Horní Blatná a Vlčí jámy

Ráno otevírám oko a zjišťuji, že je něco jinak. Ze sna mne nebudí klepání deště na parapety a pošmourno, ale právě naopak - sluníčko a modrá obloha. To je po mokrých dnech balzám na duši! Scházíme se v jídelně na snídani a Marcelka navhuje popojet kousek do Horní Blatné. Je to nedaleko - stačí projet kolem Vysoké jedle a Dračí skály (to jsou místní kopce) do Perninku, kde odbočíme doleva a po pár kilometrech už parkujeme na náměstí u kostela v Horní Blatné.

Vyrážímě směrem na Vlčí jámy a Blatenský vrch. První zastávku uděláme u kešky kousek od Vavřincovy lavičky. Než ji odlovíme, musíme pomoct děvčatům se na lavičku posadit. Nastupují na ni jako na koně - nastavíme jim sepnuté ruce, jako by se chtěly vyšvihnout do sedla. Ve výsledku to ale vypadá, jako by se tuleň zrovna vysoukal z bazénu na břeh - to je dáno tím, že děvčata jsou drobci a lavička je setsakramentsky vysoká. 

No trpaslíci se na lavičku sami určitě nevyšplhají...

My pokračujeme po červené turistické značce směrem na Vlčí jámy. Vlčí jámy jsou pozůstatkem starého cínového dolu, kterému se propadly stropy a vytvořily propast přes 120 m dlouhou a širokou až 14 m. Původní důl byl místy až 85 m hluboký. A proč Vlčí jámy? To protože důl se původně jmenoval Wolfgang.

Pohled z horní strany směrem k Horní Blatné.

S Vlčími jámami souvisí ještě jedna jáma - Ledová. Ta je pozůstatkem po dolu hlubinném Jiří, který měl až 50 m hloubky. Nyní je již rozsedlina zasypaná padajícími kameny. Díky její malé šířce v ní neproudí vzduch, takže i v létě zde bylo možno nalézt jeskynní led. Proto se jámě také říká ledová. Dle záznamů se zde v roce 1 813 vytěžilo šest fůr ledu pro ošetření zraněných vojáků z bitvy u Lipska, kdy spojenecká vojska pod vedením Karla Filipa Schwarzenberga porazila Napoleona. My led hledáme marně. Může za to jednak zásah lidí - v roce 2005 se odtud nelegálně odvezly dvě tuny ledu na stavbu sněhuláka a pak také velké sucho v letech 2015 až 2017.

Pak už v poklidu vystoupáme na Blatenský vrch do výšky 1043 m n. m. Stojí zde kamenná rozhledna, zvenčí obložená dřevem. Chvíli přemýšlíme, zda vystoupáme nahoru, ale nakonec si jen v místním bufetu dáme jedno pivo a pokračujeme v naší cestě.

Naše další kroky nás vedou k další propadlině - řečené "pince" - tentokrýt dolu Červená jáma (Rote grube). Vedle ní stojí zvláštní pohostinství - občerstvení u Červené jámy, které vypadá jako součást Hobitína:

Sedáme si před občerstvení na pařezy a dáváme si svačinu. Lidí je kolem spousta a tak se utíkáme dál. Odbočujeme z červené značky směrem na přístřešek Uhlákovo. Cestou se nacpeme borůvek a místy si zobneme i vlochyně bahenní, než nás Jana upozorní, že ta - ač vypadá jako borůvka - může být jedovatá s halucinogenními účinky. Chvíli přemýšlíme, zda nemáme v pojídání pokračovat, ale nakonec toho raději zanecháme. Abychom se domotali domů, že? 

Před námi se otevírají krásné výhledy. Po předešlých dnech plných mlhy si toho užíváme.

Před námi Plešivec, za chvíli se nám oteřel výhled i na Klínovec.

Další zastávku si děláme v čedičovém lomu Hřebečná. Sloupce čediče jsou zde oproti varhnům v Rotavě podstatně větší. Lom fungoval až do šedesátých let minulého století a čedič se používal na stavbu a opravu silnic.

    

Pro zvětšení fotek na ně klikněte

Z lomu vystoupáme kolem ruin starých vojenských objektů na hřeben, kde se nám otevře výhled na pláně bezlesí v místě zvaném Rýžovna. Scházíme kolem památníku na kostel sv. Václava a zaniklého hřbitova a zastavujeme se až u rodinného pivovaru Rýžovna. Dáváme si jejich specialitky - jejich názvy jsou příléhavé - osmistupňové pivo se jmenuje Školák, 12° je Boží Dar a 13° se jmenuje Rapl - asi podle stejnojmenného "studeného" seriálu.

Kousek dál na pláních navštívíme místo s názvem Kantorstzein. Luma vyleze na kazatelnu a praví: "Tak tu vylezl ten pajtaš a kázal těm dole". V tom mu zazvoní telefon a on začne kázat...

  

Ještě než jsme se vydali ke Kantorstzeinu, museli jsme překonat nějakou vodní strouhu. Ona to ale nebyla jen obyčejná strouha - byl to Blatenský příkop (německy Erbwassergraben). Vznikl již v 16. století a sloužil pro přivedení vody k důlním dílům pro pohon strojů a pro splavování dřeva.

Vodní křižovatka

   

Cesta kolem příkopu byla nádherná. Vzpomínali jsme na cesty kolem Madeirských levád, které se nám také moc líbily. Janka každou chvíli zmizela v lese a vracela se s hříbky v ruce. Samozřejmě, že zůstala poslední, ale alespoň jsme měli co dát do ranní smaženice. Ke konci cesty jsme narazili na bagr, který Blatenský příkop čistil a upravoval.

Blondýna, černovláska a bruneta

Dnešní trasa se blíží ke svému konci. Zastavujeme se u Černého jezírka, které z ptačího pohledu vypadá jako díra do země. Může za to jeho tmavá rašelištní barva a kruhový tvar. Je u něj ale pohoda a klídek. A místní to ví...

Ač mapy ukazují, že by dnešní cesta měla být zhruba 17 km dlouhá, chytré hodinky mi říkají, že jsme ušli něco více než 21 km. Nasbírali jsme půl tašky hub, já si spáli čuňu (ani mne po těch deštích nenapadlo, že bych se měl namazat) a poznali jsme spoustu zajímavých míst. Opravdu výživný den to byl!

Titulní stránka Hory Krušné