Tak a je tu poslední den naší dovolené. Ráno je opět obloha modrá s fotogenickými mráčky. Autobusek nás popoveze 4 km na Pampeago a my vyjíždíme druhou lanovkou než minule na stanici Rifugio Agnello (2 160 m).
Tady se máme všichni setkat a průvodkyně nám nabídne dvě trasy - jedna má vést kolem M. Agnello, je to okružní cesta, která nás má vrátit k lanovce a můžeme sjet dolů.
Delší trasa počítá s tím, že se půjde okruh a z něj se potom odbočí na Baito de Armentagiola a sestoupá se přímo k hotelu. Převýšení je zhruba 663 m a klesání 1 490 m. Tak to je zase pro vlčáky. Já navrhuji trasu kratší a jinou. Přidává se k nám Ferda i Lucka s Markem. I jim by asi kolena při tom sestupu dosti nadávala...
Děvčata si nasadí ochranu nosu a můžeme vyjít. Ze začátku stávkuji, že máme jít jinou cestou, ale průvodkyně neomylně vyráží. Ale trochu jinam než sama chtěla...
Vystoupáme až na vrchol M. Agnello ze ketrého je nádherný výhled. Konečně se nám otvírají pohledy na naše oblíbené místa.
Tak teď jsme spokojeni. Viděli jsme naše milované Sassolungo! Tak to už zítra můžeme jet spokojeni domů :)
Hledáme cestu dále a nějak ji neumíme najít. Zato nalézáme kvetoucí hořce! Je to dáno místem, ve kterém se dlouho drží sníh - proto tady hořce ještě kvetou.
Způsobí to nějakou epidemii a všichni se najednou plazíme po zemi...
Jak vidíte - cestu jsme opravdu hledali poctivě. Ale žádná značená ani vyšlapaná zde není. A tak se vtracíme opět na vrchol M. Agnello. Přidávají se k nám dámy, které ale chtějí pokračovat dále. Posílám je za kopeček, kde by měly nalézt původní cestu okolo kopce.
My z vrcholu sestupujeme po prudké cestě směrem na sever. Scházíme na horní stanici lanovky Trasca, která ale jezdí jen v zimě. Zato tu je bod rozhledu s mapami. A ještě jednu zajímavost tu potkáváme - směrovník s číslem trasy 515, po které jsme měli jít. Průvodkyně se na ni netrefila, za to díky její chybě jsme měli možnost vidět rozhledy z M. Agnello. A to stálo za to :)
Dojdeme na vrchol Doss Capello, kde si sedáme na svačinu. Jíst a takovým výhledem obzvláště chutná.
Vysvětluji Lucince, že bych chtěl umět tu nádheru nějak nasát, uschovat a v případě potřeby si ji zase po troškách dávkovat. Lucka to jde vyzkoušet. Prvně leží na břiše a plave jako Prajzák - tedy rukama k sobě a nabírá energii. Pak to ale vzdá a uvelebí se na měkké trávě. Je tu náááádherně!!
Procházíme geologickou cestou plnou odkazů a zastávek s informacemi o vzniku tohoto místa. My to máme s Františkovým výkladem - mít s sebou pana učitele biologie a šutrologie je paráda.
Naše cesta končí v naší oblíbené hospůdce Ganischger se slovenskou obsluhou. Pivo si dáme s chutí (i za 4,2 €).
A jelikož ještě máme na autobus čas, uléháme na odpočinkové pytle na sluníčko. Je to naprostá pohoda. Tak si představujeme dovolenou!
Lanovkou už jen sjedem dolů na Pampeago, kde chvíli počkáme . Pak přijede autobus a odveze nás na hotel.
Čeká nás poslední večeře. Tedy ne Páně, ale naše. Je zase fantastická. Jako korunu dostáváme vepřovou poloosu s jedním bramborem - prostě vepřové kolínko s omáčkou. Tak dobré maso jsem asi ještě nejedl. Když pan vrchní přivede představit dva kuchaře, sklidí až frenetický potlesk. Jsou to mistři svého oboru...
Po takovém jídle se mi bude stýskat, ale zase dobře, že to končí. S takovou stravou bych se za chvíli neunesl.
Klikněte si na tlačítko na mapě, zobrazí se vám naše cesta. Vystoupali jsme zhruba 350 m a sestoupili asi 520. Pohoda, klídek :)
P.S.
Dámy, které jsem směroval došly na cestu, která už mířila nazpět ke stanici lanovky, kterou jsme přijeli. Tam také potkaly uštvanou průvodkyni, která se ztratila a naštěstí zase našla. Takže vše dobře dopadlo.
Zpět na titulní stranu Val di Fieme 2017
Vytisknout stránku
Komentáře (0)