Náš kamarád František je člověk mnoha nadání. Krásně fotí, kreslí (na papír i kameny) a třeba i píše. Ne jen koule do žákovských knížek, ale i krásné povídky...
Rád vzpomínám na jeho povídky, které oplývaly úžasnými nápady - třeba šlapací autobus... Ekologové by z něho měli radost :o))
Před nějakou dobou mi poslal povídku Rampouch a list. Říkal jsem si, že by bylo pěkné spojit ji s fotografiemi, ale fotku rampouchu a listu jsem nestihl vyfotit. Tak alespoň přikládám povídku (se svolením autora) a pár fotoeček.
Rampouch a list
Říčka Satina teče od nepaměti se šuměním a hukotem hlubokým údolím, které si sama vytvořila. Postupně překonává peřeje i tůně a vrhá se střemhlav dolů v podobě malých vodopádů. Ten největší vodopád svírají mezi sebou dvě vysoké skály. Jsou jako dvojice mlčenlivých obrů. Při jedné povodni tu Satina zavlekla padlý kmen. A ten, když voda ztratila svou velikou sílu, se vzpříčil v tůni pod vodopádem. Trčel z ní vzhůru a svým horním koncem se opřel o práh vodopádu.
Přišel podzim. Listí buků rostoucích nad údolím Satiny zežloutlo a uschlo. Studený, všudypřítomný vítr je nemilosrdně trhal a odnášel pryč, daleko od pročesaných korun. Šedostříbrní dřevění velikáni tak pomalu ztráceli svůj zlatý závoj a připravovali se na zimní spánek. Studené slunce stále více pronikalo jejich prořídlými korunami na dno soutěsky. Tam, se pomalu snášel listný déšť a třepotavě vířil v proudech zlatého, slunečního světla. Spadané listí tu vytvářelo tlustý, měkký koberec. Rozprostíral se všude, kam pronik neúnavný vítr. Pokrýval břehy Satiny a zakryl i její tůňky. Přímo pod vodopádem se pomalu otáčel vodní vír a vozil dokola bukové listy. Některé z nich se uvolnily a říční proud je zachytil a unášel je dál dolů po řece. Proplouvaly mezi kameny, na chvíli se zachycovaly a znovu vyplouvaly, vstříc řece Ostravici.
Odplouvajících listů si povšiml poslední list, který se ještě držel v koruně jednoho buku. Velice zatoužil po tom, aby se stal jedním z nich. Hrozně chtěl cestovat a podívat se do světa. Prahl po tom, aby se dostal dál než jeho bratři. Nespěchal. Čekal, až přestane foukat vítr, aby se mohl plavně snést dolů, přímo do středu tůňky dole pod vodopádem. Mezitím se ochladilo a začalo mrznout.
„ Brrrr....., to je zima. Už se na větvi dlouho neudržím.“, řekl si list. „Š...š...š...š...š...š...š“, šuměla Satina a zdálo se, že se vůbec nezměnila. A přece se něco začalo dít! Nejdřív to poznaly kapičky vodní tříště, které začaly namrzat na naplaveném kmeni a na kamenech vyčnívajících z vody. Potom se začal zvolna tvořit na okrajích tůňky led. Byl průzračný, tenký a křehký jako sklo. V tůni byly i napadané bukové větve. Kolem jejích větviček, které vyčnívaly nad hladinu, se začaly tvořit ledové květy. Ve stejné době se na kmeni vytvořil maličký rampouch. Nejdřív byl tenký a špičatý. A jak čas ubíhal, pomalu tloustl a prodlužoval se. Nabaloval se ledem, a jak zvětšoval svůj objem, vstřebával do sebe všechnu moudrost věčného koloběhu vod. Byl veliký a křišťálově krásný.
Jako správný filosof a mudrc, se klidně díval na řeku i tůň pod sebou. Mířil do ní svým hrotem a věděl, že tu není navždy. Cítil, že se spojí s jarními vodami a popluje s nimi hrozně daleko. Možná až k praotci všech řek, oceánu. Vítr se na chvíli utišil a bukový list se odhodlal k činu. „ Teď nebo nikdy!“, vykřikl a pustil se větve. Plachtil dolů studeným vzduchem a kroužil ve spirálách stále níž. Blíž a blíže k tůňce, po které tak toužil. Už už by se mu to bylo podařilo, ale najednou zafoukal slabý větřík. Byl to jenom kratičký závan. I ten jim však dokázal mrštit směrem ke kládě. List na ni narazil, sklouzl po jejím oblém boku a přilepil se ne rampouch. Vodní tříšť ho zkropila, zmrzla a pevně ho spojila s rampouchem.
„Rampouchu, pusť mě! Moc tě o to prosím...“, žadonil list a začal rampouchu vyprávět o své vysněné cestě. Rampouch ho trpělivě vyslechl a řekl: „Jsi moc netrpělivý a divoký, bukový liste. Jen se dobře podívej okolo sebe. Tůňka brzy zamrzne a sníh zakryje led i naši řeku. Nikam by ses nedostal. Zůstal bys pod ledem a sněhem po celou zimu. Nic bys neviděl a nezažil. Teď, když budeme spolu, můžeme si povídat, dívat se na zimní řeku a těšit se na jaro. Bude nám spolu mnohem veseleji. Až začne tát sníh a led, přijde veliká voda. Ta nás odnese tam, kde si oba přejeme. Buď trpělivý a dočkáš se.“
Do údolí Satiny si vyšli na dobrodružnou výpravu dva kluci. Kráčeli po levém břehu řeky, vzhůru proti proudu. Každý z nich držel v ruce dlouhý prut, kterým občas zčeřili hladinu řeky. Silná vrstva spadaného listí je sváděla ke hrám. Šoupali schválně nohama a rozhazovali tak šustící listí okolo sebe. Skotačili po břehu a zanechávali za sebou stopu z rozhrnutého listí. Najednou jeden z nich skočil na rovnou plošinku ležící těsně u vody. Byla také pokryta listím, ale pod ním nebyla pevná zem. Tady číhala na kluky jedna ze zamaskovaných tůněk. Kluk do ní vlétl tak prudce, že voda vystříkl až na břeh a zkropila i jeho kamaráda. Ten byl velice duchapřítomný a pomohl svému zmáčenému druhovi na břeh. Potom oba rychle utíkali zpět, dolů kolem řeky, aby se mohli osušit a zahřát.
„Tak, teď jsi sám viděl, kam vede zbrklost a nezkušenost“, řekl rampouch. „Ti kluci se také vydali na výpravu, aby poznali svět.“ Bukový list nic neříkal. Mlčel. Pochopil, že rampouch má pravdu. A pravdu vždy není lehké přiznat. Zvláště, když ji má někdo jiný. List se také za svou nezkušenost hrozně styděl.
Najednou se ve vzduchu nad Satinou začalo něco dít. Nejdřív se objevily tmavé mraky a potom začalo sněžit. Z nebe se snášely miliardy tančících sněhových vloček. Padaly potichu a dlouho. Brzy pokryly břehy řeky i její hladinu, tam kde ji předtím spoutal led. Zmizela i tůňka pod rampouchem. Voda stékající s vodopádu přestala tvořit vodní tříšť a rampouch už nerostl. I tak byl veliký a krásný. S bukovým listem ve svém těle byl jedinečný! Mohl klidně soupeřit i s tím nejkrásnějším jantarem.
Tak spolu rampouch s listem přečkali zimu. Když přišlo jaro, opustili kládu a pluli po řece. Tak, jak se spolu domluvili. Dostali se spolu velmi daleko, protože Satina byla toho jara hodně rozvodněná a divoká. Cestou se rampouch rozpustil, ale neopustil list. Ikdyž z něj byla voda, unášel ho dál. Přes Ostravici a Odru až k Baltskému moři. Moři, jehož břehy oplývají jantarem.
Foceno na Satině...
Komentáře (1)
11. březen 2011