Zlaté Hory

V plánu máme zvládnout dvě cesty, proto volíme kratší a co nejjednodušší varianty cest. Cestu na Biskupskou kupu začínáme na místě zvaném Petrovy boudy.  Vystoupáme k nim autem serpentýnami ze Zlatých Hor, čímž se vyhneme prudkému pěšímu stoupání. Parkujeme vozítko a jdeme po zelené značce do mírného kopce.

 

Máme možnost jít po naučné stezce, ale zkracujeme si cestu přímo k vrcholu. Cestou míjíme zastavení této stezky, ale my stoupáme výše. Poprvé zastavujeme až u kříže na česko - polské hranici. Kříž nese název "Kříž smíření". Mne napadá asociace s temnou stránkou našeho spolužití s Poláky po ukončení druhé světové války. Víme o tom velice málo, protože tento konflikt s "bratrskou" zemí byl vymazán z učebnic dějepisu. Možná v návaznosti na tyto poválečné konflikty se mi vybavuje polská celní kontrola při přechodu hranic v době totality. Ač "bratři", byli jsme důkladně prošacováni a kontrola nebyla nic příjemného. Teď můžeme jen říci - zlatý Schengen!

Za křížem přicházíme na kamenitou lesní cestu, která neustále překračuje haranici - jednou jdeme v Polsku, pak zase u nás. V Polsku vcházíme do chráněné krajinné oblasti "Opavské hory". V polštině to pro nás má zvláštní poetiku - no posuďte sami:

Po pár set metrech docházíme k rozhledně na Biskupské kupě. Těsně před rozhlednou stojí rozestavěné torzo nějaké budovy. Je už pěkně zarostlé, v okolí spousta strojů a aut v nepoužitelném stavu. Asi pozůstatek doby minulé...

Zaplatíme pár korun vstupného a vystoupáme na vrchol rozhledny. Počasí nám ale nepřeje, obloha je ocelově šedá a začínají z ní kapat první dešťové kapky.

Městečko Zlaté Hory

Zkormoucený Lumča...

Sestupujeme z rozhledny a dole se ptám "vybírače vstupenek", cože je to za rozestavěnou hrůzu. No to jsem si naběhl - onen člověk je majitelem této polorozpadlé novostavby! Se zanícením v hlase nám vypráví, že staví sám, ale momentálně na stavbu nemá čas. Ukazuje nám plac, kde bude prosklený taneční sál, ukazuje kameny, kterými bude obložen betonový skelet - no prostě nadšenec. Po jeho slovech je mi jasné, že dostavění této šílenosti se asi nikdo nedočká. Kdo by tady chodil tančit...

Vracíme se nazpět ke kříži a scházíme k autům. Na kameni vidíte krásně naznačený směr státní hranice...

Na Petrových boudách sedáme pod přístřešek a posilňujeme se svačinou, kterou nám na cestu připravili Petr a Katka. Pak nasedáme do vozítka a sjíždíme do Zlatušek. Cestou dostáváme chuť na kafe a tak jen krajem města projíždíme a míříme do Dolního Údolí do penziónu u Pekina. Občas se zde zastavujeme na oběd při našich pracovních cestách. Hlavně v zimě se těšíme na malý karetní stolek, umístěný v rohu vedle krásných kachlových kamen - zvláště když nádherně hřejí. Dnes je ale teplo, takže toto potěšení oželíme. Stolek je volný, tak usedáme a odpočíváme u kávy.

Po krátkém odpočinku se vydáváme ke zlatorudným mlýnům. Popojíždíme jen kousek zpět na Zlaté Hory a parkujeme na malém plácku u hájovny. Právě kolem ní prochází žlutá značka vedoucí k mlýnům. Místa na parkování moc není, doufám, že nenamíchneme obyvatele hájovny.

Toto je mapka, která konkrétněji popisuje okolí zlatorudných mlýnů.

Jako první atrakci potkáváme nějakou stružku olemovanou kapradinami. Až po chvíli zjistíme, že je to přivaděč vody vedoucí k mlýnům. Marcelce a Lumčovi se vybavují vzpomínky a na madeirské levády - přivaděče vody z vodnatých hor k polím, kvůli kterých se mimo jiné na Madeiru jezdí.

Zastavujeme se na místě, kde voda teče do kopce. Ano, přesně takový pocit z tohoto místa máte. Působivé. Co o tomto jevu píší na informačních cedulích:

Postavme se na levý břeh kanálu (pohled se určuje vždy ve směru po proudu) a rozhlédněme se po okolí. Nemůžeme se zbavit dojmu, že voda tady teče do kopce. V dálce je slyšet automobily, jak přeřazují rychlostní stupeň na vrcholu kopce. Svah se uklání zcela zjevně směrem opačným, než kam vesele fičí voda ve starém hornickém kanálu.
Je to vše jen mámení skřítků a horních duchů, jimiž jsou údajně tato místa nabita? 
Působí na tato místa magie Ztracených štol?
Že by to byl obyčejný optický klam? 
Klam neklam, smekněme svůj pomyslný širák, a ukloňme se až k zemi před starými mistry, kteří se rozhodli převést vody říčky Olešnice do povodí Zlatého potoka přes tento kopec. Jak asi vytyčovali dávní geometři průběh kanálu, když neexistovaly vrstevnicové mapy a nivelační přístroje? Jak je vůbec napadlo, že je možné převést vodu řeky do sousedního údolí přes hřbet kopce? Tyto otázky nenalézáme zcela přesvědčivé odpovědi ani v dobové literatuře.

Zatímco hlubinné dolování na Zlatohorsku voda ohrožovala, zlatohorská rýžoviště byla na vodu velmi chudá.  Přitom zlato z rýží bez vody získávat  nelze. Na rozdíl od jiných lokalit jsou zdejší rýžoviště v naprosté většině vzdálena od vodních toků. Snad z této překvapivé skutečnosti vycházel i první latinsky zapsaný název Zlatých Hor - Cucmantel, podobně, jako u českých Suchomat (mnata = rýžoviště) tedy suchá, bezvodá nalezišti zlata. Proto v okolí nalezneme mnoho pozůstatků po přivaděčích vody do rýžovišt a jílovišť.

Hornický náhon má počátek v údolí říčky Olešnice, v místech, kde je údolí svíráno skalnatými svahy okolních kopců. Odtud můžete pokračovat po naučném chodníku podél náhonu ke zlatorudným mlýnům a pak až do těchto míst, kde zajímavě kopíruje vrstevnici. Dále překonává hřbítek mezi Zlatými Morami a Ondřejovicemi, což můžete sledovat procházkou po zelené značce. Na vrcholu kopce ztrácí své magické kouzlo, neboť začíná téci mravně ve shodě s konfigurací okolního terénu... Dnešní jeho průběh pokračuje strmě dolů k soutoku s Černým potokem. Dřívě ještě napájel koupaliště a poháněl pilu a mlýny.

 

Kanál nebo náhon ?
Kanál je umělé, lidmi zbudované vodní koryto, přičemž z názvu není jasný účel. Náhonem pak míníme rovněž umělý přivaděč vody, avšak je zřejmé, že voda slouží k pohonu nějakých vodních strojů. Tento hornický kanál slouží i jako náhon. Na rozdíl od kanálů televizních však přivádí čistou užitkovou vodu. (A už jsme z toho celí pochytralí.)

Odbočujeme ze žluté značky na modrou a míříme k mlýnům. Zakupujeme vlezné (bez průvodce) a prohlížíme si toto nádherné místo, vyvolávající ve mně pocit doby J. Londna a zlaté horečky.

Naše cesta pokračuje kolem říčky až k mostu, po kterém přecházíme na druhou stranu k náhonu. Říčka je tady přehrazena řadou splávků, je na ni kouzelný pohled.

Podél náhonu se vracíme zadem k mlýnům. Cestou neustále zastavujeme a kocháme se okolím, kytičkami, broučky... Marcelka s Lumírem  konstatují, že nás na Madeiru k levádám nevezmou. Pokud tady jdeme kilometr hodinu, tak tam by jsme se vraceli na jednu cestu celý týden...

Kolem náhonu opět míjíme mlýny a pokračujeme až k začátku naší cesty. Ke zdolání celé trasy nám ale chybí vidět osadu v Údolí ztracených štol. A tak ještě pokračujeme v naší cestě:

V osadě si prohlížíme nádherný přístřešek s ohništěm uprostřed. To by bylo fajn, mít něco podobného (ale menšího) na zahradě.

Vedle přístřešku je malý amfiteátr, však místo jeviště jsou žlaby na rýžování zlata. Lumča našel jeden valoun i v botě...

No a tady naše cesta za zlatem končí. Překročíme obří zlatý valoun, sedáme si do zlatokopeckého srubu a poroučíme si občerstvení. Zbývá už jen cesta domů, která ukončí tento pohodový a zážitkový víkend.