Dnes vstáváme dříve - chceme si tento den užít co nejvíce. Čeká nás Teide - top tohoto místa, nejvyšší vrchol celého Španělska a tvořitel ostrova. V osm hodin - ihned po snídani vyjíždíme směr La Orotava a stoupáme vzhůru k cíli naší cesty. Míjíme hladinu mraků a vjíždíme pod nádherně modrou oblohu.
Teide je všudypřítomné - a my jsme tady s ním!
Během hodiny nás Oplík vyveze prakticky z nuly nad mořem až do 2 400 m n. m. Měsíční krajinou dojedeme až na parkoviště pod lanovkou. Stačí pár kroků, zakoupit si vstupenku a kabinka nás během pár minut vyveze až do výšky 3 555 metrů nad mořem. Ta rychlá změna je okamžitě poznat. Každý to cítíme trochu jinak. Všem se ale špatně dýchá, motá se hlava a jsme takoví "přiopilí". Výhledy jsou ale nádherné a my si je užíváme. Naše kroky míří doleva od vrcholu - sestupujeme kamenným chodníčkem na vyhlídu na kráter Pico Viejo. Z tohoto kráteru naposled vytékala láva v 17 století. Černé splazy lávy vidíme stékat až dolů k moři.
Vracíme se k lanovce a blbých 55 m stoupání (převýšení) mi dělá pěkné potíže. Když pomyslím na to, že jsme si chtěli zajistit povolení k výstupu na vrchol kráteru a zdolat dalších 163 m - jsem nakonec rád, že už byly všechny vstupenky rozebrané. Ten kousek na vrchol vypadá nějak nedostupně...
(P.S. Vlezněnky se dají pořídit po internetu, nebo přímo v hlavním městě a jsou zdarma. Jen se musíte starat hodně dopředu - počet vstupů na den je omezený a po rozebrání vstupenek už máte smůlu. Vlastně je tu ještě jedna možnost - vyjet si zde s cestovní kanceláří, která vám za mrzký peníz zajistí cestu, lanovku i vstupenku na vrchol...)
Mineme domeček s vstupní brankou, kde stojí kontrola a hlídá, že každý, kdo chce jit na vrchol, má povolení. Jsou nesmlouvaví. Děláme si srandu, že je tady tolik míst, kde se dá vstup obejít... Kousek dál ale vidíme dalšího ochranáře s dalekohledem, který kontroluje, zda někdo nepodvádí...
Každý svou "výškovou nemoc" prožíváme po svém. Nádherně to pojal Lumča - chytla ho neuvěřitelná eufórie a dobrá nálada. Uprostřed davu jdoucího mezi lávovými kamennými obry a ostrou sutí poskakuje jako "sob" a do nechápajícího davu vykřikuje: "Proletáři všech zemí, polibte mi prdel!" Pelíšky tady asi nikdo nezná, ale všichni se usmívají a májí radost asi stejnou jako Lumča...
Pak začne náročný sestup. Jdeme mezi ostrými kameny, které vás poškrábou, jen se jich dotknete. Když nějaký shodíte, dotekem s druhým kamenem "zvoní".
Procházíme mezi sněhovými poli, která jasně ukazují, že v zimě je Teide nedostupné a sníh vrchol pokryje celý. Marcelka se v závějích schová taky celá...
Celou cestu máme před sebou nádherný výhled na obrovský kráter kolem celého Teide. Teprve z něho celá špice sopky vystupuje. Dole jsou nádherně zbarvené kulaté kopce - jak my tady tvrdíme - lautr rovina... Přes ně se vinou světlé vyšlapané cestičky, na které musíme na naší cestě sestoupit.
Prvně ale dojdem k chatě Refugio De Altavista ve výšce 3. 270 m. Tato chata je záchytným bodem a noclehárnou pro turisty, jdoucí na vrchol na východ slunce. U chaty si odpočineme, koupíme kafe z automatu. Za poplatek zde máte přístup k počítači s internetem a i kryté spaní.
Pod chatou se vzhled povrchu mění. Chodníček se vine v menších kamenech a pak v jemné suti, která nebezpečně podjíždí pod nohama. Nakonec sestoupíme až na námi shora pozorovanou "lautr rovinu".
Sluníčko se do nás opírá a pálí. Musíme se dobře chránit - vzdyť jsme pořád těsně po 3 tisíci metrů nad mořem! Mažeme se krémem, ale "ruská trička" nám asi nikdo neodpáře...
Kýžená "lautr rovina" je jako obvykle pěkně strmá. Musíme jít jen po cestičkách - když Janka chce popojít mimo cestu - asi jen 3 metry do kopečka vyfotit kytky, má smůlu. Kameny pod nahama kloužou a nohy se boří. V tom se prostě nedá chodit!!! Jak nemůžete opustit cestu mezi velkými lávovými kameny, tak ani tady není cesta průchodná...
Kolem cesty se povalují pohozené sopečné pumy , které sopka vystřelila pěkně daleko...
Ovšem barvy okolo jsou naprosto úžasné a neuvěřitelné...
Ač jsme už pěkně uťapkaní, užíváme si každou chvíli, kterou tu můžeme pobýt. Když si ještě uvědomíme, ža Marc a Lum to šli před dvěmi léty opačně - tedy do kopce, nevěřícně kroutíme hlavou. Je to pořádná makačka - to zvládne jen vymakaný - a nebo mladý - jedinec. My jsme šťastní, že jdeme dolů.
Marc a Lum tím pádem dokončili celou cestu - Teide nahoru a dolů!
Náš sestup končí na cestě, po které jsme sem přijeli. Je to ale ještě 4 km nazpět k parkovišti, kde máme zaparkované auto. Po asfaltu se nám moc nechce. Nakonec se nabídne Lumír, že půjde sám a po cestě se pokusí někoho stopnout. Máme výčitky svědomí a dokonce se vydáme na stíhací cestu, ale Lumča nasadil tempo a už je v nedohlednu. A tak čekáme, až se pro nás zastaví. Po chvíli se přižene - samozřejmě, že došel celý kus pěšky. Popojedeme nazpět pár kilometrů a zastavujeme na místě, kde se suť změnila na jemný písek, ve kterém stojí volně pohozené kameny a u nich kytky - jako na sklace...
Pak už naše cesta míří dolů k moři. Ještě se zastavíme na vyhlídce, ze které by měl být vidět přístav v Puerto de la Crus. Těsně pod vyhlídkou se ale válí mraky. Než na ni stačíme dojít, schová se i ona...
Pak se autem zapíchneme do mraků, projedeme jimi a míříme na vydatnou večeři a odpočinek. Byl to nádherný a náročný den. Nohy máme uťapkané a slunce nám spálilo vše, co jsme mu dovolili. Byl to ale nááááádherný den.
Návrat na titulní stranu Tenerife
Komentáře (0)