Letošní velikonoce trávíme netradičně - u Marcelky a Lumíra na chaloupce v Beskydech. Po minulých letech, kdy se konaly hromadné rodinné srazy to je komorní setkání...
Máme v plánu zítra - to je v sobotu 20. 4. 2019 - vyrazit na Sulov. Ale ne na standardní trasu, kterou jsme už absolvovali nesčetně krát. Tentokrát půjdeme za keškami!
No a protože jsou cestou i kousky označené terén 5, začíná odpoledne Lumír dělat horolezeckou přípravu. Ze sklepa vytahuje dlouhá léta nepoužitý ručně šitý sedák a my z kufru půjčené lano (díky Břeťo). Já co by horolezectvím nepolíbený jen přihlížím, jak si Lumír nasoukává podvazky a vzpomíná, jak se dělají uzly...
Vzpomenul si! Prý vyprusíkuje po laně na horu... Co že to??? Musím si vzít na pomoc tetu Wiki a hledat, co to vůbec chce dělat. No ať je to co je to, nakonec se zdárně vyšplhá do koruny stromů. Janka ho jistí zespodu, a já vzpomínám na základy první pomoci.
Prusíkův uzel, nebo zkráceně prusík, je označení pro speciální uzel, který je při uvolnění posuvný a při zatížení se utáhne (zadrhne). Skládá se z dvakrát či vícekrát provlečené liščí smyčky z tenčí šňůry nebo popruhu navinutého kolem silnějšího lana.
Je důležitý v horolezectví, kde slouží jako jednoduchý prostředek pro výstup nebo upevnění na laně; mechanickou obdobou Prusíkova uzlu je blokant. Využívá se i v jiných oblastech, například turistice, k vypnutí provazu nebo lana.
Uzel je pojmenován po rakouském profesorovi českého původu Karlovi Prusíkovi, který jej údajně vymyslel na jedné ze svých túr, jako první aplikoval v horolezectví a následně toto užití uzlu propagoval.
Na večer přijíždí vlakem poslední člen naší zítřejší keškovýpravy František. Jsme v plném počtu. Večer zalézáme do pelechu dříve, abychom mohli zítra vyrazit brzo a celou cestu zvládnout.
Sulovský kačerský hřeben - sobota 20. 4. 2019
Kolem sedmé ráno vyrážíme oběmi auty směr Slovensko - Bytča - Sulov. Marcelka vytipovala trasu, která jde mimo turistické značky, ale na které je spousta keší. Je ovšem jednosměrná a tak chceme využít dvě vozidla, abychom nemuseli nazpět řešit odvoz, nebo náročnou cestu pěšky. Lumča mne vysílá jako prvního - navolím si na navigaci první cíl naší cesty, obec Vrchteplá. Před cílem začne legrace - tedy jak pro koho. Navigace nás totiž bere do Vrchteplé zkratkou - cestou, která je v mapách značena jen tenkou linkou přes Plevnik - Drienové. V části Dolina se cesta smrskne na šířku jednoho auta a díry v ní naznačují, že naposled zde dělali asfalt v ranných dobách socialismu. Ještě že mám offroad! Po pá minutách zrácím Lumíra z dohledu - aby ne - včera přezul na letní nízkoprofilové gumy a nyní musí trpět. Domlouvám se s Jankou a Ferdou, že až dojedeme, budou mne bránit, protože jinak mne Lumír seřeže jak žito!
Stojíme na hraně kopce s nádherným výhledem do údolí a čekáme, až Lumča dojede. Trvá to...
Pak už společně vjíždíme do Vrchteplé, kde před místním úřadem odstavujeme nízkoprofilovou formulku a všichni přesedají do našeho vyššího bratříčka.
Cestou okolo kopce do Jablonové rýpeme do Lumíra, proč jel tak pomalu a co to má za auto. Frkám si, protože věřím, že řidiče za jízdy nebude inzultovat. Lumča nakonec všeobecné vtipkování na jeho osobu utne slovy: "Toto není diskuze na vysoké úrovni!" Není, my ho jen tak zlobíme.
Za vesničkou Jablonové, ještě před oficiálním parkovištěm pod Sulovem odstavujeme naše vozítko na trávě u cesty. Je to hned za lomem, který ukusuje svah z kopce, na který míříme. Z mapy nám je jasné, že nástup na první kešku bude pořádný - není to až tak velké převýšení, za to je pořádně prudké. Hážeme batohy na záda a míříme ke svahu hledat nějakou vyšlapanou cestičku, po které bychom mohli stoupat vzhůru.
Nalézáme cestu, po které místní stoupají do hory, odkud stahují dřevo. Tady ani nepotřebují techniku nebo koně. Svah je tak prudký, že kládu stačí šťouchnout a už jede. My jedeme taky - tedy jeli bychom, kdybychom si nedávali pozor. Šlápnout na suché listí znamená okamžité uklouznutí - lístky po sobě jezdí jak po ledu. A tak pokud narazíme na závěj listí, musíme nohama šoupat po zemi, aby se nám listí nedostalo pod podrážky.
Chvíli jdeme cestičkou, chvíli mimo ni - směrem ke kešce číslo 1. Nakonec vystoupáme na hranu kopce těsně nad horní částí lomu. Dole vidíme u cesty odstavené naše vozítko, které už má nějakou společnost.
Konečně dorážíme v prudkém stoupání po hraně kopce na místo, kde má ležet první keš. Běháme kolem a nemůžeme ji najít. V lozích zjišťujeme, že reviewer upozorňuje na nutnost opravy této keše. Tak to máme sakra smůlu.
Když to vzdáme a ujdeme pár kroků dál, nalézá Lumča kešku pohozenou v rozsoše stromu. Hurá! Logujeme se a jdeme kešku vrátit tam, kde má být. Uložíme ji přesně tak, jak je popsáno - u paty stromu pod kameny.
Prudké stoupání v kluzkém listí
Jsme na hřebeni. Před námi je ale neustále prudké stoupání.
Pak už se cesta po hraně kopce vlní nahoru a dolů. Lovíme kešky jednu za druhou a užíváme si nádherného okolí zalitého sluncem. Pak přijde řada na první pětkovou kešku. Stojíme pod stromem na kterém vidíme pověšenou malou petku. Strom stojí na hraně příkrého srázu a z jeho souběžně rostoucího dvojčete ční k nabi pouze ostrá část štíplého kmene mířící na zavěšenou kešku jako ostrý bodec.
Lumír bojuje s tím, jestli má tuto výzvu zdolat, nebo to vzdát a jít dál. Ostatní z toho máme nepříjemný pocit a přemlouváme ho, že takto riskovat nemusí a že nemusíme mík každou keš, kterou potkáme. Nakonec se nechá přemluvit a vzdává to. Ale je mu to líto...
Zato František si může svého koníčka - fotografování - ne válení se po zemi - užít do sytosti.
Cestou potkáváme nádherné výhledy na protější Sulov. Podle toho, kolik jsme cestou k parkování potkali projíždějících aut, bude tam pořádně narváno. My jsme tady ale úplně sami a vydrží to až do konce naší cesty. Balzám pro duši!
Lumča si alespoň hledá ty složitější úlovky.
Nakonec se mu ale plán dnešního dne - zdolat pořádnou pětku podaří splnit. Ta je umístěna zhruba v horní třetině skály a musí se k ní slanit shora. Prvně jde na odlov Lumír. Vyjme kešku ze skrýše a snese ji dolů. Pak oběhne skálu, předá úvazky Janě a ta zalogovanou keš opět umístí do skrýše.
Radost mají velkou oba, ovšem Janka ji dává na jevo hlasitěji - její výskot se nese daleko do údolí.
Konec cesty je ještě dobrodružnější, než její začátek. Stojíme na ostrohu - ze třech stran na nás zírá prudký sešup dolů. Cestička jakoby končí a dál nevede. Pustit se dolů mezi buky v jejich klouzavých listech je o život. Přemýšlíme i nad tím, že se budele spouštět po laně od stromu ke stromu...
Nakonec obezřetně obcházíme sklaní stěnu po uzoučké cestičce zlehka se vinoucí kolem její paty. Pokud by nám ujela noha, zastavili bychom se až o hodně metrů níže - a asi by to dost bolelo. Lumír nakonec nalézá v prudkém svahu cic cak chodníček, po kterém opatrně sejdeme až na cestu. Tady si nahlas juchneme všichni - dali jsme to!!!
Pak už jen po asfaltu dojdeme do Vrchteplé, kde si dáme zasloužené pivo. České. Místní tady nevedou...
Cesta nazpět je už jednoduchá. Nasedáme do Lumírovy nízkoprofilové krasavice, společně se vyhneme zkratce po rozbité cestě a uděláme krátkou zastávku v Manínských Tiesňavách. Děláme tím radost Františkovi, který tady ještě nebyl (to je vzácné - Ferda byl už skoro všude - tedy co se hor v okolí týká) a zároveň odlovíme místní kešku. Pak popojedeme do Jablonové. kde na nás čeká naše druhé vozítko. Rozdělíme se a jedeme na chaloupku. Výživný den . Na hřebeni jsme odlovili 16 keší (2 jsme vzdali) a další pak cestou domů. Celou trasu jsme nepotkali ani živáčka.
Velikonoční K. J. Erben - pondělí 29. 4. 2019
Je Velikonoční pondělí. Karabáče nemáme a tak Lumír nahání děvčata s kusem horolezeckého lana. To neplatí volá Janka a zdrhá. Prý jestli chceme, namaluje nám vejce...
Sice už dnes odpoledne musíme domů, ale chceme si den užít do sytosti. A tak vyrážíme na ještě jeden výlet. Popojedeme už bez Františka kousek za Hodslavice odlovit sérii keší podle Erbenovy kytice.
Počasí je pořád luxusní - jen se zvedá chladný větřík, který nás chladí ve výstupu.
Zastavujeme na parkovišti u starého pikritového lomu. V lomu se až do padesátých let 20. století těžily olivinické těšínity, které sloužily jako stavební kámen a na výrobu štěrku. V současné době je lom již dávno opuštěný a jako v téměř každém opuštěném lomu i zde vzniklo jezírko ze spodních vod. (text převzat z místní kešky!).
My po prvním úlovku míříme na druhou kešku kousek odsud. Vzdálenostně. Ne tak výškově. Stejně jako v sobotu na Sulově se vydáváme přímou cestou. Ale jak zní stará pravda - ne vždy přímá cesta je ta správná. Kdyby nám lení zvěř nevyšlapala chodníčky, asi v tom houští bloudíme dodnes. Než se vyšplháme nahoru, jsme mokří jako myši.
Kešky jsou pěkné, občas musíme na strom, občas z kopce, občas do kopce. Navíc nás zradí aplikace geocachingu, která má opakované výpadky. Tak se několikrát stane, že stojíme uprostřed lesa a nevíme kam dál. Zachraňuje to Marcelka, která nemá data a a tak si načetla vše do mobilu a jede off-line.
Znáte Erbena - takové staré horory. I kešky tomu odpovídají.
Bilance je pěkná - za jednu procházku si do sbírky připisujeme celkem 16 keší.
No a pak už nás čeká jen odpočinek. Využíváme odpoledního sluníčka a uléháme do lehátek. Vítr je chladný, ale sluníčko ho přemáhá. Velikonoční volno je za námi. Odpočinuli jsme si, mákli jsme si, pobavili se. Co ještě více si od prodlouženeého víkendu s přáteli přát???
Vytisknout stránku
Komentáře (0)