Jak jsem neviděl rosnatky

   Klečeli jsme na poválkovém chodníčku a hluboce předkloněni jsme riskovali, že za chvíli se hlavou zaboříme do rašeliniště. Šumavské hvozdy nám měly nabídnout jedinečnou podívanou na rosnatku okrouhlolistou.

Ač jsem se snažil sebevíc a napínal svůj zatím dobrý zrak co jsem mohl, stejně jsem nic neviděl. Snad jen nechápající pohledy kolemjdoucích, proč se válím po zemi. Jeden z nich mi efektně přišlápl záda, abych si uvědomil, jak mu zavazím.

O pár dní později jsem doma předváděl svému kamarádovi výjevy z cest na fotografiích a komentoval smutnou příhodu o tom, jak jsem neviděl rosnatky. Jeho dobrá duše se nad mým malým nezdarem zželela a při příští návštěvě přinesl v krabičce od sirek něco, co vypadalo jako sušený drcený tabák. A protože kamarád je nekuřák, tušil jsem, že půjde asi o něco jiného. A také že jo! Jeho tajuplný úsměv měl znamenat: „Tak a teď se předveďte!"

   Malý květináček jsme naplnili rašelinou, posypali ho „drceným tabákem", a za občasného rosení čekali, co se bude dít. Po určité době žena prohlásila, že se něco „hejbá" „Jo, plíseň!" oponoval jsem jí já, tentokrát v roli pesimisty. Každým dnem se plíseň zvětšovala, a já rád musel přiznat svůj omyl. Opravdu to začínalo vypadat jako malinká rosnatka.

299742614_b259f2f1d7_m.jpg

   Nadešel čas a my s třesoucí se rukou od nervozity pinzetou „přepikýrovali" rostlinky do většího květináče, kde měly dostatek prostoru. Nastala další doba čekání, která nám ale již dávala větší šance pozorovat růst rosnatek. Vytvořil se nádherný koberec rostlin s jemnými kapičkami po obvodu lístků. Při ozáření sluncem to byl nádherný pohled. Potom mou ženu napadlo podložit květináč na okenním parapetu tak, aby rosnatky byly v úrovni okna a dopadalo na ni co nejvíce světla. Byl to výborný nápad. Rostlinky se zabarvily do ruda a snad z vděku za naši péči začaly kvést. Každý den jsme pozorovali zvětšující se tykadélko ne nepodobné motýlímu sosáčku. Nakonec byly první květy vysoké asi 15 cm.

   Při příští návštěvě Šumavy jsme již měli větší štěstí, neboť se nám na Tříjezerní slati podařilo pozorovat kvetoucí rosnatky v jejich přirozeném prostředí. Já je možná viděl proto, že jsem konečně věděl, co mám hledat.

    Nikdy bychom se nedovolili nazývat se dobrými pěstitely. Pan Miloslav Studnička (Masožravé rostliny, nakl. Živou přirodou) by nás nazval spíše sběrateli rostlinných kuriozit. Je pravdou, že tyto rostliny vzbuzují zvědavost, a to právem, díky své zvláštní kráse a svým prazvláštním schopnostem. Jedno víme jistě. I když asi nikdy nebudeme odborníky, navždy v nás zůstane krásný vztah k těmto malým zeleným zázrakům přírody.

Vytisknout stránku Vytisknout stránku21. 12. 2008, 15:27, zobrazeno 2942x, dnes 3x
0.0 0Hodnocení