Je sobota 3. 8. 2019 a meteorologové hlásí zataženo a déšť. Je sice pravda, že asi mají vychcípané rosničky a předpovědi se jim nedaří, ale my pro jistotu hledáme cesty, kde se dá schovat...

Ráno jdeme z hotelu pěšky na nádraží v Nové Bystřicei. Nádražíčko je malebné, jako z doby před sto léty. Ve staré nádražní budově si koupíme jízdenky doslova za pár korun a jdeme si sednout do vláčku.

dsc01224.jpg

dsc01225.jpg

Na začátku máme dilema. Jelikož má pršet, sedáme si do zadního - posledního ze tří vagónků, který je uzavřený a nefouká do něj. Z druhé strany vzpomínáme, jak nám bylo líto, že jsme si loni v Berninaexpresu nesedli do otevřeného panoramatického vagónu. Ne z důvodu foukání a deště, ale proto, že jsme si mysleli, že tam jsou povinné místenky... (A nebyly). Tentokrát sbírám odvahu a ukecávám kamarády, aby šli o jeden vagon dopředu. Je to starý vagónek s dřevěnými lavicemi, kde se dva vedle sebe jen tak tak vejdeme, a hlavně má - či spíše nemá okna. Před námi je jestě uzavřený "dobytčák", ve kterém se neveze dobytek, ale kola. A tak se přesouváme o vagonek dopředu - k čerstvému vzduchu a lepšímu výhledu.

dsc01226.jpg

Za chvíli se ozve zapískání a modrá motorová mašinka pomalu rozjíždí vláček. Janka byla prvně k jízdě trochu skeptická - pojedeme zhruba třicet kilometrů a hodinu a půl? Nebude to ostatní nudit? No a na konec jsme všichni z cesty nadšení! Užíváme si to plnými doušky. Vítr nám čechrá vlasy, příroda okolo je nádherná a stará nádražíčka poetická. No posuďte sami:

Když přijíždíme do Hradce, nechce se nám ani vystupovat. Na nádraží nás čeká Toník a společně míříme za dalším dobrodružstvím.


Naše první cesta nás vede na Aquashow. Zní to honosně, ale je to milé. Voda padající k zemi z trysek seřazených do kruhu je prosvětlována barevnými světly a doplněná hudbou. Přicházíme chvíli po začátkua celé to trvá zhruba 2 minuty a je konec. Následně hledám odkaz na webu a nacházím i jejich video. Až z něj vidím, že dokáží do vody promítat i obrázky a video - to jsme bohužel neviděli:

Naše další kroky míří do cukrárny. Dáme si dobrý zákusek a pak míříme splnit mi další přání (díky rodino, že jste se nechali přesvědčit). Cestou procházíme historickými uličkami a před muzeem fotografie míjíme nároží proboštského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Zde se nachází místní nejslavnější čára. Je to 15. poledník východní délky. Rovník jsme nepřekročili, polární kruh ani severní pól také ne (...jdu na sever a teď jdu na jih...) a o obratníku kozoroha si můžeme nechat jenom zdát. Tak alespoň teď!

dsc01308.jpg

Po překonání tohoto úžasného milníku vstupujeme do mého vysněného Muzea fotografie a moderních obrazových médií. Milá paní nám prodá lístky a vpustí do objektu jezuitské koleje z roku 1594.

dsc01314.jpg

dsc01318.jpg dsc01325.jpg dsc01328.jpg 

Nadšený procházím mezi historickými fotoaparáty, obdivuji staré deskové měchy a s radostí pozoruji naučné filmy o starých technologiích doprovázející běh času fotografie. Pak projdeme expozici filmu - promítačky, osvětlení kamery...

dsc01323.jpg

Průvodkyně nás na začátku upozorňuje na starou fresku pocházející pravděpodobně již z doby vzniku zdejší jezuitské koleje kolem roku 1600, kterou zde našli při rekonstrukci - jako jedna z mála na světě zobrazuje pitvu.

dsc01329.jpg

Pak pro mne přijde další překvapení - na stěnách visí obrazy pana Jiřího Tillera, které už tak dlouho obdivuji - včetně Ďáblovy prdele, kterou jsme navštívili včera. Mám radost, že si je můžu prohlédnout ve velkém formátu. Za panem Tillerem následují fotky Antonína Kratochvíla a nakonec skvělé fotografie různých autorů z rallye Dakar. Je to prostě nádherné!!! Fotografické orgie!

dsc01342.jpg

dsc01338.jpg

Pohled z okna muzea. V dálce vidíme létat staré letouny na leteckém dni, z blízka holuby...

Z muzea míříme na náměstí, kde si dáme pozdní oběd. Ulice jsou plné turistů užívajících se si nádherné historické centrum. Potkáváme nejen našince a cizince, ale i falešné zahraniční návštěvníky:

dsc01347.jpg

Obloha nad námi se začíná zatahovat a vypadá zlověstně. Že by nakonec došlo na slova meteorologů? Došlo! Na poslední chvíli vbíháme do brány Jindřichohradeckého hradu a zámku. Bereme za vděk úkrytu v restauraci Šatlava. Za chvíli se přežene to nejhorší a my kráčíme na prohlídku.

dsc01361.jpg

dsc01366.jpg

Platíme si vstupné na věž a jako bonus dostáváme i prohlídku černé kuchyně. Tam dorazíme úplně přesně. Hned po nás do kuchyně vstupuje i průvodce se svými ovečkami - a tak máme výklad navíc. Vystoupáme na věž a kocháme se výhledem na okolí. Mraky se ale honí dokola a začíná znovu pršet.

dsc01390.jpg

dsc01388.jpg dsc01395.jpg dsc01398.jpg 

dsc01404.jpg

Pod ochranou deštníku se vydáváme nazpět k vlakovému nádraží, kde má Tonda odstavené auto. Cestou slyšíme zvuky letadel. Když dojdeme až k autu uvidíme z dálky na obloze vyvádět letadlo. To slovo "vyvádět" je přesné. To je ve vzduchu pravděpodobně Martin Šonka a předvádí, co se vše dá s akrobatickým letadlem udělat. Stojím pevně na zemi, ale po chvíli sledování letadla mám pocit, že se mi obrátí žaludek. Sedět přímo v tomto letadýlku, tak mne asi vynesou po... - pokud bych to tedy přežil.

Nasedáme do vozítka a jedeme dál.


Další zastávku uděláme v obci Kaproun. Je to menší skorojmenovec známějšího Kaprunu, ale má něco, co rakušáci nemají: Járu!
Abychom mohli mistrovy stopy následovat, musíme odstavit auto a popojít zhruba jeden kilometr. Během cesty potkáváme místa, kde mistr vyrůstal a která jsou spjata s jeho tak důležitým uvědoměním.

houpacka-2.jpg

Cimrmanova houpačka
Podle dřívějších - nutno podotknout amatérských výzkumů, se Jára Cimrman údajně dozvěděl pravdu o tom, že není dívka, až ve svých 16ti letech od zlomyslných aspložaček. Nyní ovšem můžeme s klidným svědomím prohlásit, že nejnovější poznatky jasně hovoří o tom, že tato skutečnost začala být Járovi známa již o více jak dva roky dříve. K této převratné události došlo právě zde na tomto místě.

Dospívající Jaruška nedlouho před svými čtrnáctými narozeninami, opět vyrazila při návštěvě babičky, na své oblíbené místo - lesní houpačku, kde byla od mala po sběru šišek a borůvek za odměnu houpávána. Tentokrát ovšem nešla rozvážným krokem po jejím boku, ale běžela napřed a při prudkém neopatrném dosednuti na prkénko houpačky došlo pod volnou sukní, překvapivě k velmi bolestivému přiskřípnuti. A protože nikdy nic podobného u ostatních dívek nezpozorovala, vnímavý - nyní tedy již vlastně chlapec - projevil zvídavého ducha a brzy sám zjistil skutečnost.
Výrostek Jára pak zcela logicky tuto věc tajil a nadále se pohyboval mezi děvčaty a dosyta toho zneužíval. A když pak po dvou letech došlo k jeho ostudnému odhalení, začal on sám rozšiřovat upravenou historku, do nynějška mylně považovanou za pravdivou. Jak se posléze na konci našeho výzkumu ukázalo, ona bolestivá událost překvapivě nezpůsobila zanevření chlapce Járy na svou oblíbenou houpačku. Na místo se opakovaně vracel, ale již sám bez babičky a houpačce svěřoval svá tajemství prvních lásek a tyto kapesním nožíkem vyrýval do houpačky.

Po prozkoumaní dochovaných materiálů, polohy babiččina stavení, rychlosti její chůze a odhadu výdrže, jsme celkem rychle vytýčili malou oblast cca 5x5 metrů, kde jsme doufali v nález houpačky. Bohužel marně. Následující dlouhé čtyři roky terénního výzkumu neprokázaly zhola nic. Když jsme se pomalu smiřovali s neúspěchem, došlo k průlomové události. Jak se totiž ukázalo, veškeré naše tápáni způsobil mylný výpočet výšky, ve které bylo doposavad pátráno. Ta byla sice logicky stanovena na 70 až 120 centimetrů nad zemí, ovšem nikdo nevzal v potaz růst stromu v časovém úseku. Tedy zachránil nás až profesor Dandra, který se již ze zoufalství začal opíjet borůvkovým vínem a při jednom z dalších terénních pátrání znaven usedl pod vysoký dub a sáhl do batohu pro demižon se svým oblíbeným nápojem.
Při následném mohutném přihnutí konečné objevil v koruně dubu to, po čem jsme tak dlouho pátrali. Ano, je to ona, mistrova houpačka!
Samozřejmě jsme okamžitě houpačku podrobili bližšímu ohledání a zkoumání zcela potvrdilo naši hypotézu o této události. Podle rytin v houpačce je její pravost nezpochybnitelná. Ověřte si to sami. Vy, kdož chcete Mistrovi vzdát hold na místě jeho velkého životního poznání, přiložte na šiškovou mohylu, která koresponduje s jeho dřívější zdejší činností, další kousek.

P.S.
Naše doplění:
Ač jsme se snažili šiškovou mohylu nalézt, nepodařilo se. Začali jsme proto přemýšlet, zda mladá Jaruška zde nechodila na šišky, ale na klestí. Podle hromady nalezené vedle houpačky je docela možné, že se sem mistr nepozorován vrací a hromadu neustále zvětšuje. Po těch letech by tomu opravdu odpovídala.

img_20190803_173053.jpg

Další místo, kde Mistr pobýval.

Nakonec dorážíme na nejdůležitější bod naší cesty:

dsc01259.jpg

img_20190803_173537.jpg

I my jsme chtěli mistrovi vzdát hold, a tak se fotíme s jeho pomníkem, pro jeho památku a věčnou slávu:

img_20190803_173625.jpg


Den ještě ale nekončí. Opouštíme Mistrovy stopy a pokračujeme uzoučkými cestičkami na bizoní farmu v Rožnově. Máme zde domluvený stůl a slíbenou večeři. Bizona jsme ještě nejedli...

img_20190803_175938.jpg

Napadají mne slova Karla Plíhala:

Zubr
Proletěl mi zubr zdí,
myslel, že to ubrzdí.

Jo, já vím, že to nejsou zubři... Jdeme si sednout kolem venkovního posezení k námi objednanému stolu. Děti venku řádí, jak se patří, křik, jekot, povykování. Asi už začínám být starý... Ještě že v restauraci s velkými prosklenými stěnami je klid. Než si stačíme objednat, vstoupí do restaurace asi 16 novýcn návštěvníků, včetně asi pěti dětí. Amen. Je po klidu...

img_20190803_183330.jpg

Dávám si bizoní steak na seně. Seno prý má maso provonět a dát mu svou příjemnou vůni. No maso je výborné, jen když čichnu k hrnci, vybaví se mi žirafí výběh v zoo. Jako lahůdku si k masu dávám i speciální pivo pojmenované po tomto lahodném turovi.

img_20190803_191943.jpg

No a tím náš zážitky vytuněný den pomalu končí. Nasedáme do auta a začíná pršet. Tonda nás vysadí před hotelem a jede domů. My se vyšpháme do naší věže, dáme si decku, hrajeme karty a probíráme dnešní naprosto luxusní den.

Vytisknout stránku Vytisknout stránku3. 8. 2019, 16:52, zobrazeno 62x, dnes 0x
0.0 0Hodnocení