Frýdlantské cimbuří, Polední skály

A máme tady poslední den naší krátké dovolené. Počasí má být dobré a tak zavelím k výstupu na Frýdlantské cimbuří. Nejsme žádné máčky! Ti to prý chodí z druhé strany od Jizery - je to jen 5 km jedna cesta a pouhých 235 m převýšení - tedy 10 km a 470 m převýšení celkem. My si to dáme zkratkou - je to sice dál, zato horší cesta...

Vpravo vedle křížku je cíl naší cesty.

Parkujeme u koupaliště v Hejnicích a vyrážíme. Nejdříve klidně po rovince, pak po lesní cestě mírně do kopce. Po chvíli narazíme na krásný Černý potok a podél něj stoupáme pozvolna nahoru.

Ani se nenadějeme a jsme u odbočky k vodopádu Černého potoka. Neváháme ani chvilku a vydáváme se k němu. Nejprve se u něj trochu motáme a hledáme kešku. Nakonec slavíme úspěch a zapíšeme se do logu. Pak jdeme fotit tu krásu:

Od vodopádu se vracíme na značku a stoupáme po pěkné cestě až k odbočce na Hajní kostel. Děvčatům se do výstupu moc nechce, ale nakonec to vyšlápnou. Raduška to dá až nahoru ke kameni na vyhlídce.

Z vyhlídky opět sestoupíme na cestu a pokračujeme ve stoupání. A pak se to zlomí - cesta z ničeho nic mizí a před námi je prudké stoupání plné velkých kamenů. Utíkám holkám a makám do kopce. Tepovka mi letí nahoru, prvně si připadám jako Usain Bolt po doběhnutí stovky, pak jak myšák po dokončení rozmnožování a s hrůzou čekám, až mi hodinky zahlásí error. Do toho mi volá Figuš, a ptá se jak se mám. No ještě že mi zavolal, měl jsem tak čas si vydechnout.
Zatím mě dojdou děvčata a společně odbočujeme ještě prudčeji do kopce na žlutou značku směr Frýdlantské cimbuří.

Tady končí cesta...

Vrcholek Frýdlantského cimbuří je trochu více dobrodružný - zábradlí je jen na jedné straně, a na obou stranách jsou jen srázy. Tady si musí člověk dát velký pozor a ti, kteří mají závratě, raději vrcholek vynechají. 

Rozhodujeme se pokračovat ještě dál - na Polední skály. A to po cestičkách vyšlapaných v hromadách borůvkových keřů. Ta cesta nám trvá nějak dlouho... Aby ne, za chvíli máme pusy a prsty celé modré. Mňam!

Nakonec se borůvkami prokoušeme k cíli. Je to nádherná cesta mezi skalami (chvílemi jištěná řetězy) a výhledy jsou odsud opět jiné - na všechny strany....

Odsud vidíme, kde vede cesta na Smědavu - po úbočí Smědavské hory, za kterou se skrývá Jizera. Touto cestou by to opravdu bylo lehčí... Ale my jsme to dali! Chvíli si odpočineme, a pak se vydáme nazpět po svých stopách.
Jednou se nám v borůvčí podaří zabloudit tak, že musíme vytáhnout mapu na mobilu a vymotat se podle ní zpět na značený chodník. Borůvkové bloudění...
Když se vrátíme na rozcestí pod Frýdlantským cimbuřím, sejdeme kousek po značené cestě k Poledním vodopádům.

Přístup k nim je trošku krkolomnější a najít si místo k focení chce také trochu odvahy, ale je to opět nádherné místo, ze kterého se nám nechce odcházet. Nakonec se vyšplháme na cestu a dáme se na svižný sestup. Zastavíme se až dole v místech, kde se dá pohodlně sejít k potoku a namočit si uťapkané nohy.

Je to krásné osvěžení na poslední kilometry k autu.

Nakonec jsme ušli téměř 17 kilometrů s převýšením 845 m. Trochu více, než jsme předpokládali, ale stálo to za to, byla to nádherná cesta, na kterou budeme dlouho vzpomínat. V dobrém!

Návrat na titulní stranu: Jizerské hory 2025 vol.2