Pomáhat a chránit?

Pomáhat a chránit?

Tma a zima. Po dvanáctihodinovém zápřahu pondělního provozu e-shopu se vracím unavený domů. Tramvaj ukolébává, ale docela topí. Stačí ale jen pár kroků a venku se do mne opře ledový vichr. Mínus osm je už docela pěkná kosa. Celý se otřesu. Rychle domů.


Stojím na konci tramvajového ostrůvku a civím na červenou na semaforu u přechodu. Cítím, jak mi ledový vichr krade pracně naakumulované tramvajové teplo. Podívám se doprava a vidím dlouhou rovnou cestu mířící k centru Ostravy. Všude tma, nikde žádná světla automobilů. Žádný provoz - takový klid a idylka. Připomene mi to Vánoce. A ta kráva červená neustále svítí. Kdyby se mnou stály na semaforu děti, zůstal bych stát. Nechci jít špatným příkladem, sám mám děti a vím, jak dokáží být splašené. Ale tady jsem sám, jak kůl v plotě. Další poryv větru mne donutí se rozběhnout a nasadit klus směrem k teplu domova. Mám to tak tři sta metrů, za chvíli už můžu sedět u hrnku horkého čaje. Červená nečervená. Lepší ji proběhnout, když je cesta prázdná, než se nechat srazit šílencem, který neakceptuje nebo nevidí v autě tu svou... A ne, že by se to tady už několikrát nestalo.

Uběhnu asi 100 metrů a zabočím do vedlejší ulice kolmo k hlavní cestě. Zaregistruji, že se na mne řítí auto. Skočím na chodník a nechápavě zaostřuji, kdo tu jezdí jako magor, když v tu chvíli mi do očí začne blikat oslepující světlo. Maják! Ač mám chuť pokračovat v běhu za vysněným teplem domova, brzdím a v hlavě mi běží představa toho, jak mne policisté zručně srážejí k zemi a naučenými chvaty a hmaty znehybňují. To ne. Zbaběle zastavuji a čekám. Ze zadního sedadla vybíhá příslušník v taktické vestě a plné výzbroji, obíhá policejní vůz a volá: "Kampak běžíte?" Co nato říct? "Do tepla!" "Víte čeho jste se dopustil?" spouští na mne. V hlavě mi začne svítat. Červená! To mne staví, kvůli semaforu na přechodu na prázdné cestě?

Zezadu mne jistí řidič vybíhající od volantu zuřivě blikající Octávie. Zpoza křoví od tramvajových zastávek přibíhá další policista. Tři na jednoho, slušná přesila. Připadám si jak drogový dealer přistižený při prodeji fetu před základní školou.
"Co mi k tomu řeknete?" zní otázka prvního policisty. Mám před policisty respekt a tak slušně odpovídám "Červená???" "Ano, šel jste na červenou a když jste nás viděl, chtěl jste nám utéct!" Mám mu chuť říci, že se asi posral, ale zachovávám dekorum. Vysvětluji jim, že jsem je určitě neviděl a utíkám z důvodu chladu. To, že číhají odstavení za křovím u benzinové stanice a odchytávají chodce jdoucí na červenou mi připadá jako urážka jejich kvalit, zkušeností a možností. Vzápětí se snažím zastavit proud jejich argumentů o mém pochybení a porušení předpisů: "Ano pánové, mate pravdu, šel jsem na červenou, přiznávám se a nepřu se s vámi. Porušil jsem předpisy, přešel na červenou na prázdné cestě a ponesu si za to odpovědnost." Snad proto, že přiznání je polehčující okolnost mi nedávají pokutu v plné výši, ale spíše symbolickou. Řidič odchází s mým občanským průkazem vypsat bloček a já se snažím podupáváním vydobýt ze svých postupně prochládajících končetin zbytky tepla. Pak stačí jen dvakrát podepsat a odnést si sebou domů blok na pokutu na místě zaplacenou.

Nemám z toho dobrý pocit. Vlastně pocity dva - první je naštvání nad sebou samým - nechat se tak blbě chytit je opravdu ponižující. Druhý pocit je asi ještě nepříjemnější. Neměli by policisté řešit důležitější věci? Opravdu má stání tří policistů ve služebním voze za křovím a pokutování červenopřechodců význam? Opravdu tím zajistí, že na této cestě již žádný šílenec za volantem silného vozu nesrazí člověka? Vážím si jejich práce, ale využít je takto mi připadá hodně ponižující. Pomáhat a chránit... No nevím, komu pomohli a koho ochránili. U mne jen ztratili kredit.

Vytisknout stránku Vytisknout stránku25. 1. 2019, 20:20, zobrazeno 225x, dnes 1x
0.0 0Hodnocení