po nákupu na nás mávají Janíkovi ze zahrádky restaurace. Přidáváme se k nim a dáváme si pivo Heineken. Ze zahrádky nás ale vyžene vítr a déšť. A tak poklusem doběhneme do autobusu, který za námi zavře dveře a rozjíždí se směr penzión. Byli jsme poslední - Ferdík ležel před předními koly a bránil v odjezdu, dokud jsme nepřiběhli. Zlatý kluk!!!!! Cestou nás zastaví dopravní nehoda, Vidíme zasahovat tři vozy hasičů, dvě sanitky a dokonce Medikopter. Akční scéna. Snad to nebylo tak vážné a všichni přežili.

Soukromá kaplička našich bytných na zahradě penzionu

P   o večeři večer sedíme v jídelně a do jedenácti si povídáme. Poslední společné posezení.

Čtvrtek 7. 7. 2005, den osmý

   Ráno vstáváme v sedm hodin a jdeme na snídani. Po jídle se s námi přijdou rozloučit Janíkovi a tak je jdeme vyprovodit. Cestou domů ještě jedou na nejvyšší horu Rakouska - Gros Glockner. Přejeme jim, aby je škodověnka bezpečně dovezla domů. A aby byla legrace, rozdává nám Jana papírové kapesníčky. Když se rozjedou, tak jimi máváme a utíráme si slzy.


   Po zabalení věcí jdeme na poslední procházku kolem potoka, fotíme a užíváme si poslední kroky rakouskou přírodou. Dojdeme pana malíře Konečného, fotíme ho a povídáme si s ním.

Pan malíř Konečný

   Domluvíme se, že mu pošleme fotografie a on nás pozve na výstavu jeho obrazů. Dozvídáme se, že obrázky, které maluje jsou jen skicy (500,-) a podle nich maluje velké oleje na plátně (3 500,-).


   Po desáté vyrážíme směr Innsbruck. Asi po kilometru jízdy zastavujeme a řidiči se 30 minut trápí s kompresorem autobusu. Až se jim kompresor dostatečně pomstí - jednoho řidiče oplive hustým kondenzátem - pokračujeme v krasojízdě. K Pferdovi si přisedá jeho spolucestující z příjezdu. Až tady se dovídáme, proč má tak zvučný hlas - je to sólistka Brněnské opery! Do Innsbrucku přijíždíme před čtvrtou. Jdeme na prohlídku historického centra.

   Prvně navštívíme skleník a potom jdeme kolem zastávek koňských taxi na náměstí. Je pod mrakem a drobně pokrapuje. Jana objeví obchod, který je plný vánočních ozdob. Něco tak šíleného jsem ještě neviděl. Jen ještě šílenější ceny Janu odrazují od vyplenění naší peněženky.

Baňkové šílenství

    Pak potkáme Pferdu a ten nás zavede do prodejny Swarovského.

Swarowski

   Je to nádherná podívaná, co se dá udělat z křišťálu. Snažíme se tu krásu vyfotit, ale zaostřit na čirý křišťál a ještě k tomu přes sklo je obtížné. Tím nám vypršel čas a my musíme k autobusu.

   Právě v čas. Sotva se zavřou dveře, začne lít jako z konve. Po chvíli jízdy začne na Pferdu sedícího za námi kapat. Přestěhuje se dopředu. Po hodině už kape i na nás - přesunout se ale nemáme kam, tak utěsňujeme díry papírovými kapesníčky a Jana zuří. Ale co naděláme...  Do Ostravy dorážíme kolem půl páté ráno. Část lidí má bágly v prostoru pod autobusem promočené, druhá půlka uvařené. Bože, Karosa...
Dovolená skončila. Finto.

Zpět do sekce Postřehy z cest

Vytisknout stránku Vytisknout stránku16. 12. 2008, 18:35, zobrazeno 4389x, dnes 2x