Občas (a doufejme, že co nejméně) se v našem životě vyskytnou chvíle, kdy se Vám zdá, že se vše hroutí, nebo je to alespoň vše špatně. Chytají Vás deprese, v noci nespíte, nemyslíte na nic jiného než na tento problém.
Není to ale většinou tak špatné jak to na první pohled vypadá. Vše chce svůj čas...
Já jsem se do takovéto chvíle dostal před pár dny. Nic nebylo tak, jak jsem si představoval a přál, budoucnost se v žádném případě netvářila růžově a červ pochybností a strachu začal hlodat. Co bude dál? Proč lidé, se kterými to myslíte dobře se k Vám obracejí zády? Vše je špatně... Pak se přidají výše popsané příznaky - místo klidného spánku přijde noc plná přemýšlení, je neuvěřitelně dlouhá, hlavou se Vám honí katastrofické scénáře, myšlenky se točí v bludném kruhu a vy ne a ne usnout . Pak přijde ráno. Jaké bude, to záleží jen na Vás. Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. A prohry a zklamání jsou často impulsem k něčemu novému. Posunou Vás dál a motivují k další práci. A možná k dalším vítězstvím.
Já využil nádherného slunečného rána a navštívil krásné náměstí v Třeboni. Cestou jsme prošli zámeckým parkem a usadili se v cukrárně uprostřed náměstí. Obsluha cukrárny nám úslužně vynesla křesílka před prodejnu na sluníčko a nabídla i bezkofeinovou kávu. Pozorovali jsme mumraj trhovců, kteří vybalovali své zboží na stánky a připravovali se na dopolední jarmark. Všude bylo živo, pohoda z okolí přímo dýchala. A já? Myšlenky na včerejšek mne neustále tlačily a neneachaly mne nadechnout se té nádherné atmosféry.
Pak jsem uviděl něco, co začalo vše měnit. Byl to stánek s keramikou, stojící opodál. Při pohledu na vystavenou keramiku se mi vybavil vtip pana Renčína, který jsem viděl už před dávnou dobou:
Najednou se mi to začalo vše skládat dohromady. No co, nabil sis ústa (mohlo to být horší - mohl jsem si nabít hubu). Po každém pádu musí následovat vztyk! Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůře....
Fázi první jsem si užil, ta druhá bolí. Ale změní se to. Zatnu zuby a začnu makat. Učit se. Hledat cesty. Zase bude dobře. Každá událost Vás má něco naučit. Každý člověk, kterého potkáte Vám má něco říct, nebo Vám něco předat. I já musím pochopit. Nastává fáze dvě. Proměna začala. Možná to stálo za to si nabít ústa. Pokrok.
A co že to bylo, co mi připomělo tento vtip? Co mi pomohlo se zvednout? Co mne uklidnilo a zase spím jako miminko? Byla to figurka letce s nasazenými papírovými křídly. Občas všichni vzlétneme a nechceme si připustit, že k pádu je hodně blízko.
Neváhal jsem a zašel ke stánku s keramikou. Příjemná paní prodavačka mi letce zabalila do krabičky a s úsměvem podala. Na mou otázku, jestli je tato výroba uživí, řekla že jen manžela a ještě těžko. Nejsme sami, kdo má problémy. Každý máme své...
A tak mi letec Rambousek visí nad psacím stolem a vždy, když jdu kolem, nebo zvednu hlavu, uvědomím si, že celý náš život je jen let na papírových křídlech. Pokud máte dáno, doletíte daleko. Ale musíte mávat, hodně mávat....
Držte se!
Váš Tom
18.6.2010
Po pár dnech se vracím ke slovům, které jsem psal výše. Či spíše k jejich obsahu. Opravdu se někdy cítíme špatně a myslíme, že se nám bortí svět.... Jsou ale věci daleko horší, které mění vše zcela. Úplně. Napořád.
Začátkem týdne jsme u vedlejšího vchodu našeho panelového domu uviděli pohřební vůz. Celí zděšení jsme probírali, kteří ze sousedů mají dost vysoký věk na to, aby už "museli" odejít. Nikdo nás nenapadl. Pak jsme se dozvěděli, že tím nešťastníkem byl člověk, se kterým jsme ještě před pár dny u domu probírali vše možné i nemožné. Byl usměvavý a příjemný. Navíc v našem věku - možná i o nějaký ten rok mladší...
Nikdo nevíme, co máme v knize osudu napsáno. Nevíme kdy plamínek naší svíčky života zhasne. V tomto světle se pak starosti předešlé stávají malichernými.
Když nejde o život, jde o hovno...
P.S.
Budeme vzpomínat!
20. 10. 2012
Od doby napsání tohoto článku se toho hodně změnilo. Hlavně jsem se změnil já. Postavil jsem se na vlastní nohy - jak obrazně, tak i prakticky. Mám jiný pohled na život a pokouším se posunout dál. Vždyť cesta je cíl.
Budu rád, když při své cestě budu moci okolo rozdávat klid, pohodu, štěstí a lásku.
Vytisknout stránku
Komentáře (2)
Ale hrůzy a úzkosti polevují v okamžicích, když si uvědomíme, že není ještě tak zle. Máme střechu nad hlavou (i když nájem je drahý), máme oba práci. Ale hlavně: máme zdravé děti. Před dvěma týdny se pokusil náš přítel o sebevraždu. Vpálil autem do stromu. Přežil, ovšem ještě se neví, jak moc bude postižený pro další život. Jeho žena zůstala se dvěma malinkými dětmi a dluhy přibližně stejnými, jako máme my. Takže když je zle, když se zdá, že to prokletí nikdy neskončí, tak si řekneme: "Mirek je na tom hůř"
Jindy se zas sejdu s kamarádkou, která kvůli rakovině přišla o prs. Nebo s jinou, která ovdověla a musí platit několikanásobně vyšší dluhy po manželovi, než jsou ty naše.
V takových chvílích si připadám jen jako fńukna a uvnitř v sobě se stydím, že se tak lituju.
Jen se mi zdá, že těch nešťastných a zoufalých lidí je nějak víc a víc. Následkem toho jsou lidé na sebe zlí, postrádají základní charakterové vlastnosti jako je slušnost, poctivost, pracovitost.
Můj přítel si zaslouží můj obdiv. Za to, že to nevzdává a přesně, jak jste psal Vy, že věří, že ho každý pád posune o kousek dál.
Kdyby takový nebyl, kdoví, třeba by do toho stromu vpálil taky.
Co by pak bylo se mnou a dětmi, nechci ani domýšlet.
Takže souhlasím s tím, že člověk nesmí ztrácet víru v sama sebe, ve štěstí, v dobro. Které je často tak důkladně skryto, že si člověk myslí, že už není.
Děkuji Vám za Vaše slova. Alespoň opět vidím, že v tom nejsme sami...
Mějte se hezky, Jana více
19. říjen 2012
Janacamkova (at) seznam.cz
má přítelkyně mi poslala tento odkaz a čirou náhodou je to autorka předchozího článku...
Všechno je v podstatě tak, jak napsala. Myslím si (aniž bych se chtěl nějak nadhodnocovat), že jsem toho prožil opravdu hodně, že možná kdyby byl někdo jiný v mé kůži už by dávno visel a pod. Vlastně ještě nedávno jsem si to říkal, protože... opravdu někdy mám pocit že nějaká vyšší moc jde proti mě. Ale předevčírem jsem byl u klientky (v rámci nového přivýdělku. Na první pohled mnou otřásla skromnost a velké stáří veškerého vybavení, byla tak nějak stejně stará jako já (33) a měla 2 děti. Posléze z rozhovoru vyplynulo, že měla ještě holčičku, která ji ovšem v 9 letech (!)umřela v bolestech na rakovinu... v ten okamžik se mi zatmělo před očima a představoval jsem si nepředstavitelné scény. Každý máme nějakou bolest, nějaké trápení, ale jakmile ztratíte zdraví, nebo někoho opravdu blízkého, změní to nevratně celý život. Proto bych chtěl poprosit všechny lidičky, kteří čtou tyto příspěvky- buďte hodní na sebe a své blízké, ze všeho špatného vycucejte jen to dobré a hlavně za žádných okolností nepropadejte beznaději. Vždy existuje cesta, kterou sice nevidíte, ale musíte ji hledat. V našem okolí spoustu lidí spáchalo sebevraždy. Oni svůj problém vyřešili ale lidem co zůstali- rodina, děti, manželka vznikly daleko větší. Každý si v sobě musí vypěstovat svůj svět, který je lepší než ten okolo a který ho bude držet nad vodou, kdysi můj jeden nadřízený mi řekl. Uvědom si co chceš- jdi po tom a celý vesmír se postará o to, aby se tak stalo... Děkuji autorovi za příspěvek, a douvám, že i z mého článku se do vás dostane něco positivního, přeji krásný den více
22. říjen 2012
leonstars (at) seznam.cz