Vstáváme těsně před pátou a jdeme na snídani. Hodná paní Sztipková nám chystá snídani i svačinu na cestu. Dnes se mi konečně splní přání a uvidím Tre Cime. Průvodci nás zrazují, že je to daleko a projedeme půl dne. Ale jelikož jsme díky jejich doporučení zrušili už lanovku na Marmoládu, toto si již vymluvit nedáme. Odjíždíme v 6:26, jedeme přez Corvaru, La Villu, Cortinu (město bez značek, spousta jednosměrek), Passo Tre Croci, až do Misuriny. Tuto cestu navrhnula Ivanova navigace , není tak klikatá jako ta skrz Arabu... Tím, že je poměrně brzo, je doprava minimální a cesta ubíhá rychle. Do Misuriny přijíždíme v 8:04. Je pravda, že o chvíli dříve by asi bylo lepší světlo na fotografování, ale jsem rád, že tu vůbec jsem :o) Zastavujeme na parkovišti a jdeme se pokochat výhledem.
Misurina ještě spí. Až na hejno kachen čeřících nádherně čistou vodu.
O chvíli dříve mohlo být lepší světlo, ale já jsem stejně rád, že to vidím na vlastní oči, ne jen na cizích fotografiích
Z Misuriny se vydáváme hledat placený úsek, vedoucí až k masivu Tre Cime. Kousek za Misurinou vidíme poloprázdný kemp. Janka zaregistruje červené auto od našich kamarádů - sousedů. Zaparkujeme za plotem a uvidíme Jolanku, jak něco hledá v kufru. Janka vystoupí z auta, dojde k plotu a volá: „Jolí...“. Pak musí přidat na hlase: „Jolankóóóó!“ Jolča zvedne hlavu a nevěřícně na nás kouká. Pak jí to dojde a začne radostí poskakovat. Nastává vítání jak na letišti při dávných státních návštěvách. Krásná náhoda.
Partička severomoraváků před výšlapem k Tre Cime...
Rifugio Auronzo
Pokračujeme placenou klikatou cestou na Tre Cime. Na parkingu u chaty Rifugio Auronzo (2 400 m. n m.) jsme v 8:45, ujeli jsme 81 km za zhruba 2 hodiny. Chvíli čekáme na naše kamarády a společně pokračujeme po vrstevnici k chatě Rifugoi Lavaredo (2 400 m n. m.) Cestou míjíme malý kostelíček. Tady jde ale vidět rozdílnost našich nátur. Jolča s Břeťou a dětmi jsou turisti - ferraťáci, kteří jdou svižným tempem, aby stihli zdolat naplánované výstupy. Pravým opakem jsme my - fotografové. Neustále stojíme, kocháme se okolím, hledáme zajímavé náměty... Výsledkem je propastný rozdíl v tempu. Ferdovi padá polarizák na zem, což značně zvyšuje nervozitu.
Proto se na chatě Rifugoi Lavaredo dělíme na 2 skupiny - Jolča s Břeťou a potomky berou pod svá ochranná křídla Janku s Tomem a jdou společně na ferratu, zbytek - fotografové a Jana R. jdeme klasickou cestou. Ještě než pokračujeme v cestě, jdu si vyfotit chatu s masivem nad ní. Po pár krocích se přede mnou něco pohne a začne pelášit pryč. To jsem vyrušil pěkně vypaseného sviště. Ferda to zpozoruje a volá: „Tomáš honí sviště!!!“
Rifugoi Lavaredo
Po chvíli odpočinku začneme stoupat spolu s partou Japonců na sedlo nad chatou. Koničiva, volají, když je míjíme. V sedle jsme dříve než oni. Sedám si a připravuji si foťák- v tom první z šikmooké party dojde na sedlo, sundává si čepici a zaboří hlavu do zbytku sněhového jazyka. A za chvíli vypadá celá skupina jak hejno pštrosů - všichni mají hlavu zaraženou ve sněhu....
Ferda vydýcháva nad chatou Rifugoi Lavaredo. Za ním houf japončíků...
Zde vidíte sněhový jazyk, kde naši asijští přátelé chladili své přehřáté mozkovny...
Rozhodujeme se jít střední cestou. Ferraťácí jsou již nad námi a vstupují do tunelů z první světové války. Japončíci s většinou turistů jdou spodní pohodlnou cestou. My šlapeme prostřední cestou v suťovisku, máme krásné výhledy, ale občas je cestička uzoučká, místy ji smyla voda...
Ferraťáci před tunelem z I. světové války
Zde jsou krásně vidět dvě cesty nad sebou. My volíme tu horní. Ferraťáci jsou ještě nad námi, přímo ve stěně.
Máci před Tre Cime di Lavaredo
V jednom úseku cesty Ivan neodolal kamenné věži a musel na ni vylézt. Ty kameny nevypadaly moc stabilně...
...ale ustály to kameny i Ivan.
Rifugio A. Locatelli - Dreizinnenhutte
Po jedenácté hodině dorážíme na Rifugio A. Locatelli - Dreizinnenhutte (2 438 m n. m.) Dáváme si pivo a kafíčko a čekáme na feraťáky. Úžasný výhled. Ferraťáci nejdou a tak využíváme čas na prohlídku okolí a fotografování. Toto místo je úžasné, nabité energiií... Za chatou nalézám úžasné jezírka s neuvěřitelnou barvou.
Pohled z lavičky restaurace chaty Rifugio A. Locatelli
Lago di Piani
Od Monte Cristalla se na nás žene bouřka. Jana doráží s Tomem a ferraťákyi asi za hodinu, jsou celí nadšení, že je ta ferrata fantastická. Nenecháme je ani odpočinout, rozloučíme se s ferraťáky (kteří jdou zdolat ferratu přímo za chatou) a spěcháme k autům. Scházíme do údolí prudkým sestupem a potom to musíme znovu vyšplhat nahoru. Jana si hrabe na dno sil. (Přitom jsme mohli kousek popojít nazpět směrem k Tre Cime a vyhnuli by jsme se této šílené propasti). Před bouřkou se schováváme v malé salaši - jedna malá místnost s výdejním pultem a dvěmi stoly. Obsluhuje paní s malou dcerkou, Jana dostává ke kávě z termosky i kytičku. Za chvíli začíná pršet, opouštíme lavičky a schováváme se uvnitř.
Těsně před bouřkou
Po dešti to vypadalo, jako by vrcholky skal byly poprášeny sněhem...
Po zhruba 35 minutách vyrážíme v pláštěnkách v mírném dešti na chatu Auronzo. Přestává pršet, ale asi 500 m před parkovištěm se znovu rozprší. Ferraťáci už tu nejsou a tak v 15:50 vyjíždíme domů. Cestou se zastavujeme v kempu na rozlučku a pak podle naší Garminy jedeme domů. Navede nás ale skrz Arabu, což je možná blíž, ale samými serpentinami. Na chatu dojíždíme v 18:05.
Vytisknout stránku
Komentáře (2)
10. září 2010
27. červenec 2011