Madeira 2019

Jaká je Madeira? 
Rozeklaná, kopcovitá, zelená, kvetoucí, voňavá, vlahá... nádherná :)
Sny se mají plnit, a nám se to daří! Pojďte se s námi kouknout, co jsme viděli, zažili a po čem se nám bude stýskat.

Je už to nějakých 7 let, co nás Marcelka s Lumírem lákali, abychom s nimi Madeiru navštívili. Tenkrát jsme odmítli - Tom se chystal na kochleár a my chtěli být s ním. Letos je tady nabídka znovu a my se rozhodujeme ji přijmout. S námi pojede i Iva s Vaškem - takže nás bude celkem šest.

Marcelka se ujímá té nejtěžší role - našeho průvodce. Za prvé Madeiru již jednou navštívila a za druhé - a to je podstatnější - je neuvěřitelně šikovná ve vyhledávání nádherných tras, zajímavostí a zajišťování všeho okolo. A že to nebude mít jednoduché!
Když už se shodneme na všem potřebném, objednáváme pro všechny zájezd - tedy letenku s ubytováním. Na poprvé to skoro nevyjde - pokud chcete vědět více, přečtěte si článek - Jak (ne)koupit zájezd u INVIA. Ale na konec vše dobře dopadne a my vyrážíme na ostrov věčného jara.


Naše cíle na Madeiře:

První procházka po Funchalu

Polostrov Sao Lorenco, Porto da Cruz

Porto Moniz, Levada de Janela, mirador da Eira da Achada, planina Ponta do Sol

Santana, Queimadas, Levada do Caldeirão Verde, Levada do Caldeirão do Inferno

Achada do Teixeira, Pico Ruivo, Sao Jorge

Ribeira Brava, Levada Nova, Tabua

Funchal, Jardin Tropical Monte Palace


Naše únorové putování za jarem začíná 19. 2. 2019 o půl šesté ráno. Přesně v tuto chvíli před našim domovem zastavuje červená Mánička a Marcelka s Lumírem. Naskládáme bagáže do kufru a vyrážíme za dobrodružstvím.

Cesta do Katowic je od nás snadná. Projedeme ostravskou dalniční houpačku a pak po krásné poslké dálnici bez poplatků jedeme až na letiště. Tam už na nás čeká Ivanka s Vaškem. Jde to ráz na ráz. Předáme kufry, projdeme prohlídkou - všichni v pohodě, jen Marcelka jako standardně píská a je podrobena kompletní prohlídce. To jsou ty její zlaté nervy...

dsc01055.jpg

Tak tady nás máte. Všichni natěšení na zážitky, které nás čekají. Prvně ale musíme zvládnout let. Řeknete si, proč bychom neměli? Snad proto, že letiště ve Funchalu je jedno nejnebezpečnějších v EU. Proč? 

Problém letiště Madeira je v tom, že severně od jeho dráhy jsou vysoké skály, přes které často fouká severní vítr, který se o ně rozbíjí a vytváří těsně nad dráhou agresivní turbulence. V obdobích silného větru se pak přistání na tomto letišti stává komplikované nebo i nebezpečné. Samotná dráha měla ještě nedávno problém s tím, že byla krátká (1 600 m). Po velkém leteckém neštěstí v roce 1977 byla o 200 m prodloužena. 

Později byla s pomocí EU, nákladem 520 milionů eur, prodloužena znova a 15. září 2000 byla tak uvedena do provozu dráha s asfaltovým povrchem o celkové délce 2777 m a šířce 45 m umožňující provoz všech současných typů letadel. Dráha leží 59 m nad hladinou moře. Přistání je povoleno jen letadlům, jejichž piloti zde absolvovali školení a test. Přibližovací manévr totiž není jen klesáním v přímém směru, ale v jeho závěru je nutné se v malé výšce vyhnout části města Funchal. V prostoru letiště jsou trvalé turbulence a nebezpečí střetu s ptáky.

Prodloužení dráhy je tvořeno železobetonovým mostem o délce 1020 m a šířce 180 m, kde se také nachází i část odstavné plochy. Začíná nad strmým svahem a v počátcích stavby pokračovalo nad mořem. Je uloženo na 180 válcových sloupech. Některé z nich byly při zakládání stavby uloženy na dně v hloubce až 60 m, takže jejich celková výška je až 120 m.
(zdroj: wikipedia, flying-revue)

Krásné je to, že pod dráhou letiště najdete hřiště, parkoviště, nebo místo pro uložení lodí.

dsc01078.jpg

Náš let probíhá v naprosté pohodě. Na to, co by se mohlo stát nemyslíme a užíváme si, co to jde. Janka si čte (příští šanci na tuto činnost bude mít zase až po cestě zpátky), já poslouchám knihu do sluchátek. 

dsc01081.jpg

Ač letíme malým Boeingem 737-800, máme docela dost místa pro nohy a díky tomu, že sedíme vedle sebe s Marcelkou, není problém se postavit a protáhnout nohy a záda.

Po startu vidíme Tatry, pak Alpy a nakonec modré moře.

dsc01101.jpg

No a pak přijde to, co by přijít mělo - hladké přistání. Nepozorujeme žádné velké turbulence ani propady - vítr je na nás hodný a nechává náš stroj v klidu - vybere si to na nás až později. Pilot sklidí zasloužený potlesk - není totiž žádné ořezávátko. Otevřou se dveře a my se poprvé nadechneme vlažného vzduchu plného vůně a vlhkosti. Jsme u moře, jsme tady!

Tím, že jedeme s jinou cestovkou než zbytek osádky, hlásíme se u jiných delegátů čekajících v hale letiště a jedeme na stejné místo jiným autobusem. Nafasujeme krásný moderní klimatizovaný a velký autobus. Sympatický místní řidič nás zdraví "dzień dobry ", ptá se kam jedeme. Pak nás informuje, že budeme vystupovat na druhé zastávce.

Další cesta je pro nás zážitek. To, že s námi řidič jede, jako by autobus ukradl, předjíždí vše a všude je jen místní kolorit. Nás zaujme to, co jsme si zatím mohli jen představovat. Krajina je fantastická. Sotva vyjedeme z letiště, zahučíme do tunelu. A to nejsou žádné krátké tunýlky, ale řádní macci. Pak vyjdete ven a než si stačíte uvědomit, že jste na mostě nad obrovskou rozsedlinou, jste opět v dalším tunelu!

Doposud jsem dával prvenstní v tunelování Švýcarům, ale co tady předvádějí Portugalci, je prostě daleko lepší. Tunely tady jsou z kopce i do kopce, stoupání 12% je klasika, v tunelu najdete zatáčky i semafory. Madeira je tunely prolezlá jako by tu řádil krtek na speedu. A díky Bohu za to. Kdybychom se měli probíjet strmými údolími nahoru a dolů, byla by cesta na druhou stranu ostrova na hodně dlouhé lokte. S tunely to je brnkačka.

Před hotelem vystupujeme pouze s jedním polským párem v našem věku. Ostatní míří někam dále. Na recepci fasujeme klíče, společnými silami pochopíme, že snídáme zde, ale večeříme jinde a pak vyjdeme výtahem do devátého patra, do svého pokojíčku pro týdenní dovolenou.

dsc01115.jpg

Vybalíme se, na balkóně nakrmíme ofrklé holuby zbytky toustů z domova a pak společně se zbytkem výpravy vyrazíme na průzkum Funchalu.

Naše cíle na Madeiře:

První procházka po Funchalu

Polostrov Sao Lorenco, Porto da Cruz

Porto Moniz, Levada de Janela, mirador da Eira da Achada, planina Ponta do Sol

Santana, Queimadas, Levada do Caldeirão Verde, Levada do Caldeirão do Inferno

Achada do Teixeira, Pico Ruivo, Sao Jorge

Ribeira Brava, Levada Nova, Tabua

Funchal, Jardin Tropical Monte Palace


Než se nadějeme, je tady poslední den. Jsme krásně uťapkaní a máme pocit - zcela mylný, že jsme z Madeiry viděli skoro vše. Dobře víme, že tento pocit za chvíli zmizí a my se zde budeme chtít vrátit.

Před recepcí si povídám s naší polskou spolucestující, jak prožili dovolenou. Vypráví, jak si zaplatili pozorování velryb a delfínů na katamaránu. Neviděli nic, jen paní poslední hodinu prožila s hlavou v kýblu. Toho jsme byli ušetřeni.

Nasedáme do stejného autobusu, který nás přivezl, sedáme si přímo za našeho řidiče a pozorujeme, jak bravurně s tou obludou projíždí uzoučké uličky obestavěné auty a při tom stačí telefonovat a šveholit prazvláštní řečí, která dokáže být chvíli tvrdá a pak zese heboučká tak, jako celá Madeira. Řidič nám anglicky hlásí, že nás veze na mezinárodní letiště Cristiana Ronalda, a že venku je 24°C. Po krátké přestávce dodává výmluvné "plus, plus, plus..." Jako by věděl, že minulou noc bylo v Čechách -9° C

dsc01547.jpg 

Naposled se rozloučíme se Sao Lourenco - nejvýchodnějším místem ostrova a míříme nad modré moře. Těšíme se domů, ale zároveň se nám odsud bytostně nechce.

img_20190226_172114.jpg 

Nazpět letíme nad Španělskem, Biskajským zálivem a někde mezi Francií a Německem nás opouští i sluníčko. Pod námi se rozsvěcují města - takové ty jiskřičky naděje, že snad ještě někdy příště se na Madeiru vrátíme.

Před osmou večer bezpečně přistáváme na letišti v Katowicích. Při čekání na kufry se k nám hrnou naši polští spolubydlící a se slovy "milo was poznać" nám třesou rukama. Moc milí lidé. 

img_20190226_185023.jpg 
Nedělal to Ivanův brácha???

Loučíme se s Ivankou a Vaškem, kteří zde mají odvoz, a jdeme na parkoviště pro naši Máničku. Oproti minulému návratu na toto letiště (loni z Kréty), už není v provozu mikrobusek, která nás vezl na parkoviště. Naštěstí to je k autu jen kousek. Také sleva na parkování už není tak velká jako loni. Platíme po slevě 35 Zlotých (cca 210 Kč) za týden a vyjíždíme domů.

Návrat není moc povzbuzující. Když se blížíme k Ostravě, začne se pod námi dálnice nějak divně houpat, vidíme osvětlené chemičky, tovární haly, koleje, kužely světel se ztrácí v mlze (smogu?) a celkem je pohled na okolí notně ponurý. Teplota klesá pod bod mrazu. I jinak pohodový Lumča pronese: "Mi se tu nelíbí, já tu nechci být!" Rozumíme mu všichni.

Vytisknout stránku Vytisknout stránku19. 3. 2019, 14:56, zobrazeno 426x, dnes 2x
0.0 0Hodnocení