Dolomity 2013 - Col Di Lana

17. 7. 2013
Planac – Punta Trieste – Piccolo Setsas – Passo di Valparola

Dnešní den má být dle meteorologů ráno slunečný a odpoledne s deštěm. A tak se držíme plánu, navrhnutého cestovkou. Autobus nás veze přes passo Campalongo do místa s názvem Planac, kde nasedáme na lanovku, která nás vyveze k chatě Punta Trieste do výšky 2 028 m n. m.

_dsc0561_panorama.jpg

Konec lanovky u Punta Trieste, v pozadí Sella

Odtud máme plánovanou jednosměrnou pohodovou cestu až do sedla Valparola. Zhruba 7 km s převýšením 150 m. Je to taková pohoda, že stihneme udělat i okruh okolo kopce, kterého vrchol vyhodili do povětří vojáci za první světové války. Tento okruh má převýšení asi 500 m a je dlouhý asi 8 km. Takže trochu šlapačka, ale to přeci dáme!

_dsc0556.jpg

_dsc0633_panorama.jpg

První stoupání začíná ihned po vystoupení z lanovky. To bude asi těch 150 m a pak už jen zbývá klidná mírně zvlněná cesta po vrstevnici. Začínáme stoupat po prudké cestě a já neodolám a fotím. Okolo se otevírá neuvěřitelné panorama: zleva je to bílý ledovec Marmolady, před ním černý hřeben Panone, vedle něj vrchol Sas Bece, pod ním sedlo Sass Pordoi a obrovský masil Sella grupe. Vedle něj vpravo vidíme námi milované Passo Gardina, Cyry a další masivy.

_dsc0570.jpg

Holky pozorují jak spí a co snídají žížaly... Dolomitské žížaly!

No prostě pohádka. Zastavujeme na vrcholu u kapličky, kde se společně fotíme s motýlky. No a pak nastane klasický průběh dne. Rychlonožky vyráží vpřed a já s fotoaparátem u oka beznadějně zaostávám. To se prostě nedá nefotit. Je to pohádka!

_dsc0585.jpg

_dsc0590.jpg

Motýlí líheň...

Navíc místo abychom se drželi na rovině, neustále stoupáme! Kdepak, to nebude jen 150 m. To bude víc! Ovšem okolí vynahrazuje vynaloženou námahu. Procházíme zvlněnými loukami, kamennými městečky, suťovými poli s obrovskými kameny a úzkými chodníčky na úpatí vysokých štítů Masareis. A mezi tím vším kamením jsou tisíce či snad milióny květin – od velkých trsů rozkvetlých azalek, přes úpolíny až po vstavače uprostřed luk přeplněných květinami. Toto období je bezkonkurenčně nejkytičkovanější!!!

_dsc0627.jpg

Celou dovolenou nám František nestačí odpovídat na naše všetečné dotazy, co to je za kytičky… Tuto trasu nám pro jistotu utíká a jde někde daleko vepředu. Původně je domluveno, že zdatnější jedinci udělají takový „apendix“ – obejdou Cima Sief a dojdou ke kostelíčku na Col di Lana. Délka trasy je zhruba 8 km s převýšením zhruba 500 m. Po první části cesty už víme, že tento doplněk trasy určitě nedáme. Funění do kopečků prokládáme neustálým focením – kdepak turistika, ta se s fotografováním neslučuje.

_dsc0641.jpg

Naše milé průvodkyně - vždy s úsměvem a v pohodě.

Když se konečně doplížíme na místo, kde se cesty dělí, je už naše rychlonohá část skupiny daleko v předu. Nejdou celý plánovaný „apendix“, ale stoupají jen na vrchol Cima Sief (2 424 m n.m.). Ivka to ještě vyšperkuje a skrz feratu si dojde až ke kapličce na Col Di Lana (2 448 m n. m.) Jako jedna ze dvou z našeho zájezdu.

_dsc0666.jpg

Úzký chodníček na Cina Sief, levý vrchol je Col Di Lana. Prostor mezi těmito kopci byl v první světové válce odstřelen.

Zatím co naše skupinka rychlonožek zdolává vrcholy, na nás čekající Ferda nám ukazuje střílnu kousek nad místem odpočinku. Vidíme střílnu v kolmé skále a dozvídáme se, že Vašek už to prozkoumal a jde se tam dostat. Navíc prý tam viděl protěž. No to je něco na Janku (ta protěž) – tam se musíme dostat. A tak se šplháme do prudkého kopce a jdeme na průzkum. Najdeme vstup ve skále a jdeme dovnitř. Nalezneme i zmiňovanou střílnu mířící na Col Di Lana a při pohledu z ní i dlouho hledané protěže.

_dsc0670.jpg

Pohled oknem střílny na Col Di Lana

U bunkru posvačíme a začínáme sestupovat na poslední část cesty. Cestou potkáváme dalších pár jedinců protěží – hledání bylo korunováno úspěchem. Na hlavou se zatahuje a sluníčko se schovává za mraky. Spadne i pár kapek, ale opravdu jen pár.

_dsc0687_panorama.jpg

Po sestupu pod vrcholem Monte Castello zbývá ještě zdolat stoupání na Passo Valparola (2 168 m n. m.)

_dsc0693.jpg

_dsc0708.jpg

Lago di Valparola

_dsc0710.jpg

Janka u Lago di Valparola.

_dsc0002.jpg

Na passu z venku okoukneme tvrz z 1 války střeženou dobově oblečeným vojákem, dáme pivo, počkáme na zbytek a vyrážíme do Arabby. Po chvilce jízdy se spouští liják – dokonale načasované.

_dsc0006.jpg

_dsc0017.jpg

Další krásná cesta za námi, nohy natažené, chlazené pivo z autobusu a pohoda a klídek...

Můžete se vrátit na úvodní stánku Dolomity 2013, nebo pokračovat na další den naší dovolené - na hřeben Padone.

P.S.

Tato cesta je pro mne zvláštní - osobně zlomová.
Krása okolo mi nedovoluje jen jít a koukat pod nohy, kam šlapu. Musím se neustále rozhlížet a nasávat tu neuvěřitelnou krásu okolo. A fotoaparát je mou - podstatně jistější - pamětí. Samozřejmě, nedokážu s ním zachytit ty pocity, vůně, vánek ve vlasech... Ale když se později na fotky dívám, ty pocity se mi vybavují... Proto ho s sebou neustále tahám, zdržuji kamarády a brzdím jejich tempo.

V tento den semnou zůstává jen Janka - kamarádi jsou již daleko vepředu. Stačí totiž, abych se jednou zastavil, zvedl fotoaparát k oku - a oni jsou 300 m přede mnou. Udělám to několikrát a už nemám sílu je dohnat. A po pravdě - ani nechci - to bych už zase neviděl tu krásu kolem. Z druhé strany je mi líto, že nejsem s nimi. Co s tím? Není to problém mých kamarádů - jsou neuvěřitelně tolerantní k mému zdržování - ale problém můj. Musím vědět co chci.

Teď - s odstupem času si uvědomuji, že jsem zbytek léta po této trase, hledal svou cestu. Stalo se, že jsem po většinu celého výletu nevytáhl fotoaparát z batohu a udělal pouze pár rychlých fotek. Byl jsem vepředu a ti ostatní mi nestačili... Další výlet jsem si fotoaparát nevzal pro jistotu vůbec a spoléhal na Františka, že mi nějakou fotku pošle. Zase jsem byl vepředu a čekal na ostatní...

Nakonec jsem se rozhodl dělat to, co mi je nejbližší, co mne dělá šťastným, při čem se cítím nejlépe. Půjdu tak, aby jsem krásu okolo sebe mohl vnímat všemi smysly. Budu fotit, když budu mít pocit, že ta chvíle, to místo, ten pocit stojí za zaznamenání. A vím, že mí kamarádi to pochopí. Vím, že na mne někde počkají, a když se k nim doplazím, celý zadýchaný a rudý v obličeji, jako vždy se s úsměvem zeptají: "Udělals pěkné fotky?"

Kamarádi děkuji.
A hlavně děkuji tobě Jani, že jsi vždy semnou!

Passo di Valparola

Vytisknout stránku Vytisknout stránku7. 8. 2013, 17:55, zobrazeno 3077x, dnes 1x
4.5 2Hodnocení