Jaký byl?

Vstoupil jsem do něj jako do každého nového roku - jako do nepopsaného sešitu. S idealistickým přáním lepšího a někde vzadu se strachem z toho špatného.

Práce je méně, lidé mají strach a utahují si opasky. Obchody zejí prázdnotou a za pulty si prodavači zoufale okusují nehty. Návštěvy zákazníků tak stojí podstatně víc sil. Usmívat se, najít optimistickou notu, dělat vše pro to, aby až od nich odejdu – i když neudělám obchod – zůstal na jejich tvářích úsměv... Krásná idea, které se snažím zuby nehty držet. Ale uživím se?

4 tisíce kilometrů měsíčně za volantem a objednávek méně a méně. No začátek roku nic moc. Ještě že Janka má práci a já ji s ní můžu pomoct. Plníme si sen. Pracovat na sebe. Zodpovídat sobě. Nenést následky cizí špatné práce. Nebo naopak, nést následky své vlastní práce.

Každý měsíc trávím čas na IM srazu. Jsou to motivující setkání. Moc mi dávají. Musím se změnit. Vidím jiný pohled na svět. Pochopení, že ne všichni mladí mají zájem jen o zábavu a nicnedělání. Mohl bych jim být otcem, ale necítím se tak. Naopak, cítím se mladší a něco se ve mne mění.

Dochází mi spousta věcí. Stagnuji. Žiju z podstaty, která pomalu umírá. Setrvačnost je pomalá smrt. Je třeba jít dál, ne čekat. Je potřeba na sobě pracovat, učit se, hledat cesty.

Pak další setkání nad neperlivou vodou s Honzou. Zdarma dává něco, za co se tvrdě platí. S úsměvem. Tady to máš špatně, lepší je toto… Počmárané á čtyřky… Fantastický člověk.

Plivu krev – co jsem si to vybral? Profesionální řešení, které je profesionálně drahé, ale nesplňuje spoustu mých požadavků. Neuvěřitelně dlouhé doby úprav, nemožnost zasáhnout a cokoli opravit. Vzdát to? Nelze.

Strach a velké očekávání. Je přelom února a března a my trávíme čas mezi Ostravou a nemocnicí v Motole. Technika společně se zdravotnictvím dělají zázraky. Kochleární implantát je běh na dlouhou trať. Syn je spokojený a my nadšení z obrovský pokroků. Slyší tikat hodiny! Fantastické!!!

Další krok, doporučení ostatních – Jirka. Šlápnul jsem do toho. Ne vše je ideální, šlápnul jsem do pedálů, nebo do lejna??? To přeci musí fungovat. Chce to spousty času. Ne vše jde tak, jak bychom chtěli. Člověk míní, programátor mění… A výsledek v nedohlednu.

První dva dny volna po pěti měsících. Jaro je studené a mokré. Jsem rozpolcený – unavený, ale s chutí pracovat. Mariánky jsou stejné jako já. Rozpolcené. Vzpomínky z dětství – orchestr na kolonádě, všude hromady lidí. Oplatky. Život. Hnusná voda, nechtějí mi koupit limonádu – pij prameny. Fuj.

Dnes liduprázdno, kolonády skoro opuštěné, kolem řádí povodně, jen tady začíná svítit sluníčko. Ani to nezažene pocit prázdnoty a smutku opuštěných lázní. Víkend to napravuje, lidé přijíždějí. Prameny jsou fajn, limonádu nechci. Nechce se mi domů.

Práce se kumuluje. Kilometry za zákazníky. Kilometry pro zboží, shop, články, nové zboží, služba zákazníkovi, hledání cest a způsobů. Konkurence pije krev. V noci nespím a hlava jede na plné obrátky.

Pak další pohled na svět. Dan a káva v cukrárně. Pak jeho přednášky a osobitý příběh. Zase se mám co učit.

První setkání s Martinusáky a Melvilem. Paráda. Po dlouhé době nové knihy v poličce. A neustále přibývají. Věci se dají dělat špatně, dobře a ještě lépe. Učím se od těch nejlepších.

Zase bojuji s časem. Co je nutné a co ještě víc. Když si to ujasním, narazím opět na nemožnost to řešit. A pak setkání s Petrem. Tak dlouho jsem mu nemohl přijít na jméno, až jsem ho pochopil. Jde svou cestou, a asi tou správnou. Jen já se jsem se nacpal, kde jsem asi neměl. Odpuštění je fajn. Hlavně sám sobě.

Konečně pár dní volna. Dolomity jsou jako vždy nádherné. Ale i tady bojuji sám se sebou. Jednoduchý rok? Určitě ne. Musím si najít cestu k sobě samému. Musím se pochopit a dělat co chci já, ne co si myslím, že očekávají ostatní. Nes následky svého činění, a dělej to s láskou... Chvíli to trvalo, ale snad jsem pochopil.

Týden je pryč a opět v tom lítáme. Ale odpočatější a spokojenější. Zase máme na co vzpomínat a z čeho žít.

Pak přichází krásný dlouhý podzim. Opět se setkávám s Danem na přednášce o Malawi. Zase facka od života. Vše je jinak, než si myslíme. Povinné pro všechny namyšlené a přezíravé Evropany.

Rád jsem trávil čas ve společnosti chytřejších lidí. Karel mi vystřelil díru do hlavy, Jirka poučil, Dan motivoval, BigThinking pobavil a inspiroval.

Ještě že o víkendech nejezdí pošta. Jinak bychom se nezastavili. Výsledek našeho snažení? Jsme o 74% výše než loni. Už se nám v dálce rýsuje hranice, co uneseme. Zvláštní stav věcí. Sami už nemůžeme, ale nevyděláme na krok vpřed... Něco se musí změnit.

A pak přichází další facka. Asi ta největší. Děda kolabuje a my s obavami sledujeme jeho boj. O pár nemocničních místností dál se ocitá i jeden z nejlepších kamarádů. Nemám jich moc. I kdybych pracoval na pile, spočítal bych je na zbylých prstech jedné ruky.

Děda vyhrává, Martin ne. Nevěřím, nechápu, jsem zoufalý. Brečím… Setkání se smrtí je ochromující. Až když ztratíte, zjistíte, co jste měli. Zůstává prázdná díra. Snad čas pomůže, v srdci ale zůstane navždy.
Nevíme dne ani hodiny.

Najednou je před Vámi ta jednoduchá a zároveň nejtěžší otázka. Co vlastně od života chceme?

Jaký byl rok 2013?

Nádherný.

Náročný.

Motivující.

Plný úžasných setkání a těžkých ztrát.

Byl to rok mého života.