23.7. pondělí, den pátý
Dnešní den nám průvodkyně naplánovala výstup na kopec s názvem Sinabell (2 349 m n.m.) Jsem za rebela, protože se jí snažím přemluvit, že výšlap s převýšením 1 046 m není pro autobus z 60% složený z důchodců to nejvhodnější. Prosím, aby ty, kteří nechtějí jít na Sinabell zavezli do Schladmingu vzdáleného asi 20 km, kde by jsme využili lanovku a vyjeli na Planai, a po sestupu by jsme se vrátili nazpět vyzvednout zbytek osádky. Je mi ale řečeno, že to nejde, protože to není v plánu a autobus nemůže ujet 40 km zbytečně. Nepomohlo ani ujištění, že si to zaplatíme. Hold itinerář je důležitější...
Chytání energie pod Sinabel.
Po půl deváté vyrážíme směr Ramsau, kde nás u hotelu Feisterer (1 152 m n.m.) vysazují. Většina starší osádky stráví čas chozením po okolí, zbytek vyráží do kopců. Já jsem rozhodnut, že vyjdu jen kousek nad kosodřevinu, abych měl výhled do údolí pod námi a pak sejdu dolů a podívám se na vodopády, které jsou v mapě kreslené kousek odsud. Počasí je nádherné, tak by se měl den vydařit.
Začátek cesty je dost prudký, lije z nás jako z konve a to jdeme ve stínu lesem! Franta už od včerejška tvrdí, že takovou rasovinu nepůjde, že je unavený a bolí ho páteř. Proto se domlouváme, že půjdeme spolu. Já mám osobně těžší starty a trvá mi dlouho, než se rozejdu - zahřeji na provozní teplotu... Franta zařadí rychlost a zmizí nám z dohledu.
Jsme nad lesem, v oblasti nízkých klečí. Vrchol vlevo je Sinabel
Pod námi Ramsau, kopce naproti jsou včera navštívené. Dnes nám počasí přeje, slunce pálí a vyhřívá štěrk pod našima nohama...
Nad klečí fotíme a hledáme Frantu. Nic. Tak jdeme výše, aby nám neřekl, že jsme ho opustili a vrátili se bez něho. Stoupáme uzoučkým štěrkovým chodníčkem cik ca - něco jako na slovenskou Ostrvu. Vystoupáme až na dolní stanici lanovky, která zásobuje chatu na vrcholu. Jsme ve výšce 1 592 m. m., ušli jsme převýšení 450 m, což je asi půlka k vrcholu. Ferda ale zase nikde! Horko je úmorné, ale nohy si už zvykly a tak nestávkují. Říkáme si, že když už jsme tady, pokusíme se dostat na vrchol. Na odpočívadle ve výšce 1 954 m n.m. na nás čeká Lumír. Je to povzbuzující ho potkat, protože je to on, kdo udává tempo. Až tady uvidíme Ferdu - je asi o pár desítek metrů výše, na cik-cakovém chodníčku, kde ho pomalu dochází Marcelka. A tak zatínáme zuby a jdeme. Z výstupu nemám ani jednu fotografii - dívám se pod nohy, soustředím se na výšlap a snažím se pravidelně dýchat... Krok za krokem, výše a výše. Janka zaostává, neboť neustále okolo hledá protěže alpské. Marně...
Těsně před polednem s Janou dorážíme na Guttenberk hüte do výšky 2 146 m n.m. Všichni už odpočívají a svačí. V rychlosti si dám svačinu a jdu fotit okolí. V tu chvíli se všichni zvedají a jdou dále. Klasika. Je po odpočinku a po focení.
Panorama s chatou Guttenberk hüte. Všichni, kteří vyšli před námi v pohodě odpočívají v dolíku - terénní nerovnosti, která je kryje před větrem (uprostřed snímku vlevo...)
Stuopáme od chaty Guttenberk hüte do sedla pod Sinabel.
Vystoupáme do sedla ve výšce 2 198 m n.m.. Odtud se pokračuje na vrchol Sinabell (2 349 m n.m.), ale už toho máme plné kecky a tak jdeme po vrstevnici Sinabellu dále. Krajina kolem vypadá stejně jakou známe z hor v Chorvatsku - čekáme odkud se vyřítí na bujném oři Olda Šetrný a jeho bratr Vinnetou...
Lumír nalezl místní toaletu...
Cestou potkáváme velkou skupinu Čechů, která jde v protisměru. Jsou ztrhaní jak borůvky. A tak je utěšujeme, že už před sebou mají jen pohodovou cestu dolů. Jsou šťastní jak blechy, ale říkají, že je jim líto, že nemůžou mít pro nás také optimistické zprávy.
Děvčata ve vítězné pozici...
Za chvíli zjišťujeme, jak to mysleli. Cesta dolů je naprosto zoufalá - cestička je extra prudká, sám šutr, slunce pere a svah je rozpálený. Ferda prohlásí, že toho sešel hodně, ale takovou rasovinu ještě ne. Než sejdeme na Silberkar Hute (1 223 m n.m.) máme toho všichni plnou prdel a kolena hledáme zaražené v kyčlích. Chvíli sedíme a pak scházíme na Silberkarklamm, který nám nechá zapomenout na všechny předešlé útrapy. Z ničeho nic se pod kamením objeví voda a o pár metrů dál se ze skály řítí nádherné hromady vody.... Bomba!
Voda vytéká odnikud. Kde se vzal, tu se vzal potok. Stříbrný... Po rozpálené a suché cestě dolů to je malý zázrak!
Další půlhodinu jsem o sobě nevěděl a fotil tu nádheru. Jdeme po dřevěných chodníčcích dolů, pozorujeme vodu a Jana s Lumírem jí přecházejí po zavěšených lanech.
Vodopád se objevuje odnikud a po pár metrech nikde mizí...
Lituji, že jsem si s sebou nevzal stativ. Když si ale vzpomenu na cestu, kterou mám za sebou, přestávám litovat... Každé deka dobré :o))
Lochnesská příšera v Alpách!
Poslední zastavení pod vodopády Silberkarklamm
Na konci zaplatíme výstupní poplatek a jdeme na parkoviště. První co u autobusu uděláme je to, že shodíme boty a vhučíme do ledové vody. Ať žije Dr. Kneip!!! V autobuse sedíme asi další hodinu, protože čekáme na pět lidí. Nakonec jedeme bez nich a autobus je vyzvedne později. (To jsou ty kilometry, které autobus nesmí ujet.....) Večer jsme tak utahaní, že jdeme brzo spát. Ještě že zítra je odpočinkový den.
Další dny naší cesty v okolí Dachsteingruppe:
Vytisknout stránku
Komentáře (0)