ŠVÝCARSKO 2003

Vše vlastně začalo někdy v říjnu 2002. To má žena Jana dostala darem certifikát na dovolenou s Čedokem v hodnotě 10 000,- Kč. No a pak jsem to vzal do rukou já. Zanedlouho po té se u nás čirou náhodou objevil katalog Čedoku na rok 2003.

A pak došlo na to nejtěžší - vybrat si, za co výhru utratíme. I když částka na certifikátu byla krásná, pro celou rodinu to není nic moc. Potom náš zrak zakotvil na nádherné fotografii Matterhornu. To je ono!

 

Matterhorn, Švýcarsko 2003

A jsme u toho. To byl ten prvopočátek naší cesty do Švýcarska, za jeho krásami a zvláštnostmi.
Děti chození po horách nebaví (slovo hory berou jako sprostou nadávku :o)) a tak padá zásadní a průlomové rozhodnutí - jedeme sami!!! A aby nám nebylo smutno, voláme našemu dlouholetému highlandrovi Františkovi a nabízíme mu spojení jeho dovolené s naší. Ferda přitakává a tak se vydávám do pobočky Čedoku v Ostravě a vše objednávám. Jak to všechno dopadlo? Tak na to se podívejte:

Den první 20. 8. 2003, středa

Od rána se klidně balíme, děti jsme „prodali“ babičce už včera, takže máme klid. Ve 14:00 nás Kyselka odváží na místo odjezdu, kde už čekají dva starší páry. Autobus přijíždí v 14:30 a za patnáct minut odjíždíme směr Havířov. Mám průzkumnou náladu - v autobuse jsem už dlouho nejel! V Havířově nastupuje jen Ferda - vyprovází ho jeho tatínek - jeho vitalitu ve skoro devadesáti letech mu můžeme jen závidět. A to ještě nevíme, co nám předvedou důchodci ve Švýcarsku!!

Havířovský start

Naše cesta pak pokračuje dle plánu - Frýdek, Nový Jičín, Prostějov... První zastávku máme na Rohlence. Máme 30 minut přestávku. Klid začátku naší dovolené kazí SMS od dětí: “Děda je nemocný...“ Voláme rodičům a zjišťujeme, že děda má žlučníkový záchvat. Tak to je průšvih.... V Brně nakládáme starší manželský pár a míříme k Praze. Jen Ferda sedí pořád sám a sýčkuje: „Já dostanu určitě někoho tlustého a navíc protivného, já mám smůlu, já to znám...“ No prostě sýček. Před půlnocí dojíždíme do Plzně. Už když zastavujeme u nástupiště propukáme v hurónský smích! Ferda nafasoval kulaťoučkého růžolícího staršího pána. Tu cestu mu nepřejeme, ale on to přivolal!!! A to ještě nevíme, jak se náš spolucestující vybarví...

Den druhý, 21. 8. 2003, čtvrtek

O půlnoci zastavujeme na posledním místě na našem území - odpočívadlo Kateřina. Po krátké přestávce - dvacet minut po půlnoci odjíždíme na hraniční přechod Rozvadov - Waidhaus. Po kratičké přestávce v Landsbergu, chvíli po čtvrté hodině ranní, pokračujeme do Rosenbergu, kde si v 6.15 dáváme snídani. V sedm hodin přejíždíme řeku Rýn (Rhein) z obce Mäder do Kreissernu. A jsme mimo Evropu - jak vtipně poznamenává náš průvodce MUDr. Kalivoda - ve Švýcarsku - mimo EU - v neutrální zemi. Po levé straně míjíme konstituční monarchii - Lichnštejnsko s hlavním městem Vaduz. Pračku peněz, vydavatele poštovních známek, vykutálené členy správních rad, daňový ráj a sídlo nadnárodních firem. V každé zahraniční firmě musí být ve správní radě originál Lichnštejnec. Mají to dobře vymyšleno! V osm hodin ráno přijíždíme do města Chur.

Chur

Máme dvě hodiny na prohlídku města. Je to malé městečko s úzkorozchodným vláčkem objíždějícím historické centrum. Dostáváme SMS z domova - děda leží v nemocnici. Máme zkažené ráno a přemýšlíme, jak to dopadne.


V deset se všichni scházíme u autobusu a pokračujeme do městečka Disentis / Mustér do výšky 1 132 m n. m. Dorážíme tam v 11:15 hod. Máme hodinu přestávku, fotíme dluhozobku svízelovou, projdeme si velký klášter s nádherným kostelem - sídlo Benediktínů.

Dlouhozobka osiková

Projdeme městečkem na nádraží, kde se nám nepodaří potkat panoramatický vláček do Zerrmatu. Tyto panoramatické vagóny navrhoval Pininfarina. No snad je potkáme později. Ve 12:15 pokračujeme v jízdě na Sedrun - středisko zimních sportů, nad námi se tyčí Oberalpstock, vrchol dosahující výšky 3 328m n. m. Potom začíná úchvatná cesta, která se vine jako had po úbočích, autobus se v zatáčkách nemina s protijedoucím autem. Cesta nás vede do betonových tunelů, které jsou z jedné strany otevřené a vidíme jimi do údolí hluboko pod námi. Po půlhodině - ve 12:45 se přehřátý autobus s námi na palubě zastavuje na průsmyku Oberalppass ve výšce 2 046 m n. m. Jdeme na krátkou procházku ke kříži na malém kopečku.

Na stráních nad námi slyšíme cinkat zvonečky pasoucích se koz. Na protějším vrchu se rýsuje něco, co by tam nemělo být. Je to opevněný kopec s bunkrem na vrcholu. K němu vede zakonzervovaná lanovka, která se používá pouze při cvičeních. Na skalnatých stěnách vrcholu jsou vidět otvory - snad střílny a kolem satelitní antény.

V případě ohrožení země se vše cenné sveze do „Alpské pevnosti“ a všechny průsmyky se uzavřou - tunely mají betónová vrata, před vjezdy jsou uloženy vysouvací protitankové zátarasy a některé tunely jsou dokonce obložené trhavinou. Potkáváme i dvojitý tunel, kde v jeho druhé, souběžné části s civilní jsou odstavená a zakonzervovaná vojenská vozidla a ve skále velké prostory pro posádku a štáb. Díky těmto opatřením je v případě války těmito průsmyky nemožné projet. I Hitler, který obsadil prakticky celou Evropu i na Švýcarko netroufnul. Nebo to bylo proto že tu měl taky peníze??? Každý Švýcar musí podstoupit dvouměsíční vojenský výcvik, kde se naučí svou odbornost, nafasuje výzbroj a výstroj a bere si ji domů. Jedenkrát za rok potom musí na jeden až dva týdny na vojenské cvičení, kde musí prokázat svou odbornost a vystřílet si „svůj“ počet nábojů. Každý z nich ví, které místo své země bude chránit. Je to většinou tak, že brání místo co nejblíže svého bydliště, což je velká motivace....

Úbočí hor jsou až do výšky 2 400 m n. m. opevněná. Nutno podotknout, že Švýcarsko má primát v bezpečnosti samot. Bodejť, který blázen by chtěl vykrást samotu, když majitel vlastní naleštěnou M16 :o)) Zajímavé je, že procesuální armáda čítá pouze 600 mužů!!!
Z průsmyku Oberalppass sjíždíme do údolí, do městečka Andermatt v kantonu Uri. Projdeme se k dřevěnému kostelíku Panny Marie Pomocné a kocháme se výhledem na městečko obklopené vysokými štíty ze všech stran. Domobrana se asi snaží vystřílet svůj díl nábojů, protože zvuky výstřelů se ozývají okolo se zajímavým zvukovým efektem. Při cestě k autobusu neodoláme a necháme se vyfotit s medvědy, které jsme potkali u cesty.

Někteří mají bačkůrky, jiní jsou nádherně barevní. Na konci potkáváme sošku Fauna, hrajícího na flétnu.


Ve 14:15 vyjíždíme kolem opevněných skal a a utobus po chvíli zastavuje u Suvorovova památníku. Naproti něj je Ďáblův most. Kdysi se staviteli nedařilo most postavit a tak požádal o pomoc ďábla. Ten pomoc přislíbil pod podmínkou, že dostane první duši, která přes most přejde. Do rána most stál. Stavitel však přes most jako prvního přehnal kozla a tak ďábel ostrouhal.
Sjíždíme průsmykem sv. Gottharda, starou vojenskou cestou - Urserenskou trasou. Cesta se kroutí jako had, podjíždí sama sebe, několikrát překračujeme divokou říčku na dně kaňonu. Pak vjíždíme do tunelu sv. Gottharda - jeho délka je 16,3 km!! Projíždíme ho asi za 15 minut. Vyjíždíme ve vesničce Airolo. Na kopci vidíme sluneční elektrárnu - jedinou ve Švýcarsku. Pod ní je vodní elektrárna - vidíme z ní jen dlouhé trubky vodního přivaděče vedoucí z vrcholu hor. Jedeme podél divoké říčky Ticino - Tessin. V 15:00 přijíždíme na nejvyšší průjezdný průsmyk ve výšce 2 478 m n. m. - Nufenenpass. Je předělem mezi kantony Pessin a Wallis. Na protější straně je mezi vrcholky vklíněná přehradní hráz s vodní elektrárnou. Je to jedno ze dvou míst Evropy, kde se ledovec dotýká vodní hladiny - druhé místo je v Norsku.

Letos ale díky abnormálnímu teplu ledovec do vody nedosahuje a rychle odtává. Chvíli po příjezdu ještě vidíme nádhernou scenérii vrcholků zasněžených Alp, ale během pěti minut je kolem nás bílé mléko a my nevidíme nic. A tak pokračujeme a sjíždíme do údolí řeky Rhony (Rotten). Cestou potkáváme sviště koukající z nory. Mijíme trať, kterou jsme opustili v Andermattu. Ta podjela Alpské vrcholky tunelem Furka (Bassistunel Furka). Dále míjíme městečko Brig, kde začíná nejdelší železniční tunel - Simplonský (Galleria del Sempione). Byl postaven v roce 1921 a má délku 19,8 km. Končí až na druhé straně Alp - v městečku Bertónio v Itálii.
Ze Švýcarů jde celkem strach. Míjíme spoustu vojenských objektů, tanky, protiletadlové děla, letiště s hangáry ukrytými hluboko ve skále. Vše je maskováno jako civilní budovy. Tady vidíme daň za samostatnost a sílu jejich ekonomiky.
Jedeme směrem na Sion, ve Vispu odbočujeme do leva (17:40 hod) a vjíždíme do Matternského údolí, proti proudu řeky Mattern. Zde se nacházejí nejváše položené vinice v Evropě - ve výšce 1 200 m n. m. Do cíle nám chybí 23 km. Míjíme odbočku na Saas Fee (v Ligurském nářečí to znamená ovčí vlnu), kde se zastvíme na konci dovolené, cestou domů.
Konec cesty nás fascinuje - jedeme podél říčky Mattern, na obou březích se tyčí kolmé, skalnaté štíty. Na jejich úbočích vidíme malé městečka, které jsou v zimě dostupné pouze lanovkami, jejichž stanice míjíme cestou. Proč tam proboha bydlí? Co laviny? Jak to staví? Cesty se zoufale kroutí, vracečky stojí na pilířích, jinak se ty cesty na svah nevejdou! Za městečkem St. Niklaus potkáváme originální dopravní značku. Je na ní napsán směr a vedle je ještě jedna překlapovací tabulka. Máme štěstí. Klapka kryje nápis CLOSE a my vidíme OPEN! Při sněhu jen změní stranu umístění klapky a nejede se nikam!!! My ale může,e pokračovat a tak stoupáme zoufalými serpentinami stále výše, až se vyšplháme nad úroveň domečků, které jsme zespodu sledovali na protějším svahu. Jsme na místě! Zastavujeme v městečku Grächen ve výšce 1 619 m n.m., je přesně 18:10 hod. Od včerejšího odpoledne jsme ujeli 1300 km a cesta dohromady trvala 27,5 hod.

Ubytováváme se v tříhvězdičkovém hotelu Grächenhoff, máme krásný pokoj s příslušenstvím a nádherným výhledem na protější vrcholky hor. V 19:30 jdeme na večeři. Sedíme u stolu s Ferdou a se starším manželským párem z Brna. Seznamujeme se - jmenují se Poskerovi, paní Olga má 70 let a pan Luboš 79. Po jídle si objednáme k pití láhev minerálky. Oči nám rozšíří cena - půl litru stojí 5,5 HCF, což je v přepočtu 118,40 Kč!!!
Dnes už jsme unavení a tak hup do postýlek!

Den třetí, 22. 8. , pátek

Dnešní den začíná úžasně. Probouzíme se před sedmou a z postele nás vytáhne úžasný pohled. Na protější štíty svítí vycházející slunce a barví je do oranžova. Nádhera.

Výhled  z okna pokoje je nádherný


Po snídani vyrážíme autobusem směr St. Niklaus, Herbriggen a Randu do městečka Täsch (1 450 m n..m.) Tady zastavujeme na největším parkovišti, které jsem kdy viděl. Končí tady totiž veškerá doprava na spalovací motor. Zde odstavíme autobus a vláčkem pokračujeme na Zermatt.

Loterie

Jízdenka nás stojí s hromadnou slevou 13,6 CHF. Elektrický vláček cca po 5 km přibržďuje, ozve se zarachocení (kuličková ložiska rovnají hnací ozubená kola do ozubnice - dvojité zuby, mimochodné, uprostřed kolejí) a vláček se úžasnou rychlostí začne drát do prudkého kopce. Asi za 15 minut překonáme převýšení 170 m a zastavujeme v Zermattu (1 620 m n. m.).

Matterhorn

Procházíme uličkami nádherného městečka s dřevěnými domky a s okny plnými kvetoucích muškátů. Krása!!!


V 10:50 vstupujeme do kabinky Matterhorn Expressu ( 21CHF na osobu), která nás vyveze na stanici Furi ( 1886 m n.m.), kde přestupujeme a pokračujeme identickou kabinkou na Schwarzsee ( 2 583 m n.m.).

Touto cestou jsme jednoduše překonali převýšení 918 m. Po desetiminutové přestávce a kocháním se okolím se vydáváme kolem jezera směrem k Matterhornu. Stoupání začíná zprudka, funíme, ale jdeme.

Ferda a já před výstupem pod Matterhorn

První krátkou zastávku máme na horní stanici lanovky, která slouží pouze v zimě pro lyžaře. Tam nás opouštějí starší členové výpravy. Dále pokračujeme po úbočí hory Hirli (2 888 m n.m.) až na rozcestník v suťovém poli. Tam vyrážíme do prudkého stoupání, které nám začíná dávat notně zabrat.

Lezu co noha nohu mine a začínám mít kyslíkový dluh. Tep mám 160 a ne a ne to rozchodit. Rvu se sám se sebou. Když si na minutu sednu, je mi výborně a mám pocit, že ten kousek už vyběhnu, ale stačí udělat dvacet kroků a nemůžu se nadechnout a motá se mi hlava. Jana na mne vzorně čeká a já jdu po dvaceti metrech. MESSNER JE BLÁZEN! (Až po vyšlápnutí vícero takovýchto míst se naučím, jak to zvládnout a to hlavní - aklimatizace - je nutná. Nechtějte po sobě podávat výkony ve třech tisících ihned po příjezdu. Chce to čas!!!)

Pod vrcholem


Vrchol je pro mne vysvobození. Ve 14:10 vystupujeme na Hörnli-H̱ tte (Berghaus Matterhorn) do výšky 3 260 m n.m. Je 25°C, 952 HPa. Výstup nám trval dvě hodiny a vyšlápli jsme převýšení 677m. Nad námi se tyčí majestátný Matterhorn (4 478 m n.m.). Ještě 1 218 m a jsme nahoře!! :o)) Ne, to je legrace, tady náš vrcholový výstup končí. Vrcholek Matterhornu se zakrývá mraky, snad aby nás pozlobil. Po krátkém odpočinku se vydáváme nazpět k lanovce. Z kopce je to už pohoda.

Cestou se k nám připojí i náš průvodce. Jeho vyprávění stojí za to. Toho nám seslalo samo nebe. Jeho výklad je úžasný, má obrovský přehled a je vtipný. NA horní stanici lanovky dorážíme v 16:10. Dáme si krátkou přestávku a sjíždíme lanovkou (13 CHF) nazpět do Zermattu. Pomalu procházíme městečko nažpět k vlaku, která nás v 18:10 zaveze nazpět do Täsche, kde na nás čeká autobus a hurá na hotel.
Dnešní den byl namáhavý, ale plný úžasných zážitků!

Den čtvrtý, 23. 8. sobota.

Ranní pohled

Další ráno s probuzením na sluncem zalité štíty hor. Nádhera! Po snídani vycházíme k lanovce v Grächenu, asi 300 m od hotelu. Pozorujeme ortodoxní židy - mají zde největší komunitu ve Švýcarsku. Jejich hábity, pejzy a beranice jsou úžasné. Kabinovou lanovkou (19,2 CHF) vyjíždíme na konečnou stanici pod vrcholem Seetalhornu do výšky 2 870 m n.m. (převýšení 1 251 m). Z restaurace Panorama si vychutnáváme úžasný výhled a rozhodujeme se pro jednodušší cestu na Hannigalp (2 114 m n.m.).

Jana s Poskerovými

Začínáme prudkým sestupem po kamenném poli. Nohy kloužou a já se vracím nazpět k paní Olince, abych jí pomohl. Ta je celá překvapená, že to vše zvládne sama. Prý se o ni starám více, než její syn. Jejich vitalitu bych v tom věku chtěl mít!!! Jsou to lidé, kteří se celý život hýbou a jde tona nich vidět.

V družném rozhovoru sejdeme převýšení 756m. Na Hannigalpu posvačíme a pozorujeme velké černé švýcarské krávy, které krásně zvoní zvonečky, ale jde z nich strach. Ferda je z blízka fotí, ale já tu odvahu nemám - budí ve mě respekt. Mou obavu potvrzuje i náš průvodce - říká, že to jsou zvířata, která žijí celé léto sama na svazích hor a jsou polodivoká, navíc se používají i na kravské souboje...


Ve 13:30 se lanovkou vracíme do Grächenu. Po krátkém odpočinku jdeme na průzkum městečka. Fotíme nádherné domečky na kuřích nožkách - s kamennými botičkami a plnými kytek. Procházkou docházíme k jezeru plnému ryb, vedle nalézáme lázně Dr. Kneippa. Lázně tvoří soustava tří bazénů, kterými protéká ledovcová voda.

Bazény jsou propojené korýtky a voda přetéká z jednoho do druhého. Začali jsme chytře u spodního bazénku, ve kterém byla nejteplejší voda. Kráčíme jako čápi okolo zábradlí a jsme rádi, že jsme za chvíli venku. Druhý bazének je ještě studenější a horní - poslední už probíháme jako srnky. Když pak vstoupíme znovu do prvního, připadá nám, že je úplně teplý!!! Další kůra je namáčení rukou až po ramena do kamenného korýtka. To je ještě horší, než nohy! Procházíme se ve dřevěných ohrádkách, kde jsou valounky různé velikosti, které příjemně masírují chodidla.


Po cestě nazpět se zastavujeme ve Sparu a kupujeme si velkou láhev vody - tady stojí stejně jako u nás.
Večer si v pohodě povídáme a v devět odpadáváme do pelechů.

Grachenhof

Den pátý, 24. 8. neděle.

Ráno je zase nádherné, ale během hodiny se zatahuje. Domlouváme se, že pojedeme do Zermattu a tam se rozhodne o dalším postupu. Znovu zajíždíme do Täsche, zubačkou do Zermattu. Počasí je oblačné, ale kamera z horní stanice vláčku na Gornergratu ukazuje, že výhled je nádherný. Kupujeme si jízdenky jen nahoru (27,2 CHF). Ozubnicový vláček nás udivuje sklonem, jakým jede. Sedím zády po směru jízdy a zadek mi klouže ze sedačky, musím se dobře držet, jinak bych skončil na zemi. Cestou senám ukazují nádherné výhledy na Matterhorn a celé údolí. Vrcholek Matterhornu je ale zase schovaný v mracích. Projíždíme zastávky Findelbach, Riffelalp, Riffelberkg, Rotenboden a poslední je Gornergrat (3 131 m n.m)

Gornergrat - horní stanice

Vláček během 40ti minut překonal převýšení 1 511 m. Průvodce nám na vyhlídce ukazuje jednotlivé vrcholy s nejvyšším masivem Monte Rosa a vrcholem Duforspitze ( 4 634 m n.m.). Z obou stran masiv monte Rosy obtékají ledovce - zprava Grenzgletscher a zleva Gornergletscher. Na úpatí je pleso Monte Rosy s nádherně zelenošedou barvou. Kousek v pravo nahoře od plesa je chata Monte Rosaẖtte, ze  které začínají výšlapy na vrchol. Vycházíme na vrchol, kde si děláme společné foto. Bohužel nefunguje lanovka na Stockhorn ( 3 632 m n.m.) Dostali bychom se na náš výškový rekord. Na vrcholku Jana staví kamennou pyramidu - že by se sem chtěla vrátit? Franta si pak hraje na alpského ptáka a staví se na hranu převisu, kde ho fotím.

Ferda orel skalní

Jen prý nesmím mamince říct, kde to stojí! To by jí z toho asi nebylo dobře.Pomalu se vracím na nádražíčko, kde sleduji místního fotografa, který se živí focením turistů před dominantou Matterhornu. Je to opravdu profík každým coulem.. Má Nikon vybavený dvěmi velkými blesky na prosvětlení stínů. Fotky jsou opravdu precizní. Navíc se snad domluví každou řečí. Fotil Němce a mluvil německy, potom Angličany, Italům italsky ukazoval jména okolních vrcholů. Kolem šla žena se psy a on držel své dva bernardýny, které používal jako kulisu ke svým fotkám a s ní mluvil francouzsky! Vrcholem byla skupinka Japonců, které si rovnal do skupinky a mluvil s nimi japonsky. Celá rodinka - rodiče s klukem a holčičkou - se rozestavila okolo bernardýnů, do rukou dostali švýcarské vlaječky a fotograf je japonsky dirigoval. Nakonec něco zavolal, Japonci se zaculili, zvedli prsty do V a vlaječky a CVAK! V tu chvíli se větší bernardýn otočil na malou Japonečku a celou jí olíznul. No bomba! Tu fotku by jsem chtěl mít doma!!!


Vydáváme se dolů do Zermattu. Čeká nás „přenížení“ 1500 m. Neustále slyšíme sviště, ale vidět nejsou. Místy nás dohánějí přeháňky, ale nic velkého, jen malé kapky. Z dálky slyšíme hřmění...

Zastavujeme se až u potoka před Zermattem, kde si děláme Knaippovy koupele. To ještě nevíme, že se to stane tradicí - nohy si odpočinou a studená voda vás vzpruží k další cestě! V 18:10 nás vláček zaveze k autobuse a jedeme do hotelu. Balíme se a připravujeme na zítřejší cestu domů.

Den šestý, 25. 8., pondělí

Ráno vstáváme o půl sedmé, abychom uklidili a uvolnili pokoj. V 9:00 se loučíme s Grächenem a vyrážíme směr domů.

Rozlučkové foto

První zastávku si děláme v městečku Saas Fee ( 1 800 m n.m.). Odtud jedeme lanovkou pro 30 osob na Moreniu, přesedneme na stejnou lanovku Felskinn (3 000 m n.m., převýšení 1 200 m). Pokračujeme pěšky dlouhým tunelem ve skále, který nás přivede do stanice AlpinMetro. Je to opravdu metro - tunel s lanovkou jako na Petřín. Pěkným fofrem - 30 km/hod vyjíždíme ve 45° stoupání na sedlo Allalin (3 500 m n.m., převýšení metra je 500 m, celkově 1 700 m) Nad námi se tyčí Allalinhorn (4 027 m n.m.).

Pod ním se na ledovci prohánějí stovky lyžařů. My se po krátké přestávce vracíme na horní stanici metra, kde za 8 CHF vlezného na osobu vstupujeme tunelem do nitra ledovce. Celé chodby jsou z ledu, místy bílého, místy zabarveného do zelena, nebo do modra.

Po stěnách stéká voda proudem. Uvnitř jsou vysekány v ledovci sály s výstavou ledových soch a kamenů, které se našly v okolí. Vracíme se do sedla Allalin a uvědomujeme si, že bez vlastního přičinění jsme dosáhli našeho výškového rekordu. Pozorujeme bagr, který drandí v úžasně nedostupné terénu. Tam, kde neprojde ani kamzík, tam se dostane švýcarský bagr!!!


Odjíždíme ve 14:00 hod. První zastávku máme asi po hodině u výrobny sýrů, kde všichni nakupují slané švýcarské sýry. Pak pokračujeme údolím řeky Rhóny, zastavujeme u lanovky vedoucí na Grosser Aletschgletscher - největší ledovec v Alpách. Další zástavku máme v 15:55 na průsmyku Griselpass ve výšce 2 165 m n.m. Dostat se na tento průsmyk je opět zážitek. Jsme rádi, že nám dali solidní autobus, stará Karosa by tu určitě zhořela!

V průsmyku máme přestávku na prohlídku malého zoo s místními svišti. Konečně sije můžeme prohlédnout z blízka. Popojdeme na vrcholek  a pod námi se otvírá úžasný výhled na údolí a cestu kterou jsme sem přijeli. Vidíme průsmyk Furkapass ( 2 431 m n.m.) a Rhónský ledovec (Rhonegletscher), ze kterého vytéká řeka Rhóna. Odjíždíme v 16:30 hod. Po pěti minutách zastavujeme u horské přehrady Grimselsee. Stojíme u dolní nádrže, nad námi - pro nás neviditelná - je nádrž Oberaarsee. Obě jsou spojené 10 km dlouhýmí štolami - pro přečerpávání vody. V zimě je tato část Alp nepřístupná, proto je pro obsluhu elektrárny vybudovaná speciální lanovka, používaná pouze pro jejich potřeby. Barva vody je těžko popsatelná - šedo-modro-zelená?


Sjíždíme 11% klesání a nad námi v mracích mizí vrcholky štítů. Je to úžasný pocit. Projíždíme spoustou tunelů, kolem je to samá lanovka a vodní propust. Co Švýcar, to permoník!
Míjíme Reichenbašské vodopády, do kterých - dle sira Artura Conana Doila shodil padouch Moriarti Sherloka Holmese. Projíždíme údolí řeky Aare, kolem jezera Lungerer See s neskutečně zelenou barvou. Míjíme nejstrmější železnici na světě - 38°.
V 18:30 hod zastavujeme v Luzernu. Luzern leží na břehu Vierwaldstättského jezera, které patří mezi nejkrásnější švýcarská jezera. Jezero někdy bývá nazýváno Luzernské jezero nebo složenina Vierwaldstättrsee složitě překládána jako Čtyřkantonální jezero, podle lesnatých kantonů Uri, Schwyz, Unterwalden a Luzern, na jejichž rozhraní leží.


Jdeme se projít městem, kolem muzea mincí a největšího Švýcarského vlakového nádraží až ke Kapličkovému mostu. Most přes řeku Reuss se stal součástí městského opevnění, přiléhá k němu i kruhová vodní stavba věže, připomínající kapli. Díky ní dostává název Kapellbrücke. Věž plnila různé funkce, jednou sloužila jako vězení, jindy jako archív a jeden čas přebrala roli i městské pokladnice. Je to dřevěný most pro pěší, který šikmo překračuje řeku Reuss u jejího výtoku z jezera. Je asi 170 metrů dlouhý a byl postaven původně v r. 1333. Bylo zde 112 maleb na dřevě otevřeného krovu, dílo umělce ze 17. st. Hanse Wängmanna a jeho syna Hanse Ulricha. Malby zobrazovaly historii města. Malby byly restaurovány v l. 1944 - 1945. Když most v r. 1993 vyhořel, staré malby byly navždy nenávratně ztraceny. Nová výzdoba je na švýcarské poměry velmi revoluční. Stejně jako předcházející malby zobrazují i tato díla historické události země. Často se vyznačují lehkou ironií, humorem, nadsázkou, jež vyjadřují i slabiny Švýcarů. Součástí mostu je zastřešená Vodní věž, postavená kolem r. 1300 jako součást hradeb. Kdysi sloužila jako vězení, mučírna, pokladnice města a archiv, nyní v ní sídlí Asociace dělostřeleckých veteránů. V srpnu 1993 most úplně shořel, zachována zůstala jen Vodní věž. Během několika měsíců byl ale rekonstruován a 14. dubna 1994 znovu zpřístupněn veřejnosti. Voda v řece je úžasně čistá. Vidíme až na dno - asi 4m do hloubky. To z našich končin neznáme.


Luzern je město plné různých národností - potkáváme Indy, Japonce, černochy, židy.... multinárodní společnost.. Po krátké prohlídce města opět vyrážíme k domovu. Ve 22:00 projíždíme hranice do Rakouska - v Meiningenu. Ve 3:15 jsme na Rozvadově a v šest ráno v Praze. Autobus se vyprazdňuje a torzo naší posádky míří k Ostravě. Naše dovolená končí ve 12:00. Tak snad zase někdy příště. Nebo spíš určitě. Byl to nejsilnější zážitek, jaký jsme zatím zažili.

Vytisknout stránku Vytisknout stránku15. 12. 2008, 18:35, zobrazeno 5712x, dnes 2x