Lúčanská Malá Fatra - Minčol

Už dlouho jsme se Stáňatama nezdolali nějaký vrchol. Proto Marcelka navrhuje provést výpad na Slovensko, které máme za rohem a ještě ho nemáme důkladně prozkoumané. A tak v sobotu 2. srpna 2014 startujeme...

Plán cesty je ze začátku nejasný - jasné je jen osazenstvo - neboli stará garda - Marc, Janka, Lum, Ferda a já.
Zmatky už začínají ráno, kdy Janka - již oblečená a připravená volá Marcelce, že přijedeme o čtvrt hodiny dříve. Když to slyším - v pyžamu a s kartáčkem na zuby v puse - nestačím se divit. Takže fofr..

Není to moc platné, ke Stáňatům přijíždíme až za pět minut sedm, tedy 10 minut po smluvené době. Tam už netrpělivě čekají naši pasažéři, kteří ani nestihli dojíst snídani, jak rychle pádili dolů...

Dnešní noc byla nějaká divná - Jana nemohla spát, stejně tak náš synátor a navíc i Lumír. Takže většina z nás jede ospalých a unavených.
V Havířově nakládáme Ferdu a teprve potom se domlouváme, kterou cestou zdoláme náš cíl - vrchol Minčol. Původně jsem si myslel, že půjdeme ze Strečna - ovšem v závěru se rozhodujeme jít po modré z vesničky Višňové. Jak později zjišťujeme - udělali jsme dobře.

Do Višňové dorážíme v devět. Chvíli hledáme, kde zaparkovat, až nalézáme místo před penziónem v zatáčce. Jediné parkoviště je jen u pošty, která je ale kus níže od plánovaného startu naší cesty.

Modrá značka je značená již po hlavní cestě projíždějící Višňové, proto nemáme s hledáním jejího začátku problém. Za vesnicí začínáme stoupat loukami vzhůru. Okolí nese jasné známky přívalového deště. Kolem potoka je slehlá vysoká tráva, ve dvorech a zahradách vidíme nánosy bahna a štěrku. Louka pod nohama nám pěkně čvachtá. To tu včera - nebo v noci - muselo být pěkné čóro.

Už po pár stovkách metrů se začínáme pekelně potit. Teplota stoupá a je vlhko, jako ve skleníku. Propocení jsme už před dosažením prvních stromů, která nás milosrdně chrání před pálivým sluncem.
Cesta je namáhavá nejen neustálým stoupáním, ale i terénem. Lesní cesta je po průtrži vymletá na holý kámen zasypaný hromadami šutrů - místy se mění na hluboký kaňon...

marcelka.jpg

První zastávku si děláme na výhledu na vrchol Hoblík (934 m n. m.), za kterým se kdysi tyčil další vrchol s názvem Polom. Nyní z něj díky těžbě dolomitického vápence již mnoho nezbývá. Přitom to byl strategický vrchol v době druhé světové války, při bojích o Strečiansku úžinu. Padlo zde mnoho vojáků, kterým na vrcholu postavili památník. Ten nyní najdete na hřebeni o pár kilometrů dále.

vitezne-gesto-daleko-pred-vrcholem.jpg

Vrchol Hoblík je za vítěznou pózou děvčat. Vpravo lom, který zničil vrchol Polom.
P.S. Děvčata - vrchol je ještě daleko!!!

tak-mi-chcipla-karta.jpg

Tady se dostaví první (a ne poslední) komplikace při mém dokumentování naší cesty. Kousne se mi karta. A to tak, že zablokuje celý foťák. Takže baterku ven, kartu ven, vložit novou kartu a udělat alespoň nějakou fotku. Naštěsto se vše dá dohromady a karta poletí - luftem do koše... Letos je nějaký karto-ničitelný rok. Lumčovi a Marcelce na naší společné cestě do Savojských Alp odešla paměťovka v telefonu a následně i SIM karta v druhém. Já udržuji tradici...

Pokračujeme dále neustále do kopce. Když procházíme místy, kde není les, dostaneme plnou nálož pálícího slunce. Louky jsou rozpálené a horko z nich přímo sálá. Rychle nazpět do náruče dusného a vlhkého lesa! Kolem půl dvanácté nalézáme pěkné místo na svačinu. Janka s Ferdou chvíli před tím nalézají první houby. Z přestávky se proto stává hon na plody lesa. Jak Lumír vtipně poznamená - toto bude první výlet, ze kterého nebudeme mít fotku ze svačiny. Zato budeme mít houby. Kde se pohybuje Janka bezpečně poznáme podle jekotu při každém jejím nálezu...

tesne-pred-vrcholem.jpg

Pak nám již ke zdolání vrcholu chybí jen kousek - ale ten nejtěžší. Mnou pozřené tousty se mi v žaludku zase složí do trojúhelníků a nohy nechtějí šlapat. Já si tu přestávku měl dát až na vrcholu!

Cestou potkáváme místní cyklisty - sjezdaře. Vybavuje se nám čerstvá vzpomínka na Savojské Alpy a davy takto postižených hobistů - tam ale byli proti zdejším cyklistům lépe vybavení - chrániče tady vidíme jen u jednoho z nich. Alespoň, že mají přilby. Ovšem snahu jim nemůžeme upřít - vidíme jednoho, který hodí odpružené kolo na záda a svižně stoupá do prudkého kopce, do kterého já - na lehko - funím jak mašina... Kdyby místní viděli ten komfort v Savojkách, asi by záviděli - tím myslím tu hromadu lanovek, které zablácené cyklisty vozily nahoru na starty jejich šílených tras...

tesne-pred-vrcholem-2.jpg

Po opuštění lesa se dostáváme na vrcholovou část Minčolu porostlého borůvčím. Jdeme co noha nohu mine a každou chvíli se ukláníme do borůvčí. Za chvíli máme modré nejen ruce, ale i rty a jazyk. Lahůdka, která nám dovolí předstírat, že kopec zvládáme, jen se nám od těch borůvek nechce...

Nakonec to dáme a Ferda čekající na vrcholu nás zvěční, jak v husím pochodu docházíme ke dvojtému kříži na vrchlu Minčolu ve výšce 1 364 m n. m. Jsme výše než je naše Lysá Hora - ta má 1 323m.

a-jsme-nahore-mincol.jpg

Sedneme si u kříže a Lumča nás zapisuje do vrcholové knihy. Kocháme se nádherným 360° výhledem do okolí. Škoda že je opar, mohli bychom vidět i dále.

Pokud se chcete podívat na panoramatický záběr, podívejte se na tento odkaz.

klak.jpg

Za křížem, směrem k jihu vidíme jednoznačný zub Kľaku, který jsme zdolali před třemi lety. Oproti davu lidí, které jsme měli na Kľaku, je tady prázdno.

pohled-na-krivan.jpg

Na druhé straně se tyčí vrcholy Kriváňů a v oparu vzadu vidíme i Velký Choč zdolaný v roce 2010.
Chvíli smutně koukám na místo, které mi bude navždy připomínat Pepína. Někdy se za Tebou zajdeme podívat. Až to tak nebude bolet...

img_4273_panorama.jpg

odpocivarna-na-slunicku.jpg

Využíváme mírného vánku, který nás příjemně ochlazuje a uléháme k odpočinku. Neuvěřitelná pohoda.

jdeme-k-delu-smer-strecno.jpg

Dlouho ale nepoležíme a pokračujeme na průzkum děla, umístěného zde jako vzpomínka na těžké boje, které se tu vedly za II. světové války. Dělo je umístěno v sedle Okopy, těsně pod vrcholem Minčolu, směrem na sever - ke Strečnu (červená značka).

delo-v-sedle.jpg

My se zastavujeme pár metrů nad dělem a shodujeme se, že se nám už dolů šlapat nechce. Máme v plánu si ještě nasbírat trochu borůvek na nedělní kynuté knedlíky. A tak se otáčíme a míříme nazpět na vrchol a na sběr modrých kuliček.

boruvkove-hody.jpg

Jelikož je ale již půl třetí a cesta dolů je ještě dlouhá, nemůžeme se dlouho zdržovat. Svižným krokem scházíme do lesa. Svižný nám ale vydrží jen do míst, kde Janka cestou nahoru nalezla houby. Tady se naše skupinka trhá a já s Jankou zůstáváme vzadu.

Jak upřít mé ženě její vášeň - sběr hub. To se nedá. A tak se snažím alespoň něco najít - marně.
V jednu chvíli z lesa uslyším šílený řev. V první chvíli přemýšlím, jestli je Janka v ohrožení života, či v houští našla mrtvolu zabloudivšího houbaře. Prodírám se za ní hustým lesem a drásám se do krve o suché stromy. Pro boha, co se jí stalo???

Janka stojí, úžasem rozšířené oči a v nich čertíky, které už dávno znám. Našla Bonanzu! Nebo poklad Inků, nebo spíše houbařský ráj...

rostou.jpg

kral-lesa.jpg

jancino-stesti.jpg

Okolo ní se pod stromy krčí více než desítka praváků. Kam se podívám, všude nějaký vykukuje. Jen škoda, že jsme tu nebyli o pár dní dříve. Valná většina již má nejlepší časy za sebou. Ale i tak je to úlovek, který stojí za ten jekot...

Tady při focení hub zjišťuji druhý fotografický průšvih. Protože je blbost, nechávat vinu na sobě, hodím to na foťák.
Jestli něco můžu mému Nikonu vyčíst, pak je to nezobrazování nastavení ISO na stavovém displeji. Po minulém experimentování s nastavením, jsem si nevrátil ISO na standarní hodnotu 200, a celou dobu fotím na ISO 1 250. Ale abych zase Nikonka pochválil, i při takové náloži to na fotkách na web není vidět. Ovšem zvětšit by tedy nešly...

Kousek před posledním sestupem do vesnice na nás čekají v trávě pohození kamarádi. Tvrdí nám, že houbařské období mají již za sebou, tak si snad při čekání na nás alespoň odpočinuli.

jen-to-zasycelo.jpg

Ve Višňové si sedáme na zahrádku místní osvěžovny a dáváme si zasloužené pivo. Zasyčelo v nás, ani jsme nevěděli jak. Dnes jsme toho vypotili požehnaně.
Máme štěstí v tom, že tady čepují, kromě Českých piv i místní Šariš. Pít na Slovensku Kozla je přeci blbost, že? Řidiči ale nepohrdnou Birelem, i když je z Čech.

Janka vypadá, že za chvíli usne, ale je to dáno jen touto chvílí. Za chvíli totiž usedá za volat a zaveze nás bezpečně až domů.

Moc děkujeme Marcelce za vybrání cíle - byla to makačka s nastoupáním 1 030 m na osmi kilometrech. Celkem jsme tedy ušli 16 km.
Sice jsem prohlásil, že už mne nahoru nikdo nedostane, ale já to tak nemyslel - to byly jen bludy z vyčerpání. Za deset let možná repete :o)

mapa.jpg

Pokud by jste chtěli věďet, kde je Višňové - pak miřte zhruba 10 km jižně pod Žilinu.

zilina-z-boruvkove-hory.jpg

Pohled na Žilinu, v popředí Hoblík.

Vytisknout stránku Vytisknout stránku3. 8. 2014, 12:29, zobrazeno 2602x, dnes 3x
0.0 0Hodnocení