Fairchild Republic A10A Tamiya 1:48

Tento typ letounu jsem si zamiloval asi hned po tom, co jsem ho prvně uviděl. Když jsem jej pak objevil v mé oblíbené čtvrtce za výlohou nové prodejny MPM v Havířově, neuběhl ani den, abych se u výlohy nezastavil, nekochal se a představoval si, jak do prodejny někdy vejdu a model si koupím... Bylo to kdykoli cestou do Severky - tedy našeho obchodu s potravinami, na procházce se synem, který se toho roku narodil, cestou k mamince a bráškovi, ke kterým jsem chodil kolem inkriminované výlohy.
Nechybělo moc a asi by se mi o tom i v noci zdálo.

No a pak to jednoho dne přišlo - jak také jinak, že? A bylo to přesně 21. 12. 1991 - tedy před Vánocemi a já - to už si nepamatuji - jsem si model určitě chtěl dát pod stromeček. Pravda je také to, že někdy v té době (že by na popud tohoto kousku?) jsem manželce podepsal papírek, na němž bylo napsáno: "Do doby, než složím polovinu svých modelů, nekoupím si žádný další." Tento papírek nosila manželka v pěněžence mnoho let! Říkáte si, co že jsem to za blázna, že jsem toto podepsal a že jsem to vydržel? Nebyl to zas takový problém - na modely totiž už nebyl čas. Všechen jsem jej věnoval práci a rodině.

No jak vím toto přesné datum? Protože jsem si v krabičce nechal vložený paragon. Co jsem zase zapomněl je, komu jsem kupoval druhý model kübelwagenu, protože ten jsem nikdy neměl a nestavěl. Pravděpodobně bratrovi pod stromeček - jiné řešení mne nenapadá. Budu se ho muset zeptat :)

Letos se píše rok 2021, je to tedy skoro 30 let, co jsem si tohoto krasavce přinesl domů a od té doby se na něj chodil občas jen dívat. Modeláři to určitě znají - když není čas stavět, tak si alespoň občas vytáhnou z kitníků své "úspory" a jdou je otevírat, zkoumat, plánovat - prostě si dělat radost z kousků schovaných hluboko ve skříni.

Když jsem se po více než 25 letech vrátil k modelařině, byl tento model mezi prvními, který jsem vzal do ruky a rozhodoval se, jestli začnu právě tímto kouskem. A tehdy se stalo něco, co mi pěkně zamotalo hlavu.

 

Mám doma Bermudský trojúhelník

Když jsem dostavěl poslední model - Grumman E-2 Hawkeye - mimochodem i poslední koupený, který předběhl všechny uschované kousky - přišla konečně řada na milovanou á desítku. Beru do ruky krabičku, otevírám ji a v hrůze zjišťuji, že nemám návod ani decaly! V hlavě mám jasnou vzpomínku, jak obojí držím v ruce a říkám si, že se do toho pustím co nejdříve. Tím ale vzpomínka končí! Kde jsem to založil???

Otevírám velkou knihu "Lietadlá - Stavba plastiových modelov" - ve které mám založeny všechny decaly, aby byly v temnu a rovné - ale tam nejsou! Probírám ji několikrát po sobě. Vždyť nikde jinde to nedávám!
Vyhrabávám starou krabici, kde mám složky s dlouho sbíranými podklady - stránkami z časopisů L+K, obrázky z Ábíčka, fotkami potkaných strojů z leteckých dnů - prostě se všemi dokumenty k letadlům - a zase nic! Už jsem zoufalý.

Ne netu se mi podaří sehnat návod a vytisknout si jej, ale decaly u nás hledám marně. Něco je dostupné na e-bay, ale cena je vyšší než celý model. Začínám propadat trudomyslnosti a hledám, kde můžeme mít doma schovaný ten pověstný bermudský trojúhelník.

Nakonec mi napoví má milovaná žena: "Nemáš to v jiné knize o tom modelu?" V tu chvíli mi to sepne a já se řítím do knihovny, kde mám schované své technické knížky. Nalézám zapomenutý výtisk Bojových letadel, otevirám první stranu a víte co? Jsou tam! Jak decaly, tak návod. Ze srdce mi opravdu spadl kámen. Až teď mi došlo, že jsem si vše vložil právě zde, protože jsem chtěl začít stavět a před tím studovat podklady... Prostě jsem udělal něco jinak, než jsem byl zvyklý a výpadky paměti to vše pěkně zamotaly.

V knížce Bojová letadla A-10 nalézám krásný popis elegance tohoto stroje:

Ti, kteří popisují A-10 jako nejošklivější bojové letadlo světa, jsou nespravedliví. Sovětský bitevní vrtulník Mil Mi-24 Hind D v této kategorii jasně vede o dvě bradavice a chobot. A-10 však patří čestné druhé místo. Když stojí na svém vysokém podvozku, s ocasními plochami a motory natahujícími se k oblakům, je to impozantní stroj. Jeho hmotnost a rozměry jej staví vysoko nad většinu západních typů pro bitevní role a podporu pozemních vojsk: v celkové délce je podobný hrozému bombardovacímu - bitevnímu Tornádu a jeho rozpětí křídel je téměř stejné, jako u F-11 A.

Tak už chápu, jak to mám - jsem obdivovatel těch nejškaredších strojů - protože Hind mi už stojí postavený na poličce a je to jedna z nejhezčích helikoptér, jaké znám.

Jdeme stavět!

Sedím takhle večer u televize, ve které ani nevím co dávají, na kolenou otevřenou krabici a postupně z ní vytahuji dílek za dílkem. Jak jsem měl v hlavě zakódováno, že Tamiya dělá jen špičkové modely, zjišťuji že model už má opravdu hodně let. Jeho výlisky jsou z roku 1977 a je na nich relativně málo detailů. Celý model je v pozitivu a prakticky bez nýtování.

V první chvíli si říkám, že to tak nechám - už nemám oči, zkušenosti, trpělivost a ani odvahu na to, abych to měnil. Sice jsem už něco přerýval, a posledně takto upravovaný kousek zase nedopadl tak špatně, ale Bf-110 byl macek a ještě k tomu v měřítku 1:32!!!

Chvíli mi to šrotuje v hlavě a pak si sedám ke stolu a vytahuji rydlo. Udělám pár zkušebních vrypů a už toho nenechám.

Sedím celý večer nad plánkem a ryju a ryju. Není to zázrak, ale určitě to bude lepší, než mít letadlo bez detailů. Po dvou hodinách mně bolí hřbet a oči mám jak angorák. Bez zvětšovacích brýli ani ránu a to ještě nevím, jak pěkně odrýt některé kruhové části - šablonky mám, ale ty bestie ujíždí a rytí hrotem má jiný tvat než je tvar rydla. To to bude ještě pěkná práce a kdo ví, jak to dopadne. No necháme se překvapit!

Pral jsem se statečně!
Rány padly na obou stranách, mé skončily kryté náplastí, modýlku více slušel tmel, broušení a opakování nepovedených vrypů.
Původně jsem začal rýt tenkým černým rydlem, ale bylo natolik tenké, že jsem nakonec přešel k tamiyáckému vysunovacímu háku, který jsem použil na Me 110 ve větším měřítku 1:32. Rytí asi bude širší, než by bylo záhodno, ale jiný rozměr rydla nemám, tak si musím vysatačít s tímto.

Po kompletním přerytí a ne úplně přesném onýtování podle nýtovacího plánu jsem vše spojil, zatmelil, přebrousil a hodil do surfu.

Opět jsem se pral s pistolí, která se mi neutále ucpávala a zasychala. Stále se učím ředit barvy a ještě to nějakou chvíli určitě potrvá... Musím vyzkoušet Jardovu radu, že mám použít k ředidlu i retarder, který já používám pouze ke "štětcování".
U barev do pistole jsem ho nikdy nedával. 

Po první barvě vypadá stroj zase o kus lépe a já jsem rád, že jsem se odhodlal jít do rytí a nýtování. Bez něj by to nebylo ono!

Model mi už pár dnů leží na stole bez hnutí - nemám odvahu udělat další krok - kamufláž! Připravil jsem si staré obaly od CD, že si je stříknu surfem a budu na nich dělat pokusy s ředěním barev, abych nepokazil přímo model.
Mezi tím si připravuji mohutnou palebnou výbavu tohoto stroje. Odvrtal jsem kanón, čeká mne broušení Mavericků a nesených bomb. Nevím, jestli se dají podvěsit všechny najednou, ale v návodu to je a mi se takto osazený model líbí.

Detail rytí A-10A. Při tomto pohledu jsou vidět křivá místa rytí a další nedokonalosti.

21. 9. 2021 - po dlouhé době zase u modelů

Léto není pro stavění modelů úplně ideální období. Sluníčko táhne ven a já mám spíš chuť vypadnout do přírody, než sedět doma u modelů. Ale podzim, to je jiná! Konečně je brzo tma, je chladno, prší, fouká - no prostě počasí, kdy by ani chlapa na pivo nevyhnal... A to je doba, kdy mě sezení u modelu baví! A tak se v půlce září snad po půl roce dostávám k pokračování.

Od ruky jsem stříknul druhou barvu a dodělal černý čumák. Pak přišel na řadu lesklý lak a na něj decaly. Měl jsem obavy, jak budou po třiceti letech funkční. Na začátek jsem se vrhnul do černých pruhů na horní straně křídel u trupu. Hned první kousek se mi podařilo roztrhat! A tak znovu lépe. Vracím se k maskování, stříkací pistoli a pruhy dělám barvou. Nakonec z nich mám lepší pocit, než z obtisků.

Další decaly už nedělaly problém. Tedy pár kousku ano, protože se mi na ně přilepil papír, ve kterém byly vložené při uskladnění (svezl se z nich voskovaný krycí papír) a tak se nanáší decal i s nalepeným papírem a ten následně po mírném zaschnutí odmáčím a stírám vatovými tyčinkami. Nejde to najednou, ale musím to opakovat asi desetkrát, než se mi po zaschnutí na decalu přestane ukazovat bílý nános.

Po jejich přelakování jsem přeryté části napustil washem. Trochu mě mrzí, že nýtování se z části už zalilo barvou a lakem a není moc výrazné. Ale s tím už teď nic nenadělám.

Jako předposlední přichází na řadu výzbroj. Vím, že s takovým nákladem by stroj asi těžko vzlétl, ale líbí se mi na podvěsech mít vše, co jde. A že toho není málo.
Na konec vše uzavřu matným lakem. Chvíli uvažuji o dalším opotřebení, ale nakonec do toho nejdu. Už samotným washem model dostal patinu a víc ho ničit nebudu. Mám prostě novější kousek.

Vidím spoustu chyb, které by chtěly opravit. Ujíždí mi kolo na pravé podvozkové noze, nedokázal jsem dorýt motorové gondoly směrem ke trupu, rytí samotné má k dokonalosti daleko. Ale z druhé strany jsem se dobře bavil. A o to šlo. Mohl jsem alespoň na chvíli pustit z hlavy všechny starosti a hrát si.

Teď mi zbývá jen model pověsit vedle jeho souputníků na zeď a pustit se do něčeho dalšího. A co to bude? No dárek od mého milovaného syna: