Po dlouhé době jsem si knihu „vzdělávací" - přečetl opravdu s chutí.
Ne že by Ricardo Semler byl nějaký zázračný spisovatel - jeho styl se nedá srovnávat se spádem románů Dana Browna, ani s poetikou Petera Mayleho s předlouhými větami na jeden nádech.
Ale srovnávám jablka s hruškami. Přeci jenom to ve čtivosti má vzdělávací literatura podstatně těžší. Tato kniha mne – ač již s korporátním sektorem toho mám pramálo společného – nadchla.
Jelikož jsem si prošel prací ve velké firmě s direktivním „pyramidovým řízením", a zažil si „socialistickou" morálku práce v dobách již dávno minulých v kontrastu s tvrdým kapitalismem současnosti, měl jsem – bohudík - s čím srovnávat. Celou dobu, co jsem knihu četl, se mi honily v hlavě dokola stejné myšlenky – bylo by to možné uskutečnit u nás? Zvládl by to „malý český člověk"???
Vlastně jsem Vám ještě neřekl, co by měl zvládnout. Takže postupně:
Ricardo Semler byl dědicem rodinné firmy Semco ve vzdálené Brazílii. Jeho otec se snažil vybudovat velkou, stabilní a hlavně rodinnou firmu založenou na mnoha lety ověřených principech pyramidového řízení. Když pak mladému Ricardovi připadla „povinnost" po otci tuto firmu převzít, začal přemýšlet, jak ji řídit jinak.
V první řadě začal rozšiřovat pole působnosti firmy – zaměření pouze na jeden sektor (loďařství) se v době krize ukázalo jako neudržitelné. Začali nakupovat podniky s rozličným zaměřením a následně je vřadit pod značku „Semco". Ale každý nový podnik měl jinou firemní kulturu a zvyky.
Tady začala cesta „Nejneobvyklejšího pracoviště světa".
Dokážete si představit velkou firmu, o jejímž směřování rozhodují dělníci?
Firmu, kde mají dělníci volnou pracovní dobu, kde rozhodují, kdo bude jejich „nadřízený", jaký dostane plat, a dokonce rozhodují i o tom, co budou vyrábět?
Kdy se majitel firmy „podřizuje" rozhodnutí jeho zaměstnanců a naopak je to on, kdo je tlačí do toho, aby byli oni tím motorem změn?
Firma, kde odbory jsou (proti všem zvyklostem) zvány do bran Semca, i když mnohdy vyprovokují stávky? Kdy stávka je brána jako šance k dialogu a nikdo z aktérů není potrestán ani jinak perzekuován? Nebo naopak, kdy dělníci sami velmi důrazně "vyprovodí" odboráře z firmy, protože chce jejich firmě ublížit?
Tady se vracím k tomu, že se mi neustále honily myšlenky na to, zda by to bylo možné i u nás. Myslím, že ano. Byl by to experiment, který by stálo za to zkusit.
Byly by to boj s malostí lidské povahy, s hesly doby minulé přetrvávající do dneška, hlásající: „Kdo nekrade, okrádá rodinu".
Chtěl bych pracovat ve firmě, která nebere své zaměstnance jako stroje pro vykonání zadané práce, ale jako partnery, kteří jsou zainteresování na tom, jak bude firma vypadat, fungovat a kolik bude vydělávat. Jako partnery, kteří mají možnost vyjádřit vlastní názory a představy se kterými se bude počítat...
Ricardo Semler mne zaujal nejen postojem k lidem a vlastní firmě, ale i pochopením „běhu života". Jistě, je pěkné si jej užít, když jste majitelem prosperující firmy, ale i bez této skutečnosti je třeba žít trochu jinak. Krásně to popisuje, když vzpomíná na svého otce:
...když na něj myslím, vybaví se mi úryvek z písničky Jamese Taylora: „Tajemství života je užívat si plynoucí čas." Většina lidí žije buď ve vzpomínkách na minulost, nebo v naději na budoucnost. V přítomnosti žije jen málo lidí. Odjakživa jsem otce nabádal, aby si užíval peněz, které si vydělal. Nikdy to neudělal, ustavičně si s něčím dělal starosti. V pozdějším věku mu diagnostikovali rakovinu. Po radiační terapii se procházel v parku a vyprávěl mamince, že si tam vlastně nikdy nevšimnul kytek ani kachen. Stálo ho to 73 let a nevyléčitelnou chorobu, aby si konečně povšimnul malinkých, ale úžasných drobností života...
Není mnoho knih, ke kterým se rád vrátím. Tato je jedna z těch málo vyvolených. Už pro tu zvláštnost nejsvobodnější firmy světa...
Zde naleznete odkaz na vydavatele knihy "Podivín" s recenzí a ukázkami.
Komentáře (0)