Těžké chvíle? To bude dobré...

Občas (a doufejme, že co nejméně) se v našem životě vyskytnou chvíle, kdy se Vám zdá, že se vše hroutí, nebo je to alespoň vše špatně. Chytají Vás deprese, v noci nespíte, nemyslíte na nic jiného než na tento problém.

Není to ale většinou tak špatné jak to na první pohled vypadá. Vše chce svůj čas...

Já jsem se do takovéto chvíle dostal před pár dny. Nic nebylo tak, jak jsem si představoval a přál, budoucnost se v žádném případě netvářila růžově a červ pochybností a strachu začal hlodat. Co bude dál? Proč lidé, se kterými to myslíte dobře se k Vám obracejí zády? Vše je špatně... Pak se přidají výše popsané příznaky - místo klidného spánku přijde noc plná přemýšlení, je neuvěřitelně dlouhá, hlavou se Vám honí katastrofické scénáře, myšlenky se točí v bludném kruhu a vy ne a ne usnout . Pak přijde ráno. Jaké bude, to záleží jen na Vás. Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. A prohry a zklamání jsou často impulsem k něčemu novému. Posunou Vás dál a motivují k další práci. A možná k dalším vítězstvím.

Já využil nádherného slunečného rána a navštívil krásné náměstí v Třeboni. Cestou jsme prošli zámeckým parkem a usadili se v cukrárně uprostřed náměstí. Obsluha cukrárny nám úslužně vynesla křesílka před prodejnu na sluníčko a nabídla i bezkofeinovou kávu. Pozorovali jsme mumraj trhovců, kteří vybalovali své zboží na stánky a připravovali se na dopolední jarmark. Všude bylo živo, pohoda z okolí přímo dýchala. A já? Myšlenky na včerejšek mne neustále tlačily a neneachaly mne nadechnout se té nádherné atmosféry.

Pak jsem uviděl něco, co začalo vše měnit. Byl to stánek s keramikou, stojící opodál. Při pohledu na vystavenou keramiku se mi vybavil vtip pana Renčína, který jsem viděl už před dávnou dobou:

rencin.jpg

Najednou se mi to začalo vše skládat dohromady. No co, nabil sis ústa (mohlo to být horší - mohl jsem si nabít hubu). Po každém pádu musí následovat vztyk! Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůře....

Fázi první jsem si užil, ta druhá bolí. Ale změní se to. Zatnu zuby a začnu makat. Učit se. Hledat cesty. Zase bude dobře. Každá událost Vás má něco naučit. Každý člověk, kterého potkáte Vám má něco říct, nebo Vám něco předat. I já musím pochopit. Nastává fáze dvě. Proměna začala. Možná to stálo za to si nabít ústa. Pokrok.

A co že to bylo, co mi připomělo tento vtip? Co mi pomohlo se zvednout? Co mne uklidnilo a zase spím jako miminko? Byla to figurka letce s nasazenými papírovými křídly. Občas všichni vzlétneme a nechceme si připustit, že k pádu je hodně blízko.

Neváhal jsem a zašel ke stánku s keramikou. Příjemná paní prodavačka mi letce zabalila do krabičky a s úsměvem podala. Na mou otázku, jestli je tato výroba uživí, řekla že jen manžela a ještě těžko. Nejsme sami, kdo má problémy. Každý máme své...

A tak mi letec Rambousek visí nad psacím stolem a vždy, když jdu kolem, nebo zvednu hlavu, uvědomím si, že celý náš život je jen let na papírových křídlech. Pokud máte dáno, doletíte daleko. Ale musíte mávat, hodně mávat....

Držte se!

Váš Tom

rambousek.jpg

18.6.2010

Po pár dnech se vracím ke slovům, které jsem psal výše. Či spíše k jejich obsahu. Opravdu se někdy cítíme špatně a myslíme, že se nám bortí svět.... Jsou ale věci daleko horší, které mění vše zcela. Úplně. Napořád.
Začátkem týdne jsme u vedlejšího vchodu našeho panelového domu uviděli pohřební vůz. Celí zděšení jsme probírali, kteří ze sousedů mají dost vysoký věk na to, aby už "museli" odejít. Nikdo nás nenapadl. Pak jsme se dozvěděli, že tím nešťastníkem byl člověk, se kterým jsme ještě před pár dny u domu probírali vše možné i nemožné. Byl usměvavý a příjemný. Navíc v našem věku - možná i o nějaký ten rok mladší...

Nikdo nevíme, co máme v knize osudu napsáno. Nevíme kdy plamínek naší svíčky života zhasne. V tomto světle se pak starosti předešlé stávají malichernými.

Když nejde o život, jde o hovno...

P.S.
Budeme vzpomínat!

20. 10. 2012

Od doby napsání tohoto článku se toho hodně změnilo. Hlavně jsem se změnil já. Postavil jsem se na vlastní nohy - jak obrazně, tak i prakticky. Mám jiný pohled na život a pokouším se posunout dál. Vždyť cesta je cíl.

Budu rád, když při své cestě budu moci okolo rozdávat klid, pohodu, štěstí a lásku.

Vytisknout stránku Vytisknout stránku16. 6. 2010, 21:16, zobrazeno 2928x, dnes 2x
5.0 2Hodnocení