Minule jsem psal, že se podívám do svého kitníku na nějakého oponenta spojeneckých letadel visících mi na stěně a našel v něm svou poslední historickou "třicet dvojku" z roku 1987. Tedy model tohoto roku výroby.
Říkal jsem si, že tento model bude poslední, který v tomto měřítku postavím a pak se vrhnu na moderní čtvrtky, které mi stále zaplňují prostor ve skříni a neustále se dožadují složení.
Nakonec to nebude pravda. Přišly mé každoroční narozeniny a já dostal nádherné dárky:
A tak mi přibyl další model v měřítku 1/32 a navíc ještě v profipacku - tedy v té nejvyšší výbavě. Když jsem viděl to množství dílů, doplňků a kvalitu zpracování, spadla mi brada. To samé platí i o druhém modelu ve čtvrtce. Já snad budu mít strach na to sáhnout, abych to svým neumětelstvím nepokazil!
Dárky ukládám do kitníku a vracím se k rozdělanému modelu. Tentokrát má pozitivní paneláž, ale skoro žádné nýtování. Beru to jako možnost zkusit něco, čemu jsem se doposud vyhýbal a co mi nešlo - kompletně přerýt celý model. Nalézám na webu nýtovací plány a podle nich pomocí dymo pásky celý model přerývám. Chvála za toto měřítko - v menším bych to nedal.
Nejvíce se peru s trupem a napojením rytí na sebe. Tady už se s dymo páskou dělat nedá. A tak se učím - ryju, tmelím, ryju, tmelím...
Po přerytí nástřik surfu
kamufláž
Ja pátek odpoledne a já se vracím domů z práce totálně vyšťavený. Vánoce a covid nám dávají pekelně zabrat. Je teprve šest večer a já mám pocit, že musím jít spát. Nic! Jde se na modely, alespoň vypnu hlavu. A tak se dopouštím chyby, kterou si prvně ani neuvědomuji. Vzpomínám na Spita, u kterého jsem nalepil naopak značení na trupu a dávám si na to pozor. Nalepím ho správně, ale jsme zbrklý a ač si to v první chvíli neuvědomuji, lepím znaky na trupu šikmo a ještě stranově posututé. Dojde mi to až další den ráno, když se jdu podívat, jak se mi decaly pěkně vpily do rýh a nýtování. Vpily - parádně (na to že jsou více než 30 let staré fungují dobře a s vodičkami přilnou jak se patří). Snažím se nějak obtisky sejmout, seškrábat, odstranit, hledám rady na webu a nakonec nechávám chybu chybou. Brácha se mi směje, že už na mě jde Adolf a dá mne popravit. A tak si říkám, že za to můžou opilí lakýrníci a proto vlastně prohráli válku... No budu to mít před očima po zbytek mé modelářské kariéry.
Když jdu kompletovat vše dohromady a prohlížím prázdné rámečky, nalézám dva válečky, které nevím, kam by měly patřit. To je jako kdybych rozebral budík a přebývaly mi kolečka... Když chci nasadit vrtule na osičky, dochází mi, kde chybí. Otvory ve vrtulích jsou podstatně větší a válečky mají být zalepeny uvnitř nábojů vrtule jako distanc. Další zásek při zbrklé práci. A tak jdou vrtule napevno.
Janka si ze mne dělá srandu a pořád s nimi chce otáčet. Dokonce na mne žaluje, že se mi netočí vrtule, nejde zavřít kabina a mám nakřivo obtisky. To je trest. Dobře mi tak.
A tak dokončuji model, abych ho mohl pověsit na stěnu mezi své souputníky a pokračovat v jiném kousku, který snad nepokazím. Když se dívám z odstupu, je na modelu ještě spousta detailů, které by chtěly doladit - zabrousit pneumatiky a pěkně je zašpinit, natáhnout anténu... Slibuji si, že se k tomu ještě vrátím v dlouhých zimních večerech.
Zatím ho věším na stěnu, dělám si na stole pořádek a vytahuji další kousek - poslední dvaatřicetinu.
Vytisknout stránku
Komentáře (0)