Úvod > Články > Dokumenty > Andalusie - Ronda

Andalusie - Ronda

První den ve vnitrozemí Andalusie se pomalu blíží ke konci. Viděli jsme plantáže pomerančů, avokád, mandlí i oliv, viděli jsme korkové duby a dřevěná svodidla, naše cesty se kroutily nahoru a zase dolů. Prošli jsme se uzoučkými uličkami nádherného městečka Arcos de la Frontera a nadšeně hltali krásu Zahary de la Sierry. Tak nabitý a nádherný den jsme snad ještě neměli.

Zbývá nám už jen pár kilometrů a budeme v cíli naší cesty - městečku Ronda. Máme trochu naspěch, abychom dorazili do šesti hodin, což je nejzazší termín pro naše ohlášení v hotelu Royal. Unavení se už ani nestačíme kochat výhledem na Rondu - objeví se znenadání za zatáčkou - město na tektonickém zlomu - stejně jako Arcos de la Frontera. Než stačím vybalit fotoaparát, jsme ve městě. Hotel nacházíme bez problémů, horší to je s parkováním. Po několika smyčkách v uzoučkých uličkách vjíždíme na náměstí, pod kterým je podzemní parkoviště.

Rychle se ubytujeme a jdeme na prohlídku. První zastávka nám bere dech a vlévá energii do žil:

Stojíme na hraně skály a koukáme do hloubky. Za námi Ronda, před námi nádherná krajina. Pomalu kráčíme kolonádou a užíváme si nízkého sluníčka.

Ronda (36tis. obyvatel) se rozkládá na horské plošině protrhnuté stometrovou trhlinou strže El Tajo. Za svůj název vděčí nedalekému pohoří Serrania de Ronda. Ronda v překladu znamená "obklopená horami". Historie Rondy sahá až do 9. století a patří mezi nejstarší Španělská města. Její historické jádro nazývané prostě La Ciudad (Město) pochází z muslimských dob. V té době byla Ronda významným kulturním centrem plným mešit a paláců. Kvůli daním uvaleným na obyvatelstvo po reconquistě se obyvatelé La Ciudad začali stěhovat do novější části El Mercadillo (Tržiště). Mezi těmito místy ležela strž El Tajo, kterou hluboko dole protéká říčka Río Guadalevín. Proto se postupně během času vystavěly celkem tři mosty - Puente Arabe, Puente Viejo (starý most) a nejznámější a také nejnovější Puente Nuevo (nový most).

Po okraji skály pomalu přicházíme k nejstarší aréně ve Španělku - Plaza de Toros. Navštívíme ji až zítra, neboť dnes je již zavřeno.

Vracíme se k vyhlídce na hraně skály. Po pár metrech přicházíme k hluboké strži El Tajo, přez kterou se klene nejznámější most, označovaný jako "nový" - je ovšem z 18. století.. Takže ne moc nový.

Při podhledu dolů Vás až zamrazí. Říčka Río Guadalevín dole skoro není vidět.

Hrany El Tajo jsou osázeny bílými domy, ve kterých jsou samozřejmě restaurace - za tu vyhlídku se ale vysoce platí.

Pohled z Nového mostu na druhou stranu, kde je soutěska podstatně užší. Po pravé straně soutěsky jsou zahrady u Domu maurského krále, které navštívíme zítra.

Po mostě se nejen chodí, ale i jezdí (a ne málo). Zvyklý z našich poměrů mám pocit, že kdyby jsme takovou památku měli my, nejen že by tam nesměla auta, ale i lidi by pouštěli po jednom. Tady se ale žije jinak. Nebo spíše - tady to prostě ŽIJE! Přecházíme po mostě na druhou stranu a ještě jednou si fotíme pohled na Nový most.

Tuto fotku dělám proto, že bílé budovy naproti patří hotelu Don Miguel. Janka z recese říká, že jsme se tady měli ubytovat. To by byla romantika! Na webu pak zjišťujeme, že hotel je hodně drahý a návštěvníci si stěžují na jeho hlučnost. No naše ubytování je o polovinu levnější a je tam klid... Pak vcházíme do uzoučkých uliček El Ciudad - starého města. Připomínají Arcos.
Chvíli kroucení hlavou a pak úsměv v nás vzbuzují malé děti, hrající fotbal o starou rondskou mešitu, která má dnes podobu zdobného chrámu Iglesia de Santa María La Mayor. To být u nás, to by byl mazec! Znovu si uvědomujeme, že nejsme doma, tady to je prostě jiné...

Rondská radnice.

La Ciudadem procházáme až ke starým hradbám se dvěmi branami - muslimskou Puerta de Almocábar, která ve 13. století sloužila jako hlavní vstup do rondského hradu a Puerta de Carlos V. ze šestnáctého století. Kolem poposedávajících puberťáků s míčem a cigaretou na rtu procházíme malou brankou až na hradby. Dále na jih se před námi otevírá část města s názvem Barrio de San Francisco. (V Los Angeles jsme už byli no a teď toto...) Tato čtvrť původně byla pohřebištěm muslimských obyvatel starého města, ale v 15. století tu vzniklo malé tržiště obchodníků, kteří nechtěli platit vysoké daně požadované správci La Ciudadu. Kolem se brzy objevily hospůdky a zájezdní hostince - dodnes je tu prý spousta "zemitých" tapas barů.

Sestupujeme z hradeb a vracíme se k Novému mostu. Cestou potkáváme spoustu nádherných zákoutí.

Původně máme v plánu zajít si někde v klidu sednout na večeři. To ovšem nesmím potkat cestičku, mířící prudce z kopce a směřující k vyhlídce na Puente Nuevo - Nový most.
Ač je už po sedmé večer, sluníčko pálí a horko je značné. Ukecávám své souputníky, že toto prostě musíme vidět. Kdybych tam dole neudělal ani jednu fotku, tak bych si to do smrti vyčítal. A tak za brblání všech ("Kdo to potom bude šlapat nahoru?!?!?!") sestupujeme na vyhlídku.

Dole ovšem všichni konstatujeme, že ač totálně propocení, jsme i šťatní, že tu jsme. Tento pohled stojí za tu trochu potu.
Osloví nás cizinec - asi Francouz, jestli bychom ho vyfitili a podává nám fotoaparát. Je to samozřejmě na mě. Cvakám spoušť jako zběsilý a nic. No jo, on to má vypnuté! Na oplátku mu podávám svůj Nikon a on mačká a mačká... a nic. No jo, mám to vypnuté!!! Fotka se ale nakonec podařila.

Pak už jen vyfuníme do kopce, přejdeme Nový most a zastavujeme až nad naším parkovištěm - tedy na náměstí, pod kterým parkujeme. Venca si objednává místní polévku a Janka chce aspoň jednou vyzkoušet tapas.

Jak tapas popsat? Asi jako "chuťovky". Za 10 EUR dostane Janka dva chody - teplý a studený. Na talíři jsou vždy čtyři misky s různými druhy masa, omáček, těstovin. K tomu dostanete misku s kousky chleba, baget a klasickými tlustými tyčinkami - grisinami. Je toho pro jednoho dost, ale klasická večeře to není... Zatím co odpočíváme a doplňujeme tekutiny pivem, se kolem setmí. Ač je tma, náměstí je plné. Kolem pobíhají děti, řvou a kopou míčem. Maminky v klidu sedí a plkají. No kdybychom jako oni odpoledne drželi siestu a šli si zdřímnout, asi tu zůstaneme déle. My ale máme dost. Dnešek byl hektický, ale nádherný. Postel to jistí.

Noc neproběhla tak ideálně, jak jsme si představovali. Janka v noci dostala žaludeční nevolnost a dopoledne se necítí docela nejlépe. Rozhodujeme se ještě chvíli zůstat v Rondě a prohlédnout si další zajímavosti. Na náměstí Plazza de Espaňa odbočujeme doleva a sestupujeme podél rokle El Tajo ke starému mostu.

Most je o poznání menší než nový a hloubka na dno rokle není taková jako u Nového. Stejně je ale úctyhodná:

Nový most je vlevo za zákrutou strže. Kanalizace je vedena dnem říčky Río Guadalevín.

Pohled na druhou stranu ze Starého mostu na Arabské lázně.

Projdeme po Starém mostě pod bránou a stoupáme uličkou Santo Domingo k Casa del Rey Moro - Domu maurského krále. Tento dům byl ale postaven až v dobách po reconquistě - původně zde ale maurské domy stály. Dům má krásné zahrady ležící přímo na hraně rokle El Tajo. Nechybí spousta vody - vzájemně propojené bazénky - zeleň. Oáza klidu.

Pohled ze zahrad do strže El Tajo.

Vzadu na konci vodního kanálku leží něco červeného...

No jo, Vašek v klasické poloze... (Když ti fotografové tak zdržují, že?)

Dům maurského krále je ale zajímavý nejen svými zahradami, ale i chodbou, zvanou La Mina. Je to chodba vykopaná pod domem a vedoucí na dno rokle, až k vodě. Díky tomuto zabezpečenému přístupu k vodě mohlo město odolat i delšímu obléhání. Ovšem právě tudy se do města v roce 1485 dostaly křesťanské oddíly.

Chodba je tesaná ve skále, schodiště s 300 schody je strmé, špatně osvětlené a mokré. Atmosféra mu ovšem nechybí. S hlavou plnou představ o dobách dávno minulých opatrně sestupujeme dolů...

Janka jako duch v La Mině.

Prostory La Miny jsou podpírány zděnými stěnami se spoustou "oken".

Jsme dole u říčky.

Pak už musíme jen vystoupat nazpět do terasovitých zahrad. Na protější straně se budují terasovité vyhlídky se spoustou zeleně. Snad až tady přijedeme příště, budou už otevřené. A my přijedeme!

Naše kroky míří přez Nový most k Plaza de Toros. Před hlavní bránou stojí sochy známých toreadorů. Zajímavá je i historie byčích zápasů:

Ronda si může právem dělat nárok na titul města, které dalo světu býčí zápasy - a také tak s oblibou činí. Právě zde totiž sídlí jízdárna Real Maestranza de Ronda, která vznikla roku j 1572 coby výcvikové středisko, v němž se španělská aristokracie učila jízdě na koni a boj v sedle. Součástí výcviku byl mimo jiné i boj s býky v aréně - a tak se zrodila myšlenka býčích zápasů.
Jedna pověst praví, že jeden z těchto cvičných zápasů se poněkud zvrtnul, když dotyčný šlechtic spadl z koně a hrozilo mu, že jej býk v aréně ušlape. Místní hrdina Francisco Romero (nar. 1698) však bez váhání do arény skočil a býka s pomocí svého klobouku odlákal. Následující generace v osobě Franciscova syna Juana pak celou záležitost rozšířila o cuadrilla (matadorovy pomocníky), která sestávala ze dvou až tří banderilleros (opěšalých) a dvou až tří picadorů (jezdců vybavených píkami). Tradiční zvyky šlechticů (kteří původně bojovali v koňském sedle) se tak úspěšně podařilo skloubit s nebezpečnou lidovou zábavou pořádanou o pravidelných fiestách na hlavních veřejných prostranstvích španělských měst.
Závazná pravidla a půvabné baletní pohyby typické pro moderní matadory vypracoval Juanův syn Pedro Romero (1754-1839), jehož úctyhodná kariéra stála život více než 5000 býků. Pedro Romero také zavedl muleta (inspirován patrně legendárním kloboukem svého dědečka) neboli červenou pelerínku užívanou k odlákání býkovy pozornosti.
V roce 1932 pak v Rondě přišel na svět jeden z největších španělských matadorů 20. století, charismatický Antonio Ordóňez, jehož zvěčnil Hemingway ve svém románu The Dangerous Summer.
Právě rodina Ordóňez také založila tradici výroční rondské slavnosti Corridas Goyescas, která se koná začátkem září na počest Pedra Romera, za účasti nejlepších matadorů z celého Španělska. Ti při těchto zápasech nosívají naškrobený zdobný kostým z 19. století, který můžete znát i z Goyova portrétu Romera. Nejpopulárnějším zápasem této třídenní slavnosti je ten sobotní, na který si budete muset rezervovat lístky s alespoň dvouměsíčním předstihem. Cena vstupenek se pohybuje od 65 EUR za lístky kategorie sol (na slunci) až po 110 EUR za lístky kategorie sombra (ve stínu). Od 1. července jsou vstupenky k dostání přímo v pokladně arény nebo v předprodeji Tazdevil (954 50 37 94, 607 90 93 45), kde si je můžete rezervovat telefonicky.

Janka se ještě necítí dobře a byčí zápasy v ní evokují špatnou energii, proto využívá možnosti posadit se v altánu na vyhlídce, koukat do dáli a poslouchat flamengo v živém podání kytarového virtuose.

Vy ale vstupte spolu s námi přímo do arény:

Nevěřím tomu, kde jsem a snažím si uvědomit to, co se tady děje. Je to zvláštní pocit. Ještě zvláštnější je stát uprostřed arény:

Zavřel jsem oči a představil si plné ochozy bouřících diváků. Slunce se mi opíralo do tváře a já cítil divokého býka čekajícího za padacími dveřmi... Během mžiku jsem měl v pozoru všechny chlupy na těle! Brrr. Raději budu divák!!!

Ale pohled to je úžasný...

Pod tribunami se po obvodu vinou chodby - část z nich je využita jako museum koridy. Naleznete zde nářadí toreadorů, jejich parádní oblečky i obrazy s tématem koridy. Je zde zákaz fotografování, který jsem jednou jedinkrát porušil a vyfotil obraz, na kterém rodák z Málagy - Picaso - vyobrazil torera. Bomba za milióny :o))

O patro výše jsou chodby umožňující vstup do druhého patra tribun.

Sedačky jsou prosté - dřevěné. I tady si Vašek našel čas na svou kratochvíli:

Součástí vnitřního kruhu arény jsou dřevěné palisády, chránící účastníky koridy před ostrými rohy býků. V nouzi se musí někde schovat. Prostor je ale velice úzký. Toreadoři musí být štíhlí chlapíci - dámy na fotce níže se nemohly do prostoru vecpat - jak se říká "o prsa...".

Za palisádou vidíte bránu umožňující vstoupit do vnějšího kruhu arény.

Ale i ve vnějším koridoru jsou palisády. Býk může při rychlosti, kterou vyvine v aréně přeskočit do vnějšího kruhu a běhat dokola. Odtud se mu už ale nepodaří vyvinout rychlost k tomu, aby skočil mezi platící diváky...

Uděláme si radost a schováme se za palisády pobodané a drásané rohy býků.

Vaška jsem musel vyfotit na výšku, jinak by se mi do objektivu nevešel...

Na posledním snímku z arény vidíte, že povrch není pískový, ale z pískovce. Po obvodu arény to nepoznáte, ve středu je ale písku málo. Navíc jsou v pískovci vyryté pravidelné soustředné kruhy.

Po prohlídce hlavní arény zajdeme do prodejny, kde si Vašek kupuje velký plakát zvoucí na koridu. Já si alespoň vyfotím obraz Rondy z roku 1785. Vidíte na něm, že Plaza de Toros stála na severní straně skály zcela osamoceně. Navíc si všimněte výstavby Nového mostu - pilíře už budou skoro hotové.

Ač jsme v aréně už dlouho, nechceme si nechat ujít zázemí:

Malá aréna pro trénink.

Býci jsou přiváděni soustavou úzkých chodeb předělených kovovými padacími dveřmi.

Odtud - z míst ustájení - byli býci vpouštěni přímo arény.

No a tady už naše prohlídka Plaza de Toros končí. Venku nalézáme spokojenou Janku, plnou dojmů z nádherné hudby a úžasného výhledu. Každý jsme trochu jinak naladěni, ale všichni spokojení. Pak už se jen jdeme rozloučit s hotelem a celou Rondou. Čeká nás další cesta za dobrodružstvím.
Na shledanou RONDO!!!