Díky Petře (Ze života fotografa)

Jsem fotograf? Mám chuť říci, že ano. Ale vlastně nevím. Co to je být fotograf? Vlastně jen to, co si pod tím slovem sám představím...

Foťák s sebou tahám často, i když poslední léta už to je horší. Zrcadlovku jsem vyměnil za malý automat, protože se mi velké tělo s objektivy nechtělo do kopečků tahat. A i ten čím dál častěji nahrazuje mobil, i když výsledky z něho opravdu nejsou ideální. Navíc už všechny fotky zmenšuji na 900 pixelu, a tam se horší kvalita skla promíjí... 

Focení se smrsklo pouze na dokumentování našich výletů a dovolených. Stal se ze mne jen občasný fotograf. Pryč jsou ty doby, kdy jsem měl chuť vzít zrcadlovku a jít si cvaknout dlouhou vodu nebo východ slunce.

Východ slunce? Tak ten jsem fotil naposledy před osmi lety v Dolomitech.

svitani-na-passogardena.jpg

Nikon D90, Nikkor 18-70 f 3,5-4,5,  1/4, s f9

pred-probuzenim.jpg

Nikon D90, Nikkor 18-70 f 3,5-4,5,  1/13 s, f9

Stál jsem v sedle Passo Gardena a čekal, jestli vykoukne sluníčko. Alespoň na chvíli. Slunce vyslyšelo mé přání - doslova. Vykouklo jen na chviličku, jen jedním přivřeným okem a osvítilo pouze úzký proužek, který protnul mé milované Sassolungo. Pak přeskočilo nad mraky a zmizelo z dohledu. Z údolí se přihnala mlha a naše focení utla. Během pár sekund.
Když na ty chvíle vzpomínám, je mi smutno. Ale tak krásně. Mnohokrát jsem přemýšlel, že bych si to chtěl zopakovat. Dokonce jsem pokukoval po workshopech Dana Řeřichy, kterého sleduji od jeho úplných začátků a vidím, jak se neustále zlepšuje (a já stagnuji). V tu chvíli ale nademnou vyhrává má lenost. Zabiják krásných fotografií. Můžu se vymlouvat, že jsem tak unavený nekončící prací, že už na to nemám sílu. Ale je to jen výmluva - kdybych opravdu chtěl, dalo by se to udělat. Ale lenost ruku v ruce s únavou vyhrávají.


Dnes jsem dočet knihu Petra Juračky - ze života fotografa. Už první slova mne pohladila po duši:

Stojím na vrcholu hory, opírám se o dřevěný kříž a hledím směrem k oblakům, krvavě zbarveným sluncem. Je už večer, ve větru mi vlají mastné vlasy a pohledem brousím mezi hlubokými údolími, lesy, ledovci a nepřebernými odstíny modré, oranžové, fialové a růžové, kterými hraje obloha přímo před mýma očima. Celá scéna se mění každou vteřinu a já vnímám pomíjivost bytí, bolesti i radosti. Za mnou stojí kamarád, který se mě za chvilku hlasitě zeptá: „Na co tam furt čumíš, ty vole?" - „Byl krásný západ slunce, všiml sis?" řeknu tiše a hluboce dýchám vlahý vzduch, nasycený odpoledním deštěm. „To už se tak večer stává, že slunce zapadne," odpoví mi ironicky člověk, který je vším, jen ne fotografem. Člověk, který nikdy nepochopil to moje neustálé tahání se s desítkami kil krámů navíc. Možná ani nepochopil, o čem to focení vlastně je. A o čem tedy?

Zcela jistě ne o srovnávání záběrů, předních příčkách v soutěžích, ani o penězích. Už vůbec ne o objektivech, pixelech a softwarech. Ale ani o společenském postavení, rautech a vernisážích nebo o počítání lajků pod fotkami na sociálních sítích. Tak o čem tedy je fotografie? Fotografie je přece o ochotě prožívat krásné okamžiky opakovaně. Vracet se na stará známá místa, sedět na stoletých kmenech, vnímat proměnlivost přírodních podmínek. Je to ochota podělit se s ostatními o svůj unikátní prožitek, o radost ze života. O ticho, které zastřešuje východ slunce nad krajinou. O řev vodopádů, které každým okamžikem smáčí tvoje boty. Fotografie je, tedy alespoň podle mě, o touze zachytit nezachytitelné. Opakovat neopakovatelné. Fotografie je o vidění krásna a o sdílení. O přenesení pocitů, o nichž nelze hovořit slovy. O nezodpovězených otázkách, na které ale ani nikdo nehledá odpověď. Je o důvodu, proč fotograf vůbec existuje. Proč se trmácí s batohem do nebezpečenství. Proč opouští domov, rodinu a klid, aby mokl dlouhé hodiny někde tam venku. Tam, kde hlavním zdrojem světla nejsou žárovky, zářivky ani monitory, ale slunce.

pjj_1789.jpg

foto Petr Jan Juračka

Kniha je tvořena krátkými pasážemi probírajícími život fotografa z mnoha úhlů. I když v tomto případě spíše život nadšence, šílence, cestovatele, horolezce, dronaře a k tomu ještě fotografa a kameramana. Petr Juračka je prostě - jak to říct - El Péro. Živel. Agent. Borec. Nadšenec. Blázen... Když čtu, co vše zažil, kde se všude vyskytl a co vše je pro dobrou fotku schopen udělat, jen kroutím hlavou. V první chvíli mne napadne, že bych to chtěl také zažít. Hned mi ale dojde, že na toto nemám předpoklady a vlastně ani vůli. A kuráž. Jsem prostě rád, že si o tom přečtu doma v teple a na fotografie koukám se sklenkou dobrého moku v ruce. A zase jsme u té mé lenivosti :)

Každopádně jsem po přečtění této knihy ze skříně vytáhl starou zrcadlovku, oprášil objektivy a začal mít chuť zase udělat pěknou fotku. Prvně jsem přemýšlel, ža bych už morálně zastaralou D90 vyměnil za nejaký novější typ - třeba za D7200, abych mohl používat stávající objektivy a konečně docílil toho, že mi spolu budou konečně dohromady ostřit.... Nakonec jsem ale uznal, že pro mé focení není to nejdůležitější mít lepší fotoaparát, ale dokopat se k tomu ráno vstát, hodit na záda starý fotobatoh, techniku a stativ, a vyrazit vzhůru za nějakým pěkným fotografickým úlovkem.

Satina  Rešáky 2 Rešáky Vyhlídka na velikány Sassolungo 

Před pár dny jsme se zastavili na skok za našim highlanderem Františkem. Měl nějakou "zimní depresi" a když jsme se jej zeptali, kam pojedeme letos na hory, se smutkem v hlase prohlásil: "Já už děcka nikam nepojedu, já už na to nemám!" To mi zvedl mandle. Sice má už více než 70 křížků na krku, ale kopečky dává podstatně lehčeji než my. Na každé cestě chodí ty nejtěžší trasy a pravidelně nám v kopečcích utíká. A i kdyby už mu energie ubývalo, přece se nevzdá těch nádherných chvil v horách! Třeba i bez podávání maximálních výkonů, na které byl za svůj bohatý turistický život zvyklý. A tak se obloukem vracím nazpět, do časů, kdy mne tahal jako kluka po horách a učil fotit. Do dob, kdy tahal těžký dřevěný stativ a velkoformátový fotoaparát. Navrhuju mu jednoduché řešení - pojedeme na hory fotit. Ráno si přivstaneme a vyrazíme se stativy na kopeček chytit východ slunce. Pak se s turistama vydáme do kopců, ale necháme je jít jejich zběsilým tempem a nasadíme foto tempo - budeme hledat krásná místa, kompozice, světlo. Večer můžeme dojít na zlatou hodinku a pak si dlouho do noci povídat třeba o tom focení. A že nevylezeme až na vrchol? Že neujdeme tu spoustu kilometrů co ostaní? No a co? Jde přece o to si ten čas užít. Najít tu krásu kolem a hlavně se kochat a mít radost.

Františkovi zasvítily oči. I letos spolu vyrazíme za krásou hor. Ať už u nás, nebo třeba v Dolomitech. S fotoaparátem. S klidem. Už se těším!

Takže mi kamarádi držte pěsti - snad zase udělám nějakou pěknou fotku a opráším slova Ondřeje Neffa, který mne kdysi dávno nazval "mistrem krajinářské fotografie".
A Vám Petře děkuji za nádhernou knihu a motivaci zase něčeho dosáhnout. Díky!

Rakouská sopka  Plné louky vstavačů a narcisů 4  Hallstatt - na špici Den pátý - Le Crosets – Champéry Den pátý - Le Crosets – Champéry

Vytisknout stránku Vytisknout stránku20. 1. 2019, 10:41, zobrazeno 194x, dnes 1x
0.0 0Hodnocení