Čtvrtek, 24. 7. 2008
Ráno je jako vymalované - obloha je modrá a na nebi ani mráček! Svišti nekecali!
Na nádraží vidíme že i Švýcarský perfekcionalizmus může mít trhliny, kromě hodin, které jim před pár dny nešly na nádraží (prý přesný jak švýcarské hodinky...) nám zapomněli přistavit i rezervovaný vagón, který byl Jirka včera zamluvit. Prostě nás zazdili. Vlak do Kleine Scheidegg je v pohodě, problém nastane až při nástupu na zubačku na Jungfraujoch. Skupina se musí rozdělit do více vagónků a tím nám nemůže Jirka povědět informace o stavbě této atrakce. Nakonec skončí naše skupinka ve vagónu se staršími Angličany, se kterými si Ivka povídá o tom, že včera vyšlápli Schilthorn nahoru i dolů. Angličani jsou celí u vytržení a diví se, že je nebolí nohy....
Depo na Kleine scheidegg - část prostorů je zakopaná v zemi, vláčky zajedou do tunelu a zmizí...
Schilthorn, v popředí žlutý vláček sjíždějící do Wengenu.
Tunel do stanice Eigergletscher. Odtud už přímo do skály Eigeru...
Silberhorn
Ale to už vjíždíme do tunelu ve skále a pomalým tempem stoupáme vzhůru. První zastávku máme u oken, které jsme pozorovali před pár dny. Zastávka se jmenuje Eigernordwand. S námi vystupují Japonci a fotí jak šílení. Pak zastavujeme ještě jednou na Eismeer, tentokrát u výhledu na ledovec.
Ve stěně Eigeru. Vláček je vybaven pytlíky na zvracení, jako v letadle. Převýšení nemusí dělat dobře...
Japonci zaplnili výhled u první zastávky - okna v severní stěně Eigeru.
Druhá zastávka s výhledy na ledovec. Byli jste už někdy v tunelu ve výšce 3 160 m n. m.?
Poslední zastávka je na Jungfraujoch, v podzemním nádraží ve dvou obrovských tunelech. Vycházíme do několikaposchoďové haly, plné lidí. Jsou tu restaurace, kafetérie, obchody se suvénýry, fotoobchod a nejvýše položené hodinářství na světě. My procházíme dlouhou podzemní chodbou až k rychlovýtahu, který nás vyveze na vyhlídkovou plošinu Sphinx do výšky 3 571m.
Observatoř Sphinx.
Je zde observatoř, okolo které jsou vyhlídkové plata s úžasným výhledem. Ne nadarmo má Jungfraujoch přízvisko - Top of Europe.
Z ochozu observatoře pozorujeme ledovcovou dálnici, po které budeme za chvíli stoupat k chatě Mönchsjochhütte.
Chvíli se kocháme a pak sjíždíme dolů, kde dalším tunelem vycházíme na ledovec. Před námi se otvírá ledovcová dálnice. Stovky mravenečků se po ledovci šplhají k chatě Mönchsjochhütte. Přidáme se k nim a začínáme bojovat s nedostatkem kyslíku. Vždy ujdete pár kroků a musíte vydýchat. Za chvíli jste v pohodě, ale po pár krocích už znovu cítíte nedostatek kyslíku.
Výprava navázaná na lana stoupá k vrcholu Jungfrau.
Pohled nazpět k observatoři Sphinx. Nechápu, jak pod ní může být nádraží a tak obrovské prostory...
Chata Mönchsjochhütte je z jedné strany zakousnutá do skály, z druhé podpíraná pilíři...
U chaty zakouslé ve svahu si sedáme na kamenný výběžek a svačíme. Dosáhli jsme svého výškového rekordu. Jsme ve výšce 3 650 m nad mořem. Chci vyfotit protější skalnatý výběžek a tak se vydávám mimo značenou cestu. Z ničeho nic se mi propadá noha do ledovce a já zůstanu v zajímavé poloze - noha až po zadek v díře, druhá v nepřirozené poloze kolmo k tělu. Alespoň zmáčknu spoušť, abych z toho něco měl. Raději neriskovat a rychle nazpět.
Kde jinde potkat bernské salašnické psy, než tady?
Musím přiznat, že tato nadmořská výška mi nedělá nejlépe. Motá se mi hlava a tak raději sestupuji nazpět a kolem atrakcí na ledovci (psí spřežení, malá sjezdovka, skluz na laně atd.) se vracíme do tunelů. Procházíme celým komplexem na druhou stranu na Eistpalast - jeskyni v ledovci. Hned na začátku narážíme na skupinu Indů. Jsme z nich zoufalí - zablokovali celý tunel a neustále se překřikují a vracejí. Jsou navlečení jak na severní pól - mají kukly na hlavách, pod péřovou bundou mají pro jistotu ještě jednu.... Není divu, že jsou cítit...
Po prohlídce tunelů ledového paláce se vracíme na nádraží, které je ovšem totálně plné. Davy procházejí přes turnikety, které počítají přesný počet míst na sezení. My zůstáváme kousek před turniketem, když je vlak plný. Potom se turnikety roztočí po druhé, s tím, že toto jsou místa pouze na stání. A tak se nacpeme do vláčku, kde se na náš škaredí nějaký německy mluvící turista, že místa na schodech jsou již obsazená. Tak ho pošlapem a nacpeme se až vedle kabiny strojvedoucího, kde nacházíme dvě sklápěcí sedačky. S Lumírem si sedáme na zem a to už míříme tunely dolů. Ferda si za jízdy otevře okýnko a plivne na zeď. Prý plivnout si zevnitř na Eiger přináší stěstí! Ve stanici Kleine Scheidegg si ještě vyběhneme na louku a pozorujeme hory, které se pomalu schovávají v mracích. Měli jsme opravdu štěstí na počasí.
Kleine Sheidegg a sedlo Jungfraujoch.
Idylka s výhledem...
Chvíli se posunuly mraky a nám se podařilo najít okna v severní stěně Eigeru.
Do našeho termitiště se dostáváme známou zubačkou. Jen si hodíme věci do pokoje a na nohy nazujeme sandály a vydáváme se k Bílé Lučině knajpovat. Voda je ledová, ale pro naše nohy to je učiněný balzám. Ferda mi říká: „Postav se, tam dosáhneš". Já ovšem nepochopím jeho větu, že se mám postavit do korýtka, které končí pod námi a stoupán o kousek níže... Žuch a jsem po zadek mokrý. Krásné rozloučení s ledovcovou řekou :o))
Ještě poslední skupinové fotky naší gruypy.
Jó, málem bych zapoměl na naše čarodějky!
Večer si chceme alespoň užít posledních výhledů z našeho balkónu a tak koukáme na západ slunce, který barví do červena vrcholky Breithornu (3 782 m), který uzavírá naše nádherné údolí. Naposled pozorujeme osvětlený vodopád Staubbach, padající k nám do hloubky 287m. Je to úchvatný pohled. Na ten nikdy nezapomeneme.
Zde naleznete další dny naší cesty po Jungfrauregionu:
Vytisknout stránku
Komentáře (0)