Jdem na to NATO 2018

Uběhla už nějaká doba od poslední návštěvy dnů NATO v Mošnově. Letos se rozhodujeme na poslední chvíli - v pátek volá Ivan, ať s ním v sobotu 15. 9 2018 jdu. Nakonec s sebou bereme obě odvážné Janky a vyrážíme...

Od minula se toho hodně změnilo. Kdysi jsem bez zrcadlovky málem nevytáhl paty z domu - teď ji už pěkně dloho suším ve skříni. Nahradila ji malá krabička od Sonyho, která se vejde do kapsy a při tom, že fotky zmenšuji na web na 900 px, mi jako zápisník z cest bohatě stačí. Dokáže jednoduše a sama složit HDR, takže horší světelné podmínky zvládá daleko jednodušeji než zrcadlovka. A hlavně skoro nic neváží, při cestách je možno ji mít na dosah a je tím podstatně pohotovější.

Ale ne že bych na pořádné skla zanevřel. Dokonce jsem začal pokukovat po novém stroji - zaujala mne řada bezzrcadlovek Sony A7 - s plnoformátovým čipem a skly od Zeisse. Ale cena je jak za ojeté auto. Na to moje mizerné focení je to zbytečný přepych.

Korunu všemu dal kamarád Pavel, když se zeptal, čím fotím. Přiznal jsem mu, že ještě starým dobrým Nikonem D90. Vytřeštil oči a vyhrknul: "To už je mrtvola!!!" Janka ho - znalá cen toho po čem pokukuju - málem propíchla očima :)

Ale jít na NATO s malým automatem? To prostě nejde. A tak oprašuji starý stroj, ze skříně vylovím archajický tamron 70 - 300, který není ostrý prakticky nikde a ostří jak zpomalený film - a s touto archajickou sestavou vyrážíme na chytání zvuků tryskových motorů. Spojení nízko letící stíhačky se řvoucími motory a fotoaparátu s dlouhým sklem v ruce - to je teprve ten správný adrenalin.

nato-2018-36.jpg

Adrenalin ale potkáváme už na nádraží ve Svinově. Rychlík, kterým má dorazit Jana s Ivanem má 25 minut zpoždění. Pak inteligenti v ČD zaperlí a dají na stený perón osobák do Mošnova a Regiojet. Vedlejší peróny jsou prázdné... Za chvíli to vypadá tak, že lidé jdoucí z podchodů zůstávají bezradně stát na schodech, protože perón je plný. Už po třetí slyšíme, že vlak do Mošnova bude přistaven na čtvrtou kolej - ale 20 minut a nic tu není! Nakonec odjede Regiojet, my s rychlíkem ze stejné koleje hned po něm - a davy dále stojí a čekají na přistavení vlaku do Mošnova. Masakr. Ať žijí ČD!!!

My dorážíme za chvilku rychlíkem do Studénky, před nádražím bez čekání nastupujeme do autobusu a necháme se vysadit v Albrechtičkách. Ideálně nám to vychází. Pak se zařazujeme do mnohostupu pravidelně rozháněného sirénami policejních motorek a aut razících cestu papalášům kráčejícím davem. Směr letiště!
Sotva uděláme pár kroků, rozeřvou se nad námi motory prvního letadla - F16. Zase mám husí kůži a vím, že i kdybych už nic neviděl, stálo to za to!

nato-2018-04.jpg

Dav se zastaví a hypnotizovaně hledí za letadlem. Ten zvuk polského stroje je prostě absolutně šílený. Přiznávám se, že v tom největším kraválu si i já z plných plic zařvu. Jo! Pro to jsem tady přišel. Ivan už cvaká o sto šest. A tak sundávám batoh, vyndávám mou stařenku a ulovím alespoň pár fotek.

nato-2018-06.jpg

Pak obloha utichne a my pokračujeme v husím pochodu. Už z minula jsme si ověřili, jak nejlépe náš den zařídit. Prvně zastavíme na louce před letištěm - v koridoru, kde se letadla otáčí. Odtud jsou nejlepší fotky. Dá se popojít přes louku až k plotu u ranveje, odkud jako bonus vidíte letadla i popojíždět či startovat a přistávat. Letos to ale vzdáváme. Po včerejším dešti je pole mokré a když vidíme odvážlivce, kteří se vracejí s botami jako koule bláta, zůstáváme na okraji cesty... A pak přijde druhé kolo: Eurofighter Typhon!

nato-2018-10.jpg

Obloha je ještě šedivá, jen místy se trhá a vykukuje blankytná modř. Ale všichni okolo mají zlomené krky nahoru - namakaní fotografi i se svými děly u oka. Když jsme u těch děl - chvíli, ale opravdu jen chvíli mne napadne, že bych se s tím svým šustítkem asi kolem nich moc ochomejtat neměl, abych nebyl středem posměchu. Když ale vidím okolo davy fotit letadla mobilem, uklidním se :)

nato-2018-16.jpg

Za chvíli je louka plná nadšenců s výbavou za stovky tisíc. Opravdu bych tu jejich nádheru tahat nechtěl. Zítra je od toho na sto pro budou bolet ruce a za krkem!!! My na louce čekáme na vystoupení Mig 29. Marně. Nakonec čekání vzdáváme a jdem si projít stojánky. Když nás na vstupu prohledají a my vejdeme do areálu, začne ten správný masakr. Chcete vidět ukázky vojenské techniky? Vezměte si chůdy!

nato-2018-29.jpg

Dostat se ke kraji a něco vidět je jen pro otrlé jedince. Vyfotit si AH64 Apache je nad moje síly. Ještě že ho už mám postavený - nebude mi líto, že nemám nafocené detaily :) Kdysi jsme tady na Mošnově byli na letecký den s Květy. Tenkrát jsem poprvé viděl Mriu - dalo se jít i do jejich útrob. Dodnes si pamatuji, že to byla moje nejdelší a nejpomalejší řada, kterou jsme kdy šel... A tady se to opakuje.

nato-2018-31.jpg

No upřímně - šli by jste dovnitř? Já ne!

Zajdeme až k posledním stojánkám, kde už není tolik lidí a pak se znovu při cestě nazpět zamotáme do davu. Nad hlavou nám opět prolétne F16, nad plochou pomaličku profrčí Spitfire a my si vystojíme řadu na gyros. Původně se chceme prodrat na jídlo až ven a v klidu si sednout na trávu. Ale to nejde, než bychom se prodrali davem ven, mohla by nám ta houska chytnout plíseň... A tak jíme za chůze a snažíme se prorvat ven. Davy už zase nechci dlouho zažít...

Nakonec se nám to podaří. Koupíme si pivo a vyrážíme opět nazpět na louku. Sedáme si u cesty - okolo je spousta dalších fotografů, kteří už jsou ale podstatně lépe vybavení než my. A to nemyslím techniku, ale jejich stoličky, slunečníky, chladící tašky s potravinami... No protě profíci...

nato-2018-18.jpg

Každou chvíli vyskakujeme z okraje cesty na louku a fotíme - F16, F18, historickou řadu od Saabu - Larsena, Drakena, Vigena a nakonec moderního Gripena. Holky už to vzdávají a jdou k autobusu. Nudí je čekání mezi jednotlivými ukázkami. My pomalu vlajeme za nimi a zastavujeme jen když je něco ve vzduchu. Nakonec se setkáme u autobusu a vracíme se do Studénky. Obloha nad námi je černá a nevypadá dobře. Sedáme si do restaurace u nádraží a dáváme si piva polévku. Venku sprchne. Už jen z dálky slyšíme řev motoru Rafala a Typhona. Na ty jsme už čekat nevydrželi. Možná příště.

Den NATO 2018 je za námi. Kdo ví, jestli najdu odvahu se tady za rok vrátit. Ty davy mi nedělají dobře. Ale možná jo, vím, že mi zase bude chybět ten roztřepaný hrudník a tlak v uších. Miluji ten zvuk :)




Vytisknout stránku Vytisknout stránku16. 9. 2018, 20:38, zobrazeno 424x, dnes 1x
0.0 0Hodnocení