Po oslavě konce roku 2012 a přivítání toho nového - nezabijačkou (viz předešlý článek), jsem si zavzpomínal na dobu, kdy jsem měl to štěstí potkat i pravé, vesnické zabijačky. Doma jsem pak probral krabici s fotkami a našel pár už hodně starých...
První zabijačka, kterou jsem zažil byla někdy v roce 1983 - 84. To jsem ještě do rodiny mé nynější nádherné ženy patřil jen okrajově. Ale jelikož má manželka jen mladší sestry, "chlapská" ruka navíc se šikla. No ono to byla spíše sázka do loterie. Můj budoucí tchán si mne chtěl otestovat - koho že si ta jeho holka dotáhla domů.
A tak to bylo vše dost natvrdo - držet čuníka při vykrvování, čistit střeva, koštovat syrové jelita s čerstvou krví... Ale vydržet jsem to musel, už jen kvůli toho, co na začátku řekl nastávající tchán: "Jestli se vyvrátíš, nechci tě do rodiny!!!"
No a jelikož jsme s mou ženou spolu už více než 26 let, vyplývá z to toho, že jsem uspěl a do rodiny byl vpuštěn.
Pašík je poražen, vykrven a čeká na várku horké vody...
Pak přišlo na řadu důkladné očištění štětin plechovými zvonky. Táta vždy říkal :"Dělej to pořádně, jinak budeš mít v tlačence chlupy!"
Čistý pašík byl vytažen na jednoduché páce na strom, kde začalo jeho porcování.
Tady jsem poprve přišel do styku s pravými řeznickými noži. Dokonce i na své vlastní kůži jsem poznal jejich ostrost. Od té doby mám k těmto nožům respekt...
Po rozhození vepříka došlo k druhé části práce - tentokrát doma. Škvařilo se, vařilo, peklo, mlelo, míchalo...
Tady mé fotky končí. Všichni pak měli mastné nejen ruce...
Vše končilo naložením masa a produktů do krosny, abychom si to odvezli vlakem domů... Tchán škodolibě čekal, až si tu krosnu budu házet na záda. Když jsem heknul a kolena se mi podlomila, vždy zašpičkoval: "Jó, měšťáci - jdou si urvat kýlu, jen aby si něco odnesli domů...". Byl už to takový kolorit, bez kterého bych si to už ani neužil. Pravdou je, že pár dní po zabíjačce jsem měl na ramenou modré jelita. Z krosny...
Vytisknout stránku
Komentáře (0)