Martinovi

Čau Pino!
Já vím, že ti takto už skoro nikdo neříká. Když o tobě mluvím s ostatními, pořád si musím uvědomovat, že pro ně jsi Martin. Známe se ale už tak dlouho, že se mi ta přezdívka zaryla hluboko do mého mozku a já ji nemůžu jen tak vyměnit.



Začal jsem Ti tak říkat v době, kdy jsem tě poznal. To jsi byl ještě štíhlý mladík s kudrnatou blonďatou kšticí, který se vracel domů z práce v obleku s kravatou a za chvíli jsi už drandil na kolečkových bruslích ven. Vždy akční, kamarádský, ochotný - prostě kamarád.

Pak jsi nám představil Lucinku a mezi čtyřma očima ses mne ptal, jestli si ji máš vzít. Proč ne, jste krásný a souznějící pár. To jsi mi ty lumpe neřekl, že už tu svatbu máte domluvenou!

dscf0078.jpg


Musím si přiznat, že mám rád chvíle, kdy v mobilu vyberu z oblíbených tvou fotku, pak na ni kliknu a za pár vteřin se mi ozveš. I když se už nevídáme tak často, jak bychom chtěli, alespoň na tom telefonu prokecáme spoustu minut. Vždycky probereme naše drahé děti, které zkouší naši rodičovskou lásku a trpělivost, zeptáme se jak se daří našim milovaným ženám, pomluvíme práci, která nás baví a zároveň nepříjemně pohlcuje, vyptáme se jeden druhého na plány, které nám dávají chuť jít dál...

Život běží jako splašený a já musím přiznat, že ze spousty lidí, kterým jsem v mládí říkal kamarádi, se už stali jen známí. Pravé kamarády, kteří mi opravdu zůstali, můžu spočítat na prstech jedné ruky. Ty na tu ruku patříš. Jsi kamarád, na kterého se můžu vždy spolehnout. Kamarád, který vyslechne mé starosti a udělá je méně těžké, kamarád, kterému se můžu pochlubit co jsem dokázal a přitom vím, že z toho budeš mít radost semnou.

dscf0011.jpg


Za pár dnů budeš mít čtyřicet a já přemýšlím, jakou lumpárnu ti dám jako dárek. Před deseti lety jsme ti koupili dort ve tvaru dámského hrudníku. Nalepil sis bradavky na oči a my se mohli potrhat smíchy... Letos jsem to ještě nedomyslel...


A najednou vím, že i kdybych promáčknul displej mačkáním na Tvou fotku, na druhé straně se mi už neozveš. Říká se, že chlapi nebrečí a já mám oči plné slz a vím, že skutečnost se už změnit nedá. Koukám na tvé fotky a nevím co dál.
Pořád budu čekat, že zavoláš a prokecáme spolu půl hodiny.
Vždy když pojedu kolem, vzpomenu si, že bych se mohl stavit na čaj s Tebou.


Jsi můj mladší brácha. Mám Tě rád. Chybíš mi...
Tomáš

Středa 4. března 2015

Ahoj Pepíno!martin-a-lucka.jpg

Dnes jsem byl v Mariánkách kupovat barvu. Hlavu zabranou do toho, co musím udělat a na co nezapomenout. Prodavač říká - potřebujete ještě tmel - zajeďte na Trocnovskou, tam ho mají v malém balení.
Sedám do auta a vyrážím - projíždím přes Boženu a pak zahnu vlevo. Trocnovská. Tady se vždycky blbě parkuje. Znám to.

Objedu kolečko a vracím se nazpět a hle - jedno místo se zrovna uvolnilo. Minu ho, zastavím, zařadím zpátečku a začnu couvat...

V hlavě se mi najednou narodila myšlenka - když už jsem tak dobře zaparkoval, dojdu pár metrů za tebou. Dáme čaj, hodíme řeč. Už jsem tě tak dlouho neviděl!
A v tu samou chvíli - snad jen tisícinu vteřiny později - na mne s celou svou vahou dopadla realita.

Zůstal jsem stát s na půl zaparkovaným autem, mačkal volant a koukal před sebe. Nevím jak dlouho jsem tam seděl. Měl jsem slzy v očích a v tu chvíli jsem nevěděl co dál.
Mozek je zvláštní - jako by fungoval ve více realitách nebo více časech a přepínal se, jak se mu to hodí...

Večer jsem přijel domů a skoro na to zapomněl. Pustím FB a koukám na fotku. A bylo to zpět.
Už jsem pustil z hlavy, že právě před 20ti léty jsem jel do Krnova, abych mohl sledovat váš krok do manželského života.

Lucinka mi to připomněla.
Díky za vás, kamarádi.


Martinovi

Vytisknout stránku Vytisknout stránku6. 12. 2013, 09:50, zobrazeno 2883x, dnes 2x
0.0 0Hodnocení