Trojmezí ČR / PL / SK

15. 6. 2019

Popudem k této cestě je trekovací předmět, který má navštívit nejvýchodnější kout naší země. A také moje neznalost zeměpisu. Ale popořadě - ráno nakládáme Františka v Havířově do vozítka a já Janě sedící za volantem nastavuji na navigaci Hrčavu. Nekontroluji kudy nás navigace vede, protože Hrčava je na konci světa a dál za ni už cesty nevedou. Tedy ne volně průjezdné. 

A tak jedeme. Navigace nás stahuje z rychlostní silnice do Jablunkova a z něj pak na Písek. Zastavujeme Janku a koukáme do mapy - ta pitomá navigace nás vede do Hrčavy po lesních cestách!!! Tak otočka a zpátky. To kdybychom ale tušili, že ta navigace čte naše myšlenky a opravuje naše chybné zeměpisné znalosti, určitě bychom na ni nebyli tak zlí. Až později Janka upozorňuje, že ač je Trojmezí jeden z nejvýchodnějších bodů naší zemičky, určitě není ten úplně nejvýchodnější - ten je přávě pár kilometrů od nás - za Pískem.

Neznalí této informace dojedeme do Hrčavy, parkujeme a dostáváme při výstupu z auta facku od horkého vzduchu. Teploměr i tady v horách ukazuje nad 30°C.

Koukáme do mapy a pak společně vyrážíme k Trojmezí. Vzdušnou čarou je to jen 1,5 kilomerů. Sestupujeme cestičkou a před námi se klene velký viadukt dálnice ze Slovenského Svrčinovce do Polska. Vede vlastně od nikud nikam - na obou stranách - tedy na Slovenské i na Polské totiž není napojena na další dálnice. Zatím... My sestupujeme z prudkého kopce a těšíme se na každý stín - sluníčko nepříjemně kouše a my se zalíváme potem. Po cestě musíme sestoupat až skoro k patě mostu a pak zase stoupáme po asfaltu vzhuru do kopce. Ferda telefonuje s kamarádem z Austrálie a já znovu jen kroutím hlavou nad novodobou technikou, která tak fantastickým způsobem dovede spojovat lidi i z druhé strany světa. 

Celí splavení se vyšplháme k Trojmezí. Co je to vlastně trojmezí? Místo, kde se spojují hranice tří států. Na tomto trojmezí stojí kousek od sebe tři žulové monolity, označující hranice jednotlivých zemí (český má nadmořskou výšku 555,04 m, polský 556,17 m a slovenský 557,61 m). Samotný průsečík je ale mezi nimi - uprostřed malého potůčku - musíte k němu sestoupit po prudce se svažujícím chodníčku. Pozor v mokru, bude to u ústa...

Tak to je průsečík tří států a my kolem něj. Já v Polsku, Janka na Slovensku a Ferda. který nás fotí v Čechách.

Vyšplháme se krpálem na slovenskou stranu a koukáme k nám a do Polska. Sedíme pod přístřeškem a chladíme se ve stínu a lehoučkém vánku. Jance to nedá a chce si udělat radost - před chvíli kousek od potoka odlovila českou kešku a chce popojít kousek a odlovit si i slovenskou. A tak v nepříjemném horku pomalu stoupáme až k nové dálnici a a lovíme druhý kousek u našich východních sousedů. Pak se vracíme nazpět a míříme přes posezení na naší straně hranice až k bufetu, který vidíte na fotce výše.

Stín a chladivé tekutiny jsou asi to nejlepší, co v tu chvíli pro sebe můžeme udělat. Ferda prohlašuje, že už tady zůstane až do podzimu, kdy snad bude chladněji. Janka zapisuje vložení cestovatele do kešky, když zjistí mou chybu - nejsme v nejvýchodnějším bodě! No co, přiznávám, nejsme - ale skoro!!!

Obsluhující slečna radí spolusedícím, aby se nevraceli do Hrčavy stejnou cestou, ale aby obešli kopec a vyhnuli se prudkému stoupání. Janka zbystří - obejít? Polskem?? Keška??? No a je vymalováno.
Stoupáme kolem zajímavých světel napájených ze solárů, přes baterii a pohybové čidla nahoru do vesničky Szkawrany, kde se nám podaří dát třetí úlovek - tři státy v jednom dni, to se hned tak nepodaří!

Nad námi se objevují mráčky a schovávají slunce. Alespoň chvíli se zdá, že teplota mírně klesla, ale ne o moc. Dusno je pořád velké. Po cestičce dojdeme k hraničnímu přechodu Hrčava / Jaworzynka, odkud je to už kousek do Hrčavy. Tam si sedáme do příjemně chladné hospůdky, kde si dáme česnečku a pivo. Vůbec se nám z toho chladu nechce ven do rozpáleného auta. Naštěstí klima funguje a tak míříme domů. Nikomu se už nechce pokračovat v outdoorových aktivitách - doma bude určitě chladněji.