U Ďáblovy prdele

Dnešní den máme naplánovaný a směrovaný spíše turisticky. A tak po dobré snídani vyrážíme společně s Hudíky směr Kunžak a Valtínov. Tam po terénní cestě dojedeme na parkoviště Valtínovský Mlýn (N 49°5.50958', E 15°16.67000'), kde odstavíme vozítko a pěšky pokračujeme po zelené na náš vysněný cíl - k Ďáblově prdeli.

Abych to vysvětlil - už dávno - tedy před více než osmi léty jsem tady psal člámek o Jiřím Tillerovi a o knize jeho fotografií Sculpturae Naturae. Tenkrát jsem psal, že bych tyto místa chtěl někdy na vlastní oči vidět a vyfotit si je. Ne tak jako pan Tiller, to nedokážu, ale jen tak pro sebe. No a dnes se to má splnit! (Až po osmi letech - ale přece!)

Prosím, neví někdo jak se těží kůrovec a jaké je jeho další využití???

Stoupáme pomalu do kopce po zelené značce k naší první zastávce - vrcholu Havlova hora (680 m n. m.), na kterém stojí rozhledna U Jakuba. A nejen rozhledna - kolem ní je totiž vytvořený ráj pro děti - spousta zábavy a vyžití. Ani my si nedáme utéct zážitek a po zaplacení vstupného se hrneme nahoru. A nahoře si uděláme fotku - společnou...

Jo, a ještě jednu zespodu.

Po občerstvení pod rozhlednou, prozkoumání podzemí a prohlídce dětských atrakcí pokračujeme trochu "zkrácenou verzí" naučné stezky na Ďáblovu prdel - tedy nejdeme po stezce, ale krátíme si to přímou cestou po asfaltu. Když jsme ale tak rozehraní z té rozhledny, užíváme si i hry okolo...

Ještě kousek stoupání a blížíme se k mému vysněnému cíli - tedy k Dáblově prdeli. Už z dálky se nad námi z lesa ozývá povyk. Skály nevidíme, ale je nám jasné, že jsou blízko a je u nich plno. No jasně, jsou prázdniny - vrchol turistické a cyklistické sezóny a navíc je krásně - kdo by seděl doma, že???

Tak pokud si chci udělat fotku těchto nádherně modelovaných skal, budu si muset počkat a vystihnout tu vzácnou chvilku, kdy před nimi nikdo nebude stát. Necháme rozjívenou cyklistickou grupu povykovat na lesy a na prdel, a jdeme si sednout opodál. Dáme si svačinu a v klidu a potichu čekáme, až se rozjetí cyklisti vyřádí a zmizí z prostoru. (Ale že se jich letos urodilo! Tedy těch cyklistů...)

Nakonec se poštěstí - fotím si vysněnou největší prdel u nás, pohladím skálu - která na fotkách pana Tillera byla celá porostlá zeleným mechem - a raději mizíme pryč. Blíží se další a další turisté s dětmi, které samozřejmě musí prozkoumat prdel nejen zespodu, ale i shora. Mumraj, pokřikování rodičů, nezájem potomků... No už jsem asi starý.

Vracíme se po zelené naučné stezce - tentokrát si cestu nekrátíme a jdeme se kouknout na kaskády rybníků. Na hladině se tvoří brázdy po tom, jak kapři horní ploutví rozrážejí vodu a jedou žebrat něco na krmení...

Pak se rovnou vracíme k autu a jedeme na další domluvenou kratochvíli - jdeme zdolat stezku "Graselovy přijímačky na střední". Jméno Jan Jiří Grasel už nyní asi nikomu nic neřekne. Když ale někoho označíte za pěkného grázla, pak vězte, že právě od tohoto člověka pojmenování grázl vzniklo. Grasel byl nebezpečný zločinec, který měl na svědomí spoustu loupeží, byl brutální a na krku měl dokonce dvě vraždy. My se jdeme projít do okolí Katovny nebo, chcete-li Šibeničního vrchu. 

Parkujeme na rozcestí pod Šibeníkem (N 49°5.08462', E 15°13.55035') a jdeme lovit. Tedy na vysvětlenou - celá šestikilometrová trasa, na kterou míříme, je lemována keškami, kterých je celkem 29. Janka je všechny poctivě vyluštila (a parádně se u toho bavila) a teď je zbývá jen odlovit. Nějak poznenáhlu se z toho stává turistický geocachingový závod. Ze začátku jdeme pomalu a v pohodě, pak ale na dlouhé rovince za námi uvidíme dalšího kačera, který jde za námi. Slávek se rozhoduje mu utéct.

Bere si do ruky mobil, na kterém mu zaměříme následující kešku a on mete co to dá. Když schránku najde, okamžitě si nastavuje další a mizí. Děvčata za ním logují a pak ho dobíhají. Já planďám někde mezi nimi. Na konci to už je regulérní závod! Kačer za námi je ale zkušený borec - na každé rovince ze za námi objeví a Slávka vyburcuje k ještě rychlejšímu tempu :)

Já si cestou stihnu udělat pár fotografií klidné přírody plné smrkových lesů - zatím ještě nezničených kůrovcem a větrem. To se už u nás nevidí.

Na konci cesty ještě zajdeme odlovit dvě kešky - jednu v krásném sklaním amfiteátru s totemem a jednu s názvem Ďáblova šibenice pod vrcholem Šibeník.

Poslední kešku musíme vyluštit cestou, která nás vede skrz hustý les. Prodíráme se křovím, zakopáváme o spadlé stromy a v tom za námi šustot - to nás došel náš následník - kačer Pavel. Bereme ho k sobě (je nás víc) a jdeme dohledat kešku společně. Cesta končí na skalách za vrcholem Šibeníku. Chvíli bloudíme a nemůžeme úkryt najít. Nakonec jej nalezne Pavel. Janka to komentuje slovy: "To jde vidět, že jsi zkušený - máš alespoň 5 tisíc keší!" "Pět tisíc sto", špitne Pavel. A tak v družném rozhovoru dojdeme až k našim autům, kde se loučíme a přejeme si navzájem dobrý lov.

Sedáme do vozítka a míříme směrem k ubytování. Navigace nás neustále honí do zákazu vjezdu a já jí tvrdohlavě odmítám poslouchat. Na první pohled se zdá, že poněkud bloudíme, na druhý pohled to tak asi je. Ale bloudění pomáhá najít zajímavá místa. První z nich je tento kámen, který určuje hranici mezi Moravou a Čechy. Pro zajímavost - Janka dřepí na Moravě. (N 49°4.91333', E 15°15.28488') 
O kousíček dál je další zajímavé místo:

Výdejní automat na pivo a limonádu. (N 49°4.84565', E 15°15.46332')

Zastavuje se tady spousta cyklistů a pokud mají občanský průkaz, můžou si sami načepovat i pivo. Bernardova jedenáctka stojí 35 Kč, bezinková limonáda - čepovaná bez nutnosti OP, stojí 30 Kč za půl litr. Nám se nechce stát řada - ne žebychom nad jedním točeným neuvažovali - a tak odlovíme místní kešku a pokračujeme po uzoučkých cestičkách dál. Naše další zastávka je opět velmi zajímavá.

Zámek Český Rudolec

Historie zámku Český Rudolec je pohnutá, a v tuto chvíli zámek vypadá strašidelně i bez smrtky s kosou koukající z okna na kolemjdoucí. Říká se mu Malá Hluboká, nebo také Moravská Hluboká a je pravda, že Hlubokou připomíná. Projdeme se kolem zámku a sedáme si do restaurace hned vedle něj. Po obsluze chceme řezané pivo, ale ač mají vlastní pivovar, řezané neumí. Škoda.

A tím náš den, nabitý zážitky a poznáním, končí. Sedáme si do naší věže, dáme chvíli karty, vypijeme trošku vína a jdeme spát.