Hrad Kokořín, Kokořínské pokličky a Čertovy hlavy

První zastávku na naší cestě si děláme na vyhlídce na Kokořín. Pěkný hrádek je lemovaný  stromy a výhled s modrou oblohou a bílými mráčky je nádherný. Hledáme na geomapě zdejší kešku a při pohledu na skály pod vyhlídkou usuzujeme, že je na cestě dole pod skalami. A tak krátkým tunýlkem sjíždíme kolem hradu na parkoviště v podhradí, kde si zaplatíme v automatu stání a vydáváme se do kopce na hrad. Z cesty odbočujeme hned vedle tunelu a za chvíli jsme pod hradbami, které obcházíme zprava dokola až k hlavní bráně.

Projdeme lávkou nad hradním příkopem, kde je umístěna i hradní studna na nádvoří:

Hrad je krásně opravený a my pokračujeme k pokladně zakoupit si vstupenku. Co se informací o hradu týče, jsme knihy nepopsané. O to je větší naše překvapení, když nám paní průvodkyně v prvním celkém sále v sedě vypráví o hitorii hradu - hlavně té moderní.

Původní hrad byl založen po roce 1320 pravděpodobně pražským purkrabím Hynkem Berkou z Dubé. V následujícím století jej pobořili husité, ale byl obnoven. Po skončení třicetileté války přestal být udržovaný, protože byl zařazen mezi hrady, které svojí výhodnou polohou mohou lákat nepřátele panovníka. V 19. století z něj byla jen zřícenina, která chytla za srdce nejednoho malíře a také K. H. Máchu.

Takto vypadal Kokořín před jeho rekonstrukcí.

Chátrající zříceninu hradi koupil roku 1874 Václav Špaček. Tento muž vlastnil v Praze na Petrském náměstí velké stáje s koňmi, které pronajímal c. k. poštovní službě. V letech 1911 až 1918 hrad se svými syny zrekostruoval do nynější podoby. Nyní patří hrad jejich potomkům, kteří umožňují jeho prohlídku. Perličkou je to, že podnikání pana Špačka skončilo neslavně proto, že odmítl přistoupit na to, že by "smradlavé" automobily mohly někdy nahradit jeho koně. No jak to dopadlo všichni víme...

Po prohlídce hradu se projdeme po jeho okolí a obdivujeme krásně zvětralé skály v údolí. Ještě nám ale zbývá odlovit "vyhlídkovou" kešku. Vystupáme po silnici ke skalám pod vyhlídkou a hledáme. Nakonec musíme průrvami mezi skalami vyjít zprudka až k vyhlídce. Takže kdybychom na začátku kousek popošli a neměli strach z pádu ze skal, nemuseli bychom se takto pachtit. Navíc jsem k tomu Jance přidal další jizvu na srdci - chtěl jsem popojít kousek ke kraji skal na lepší vyhlídku, když mi pod nohami na kameni ujel mokrý mech a já jí zmizel z dohledu. Hned jak jsem sebou plácnul na chodníček pod kamenem mi došlo, že o dva metry dál je třicetimetrová propast a Janka mne viděla zmizet právě tam. Vyskočil jsem jak srnka, abych jí zkrátil tu chvíli hrůzy, kterou měla vepsanou v očích...

Následně popojíždíme dva kilometry severně na lesní parkoviště Pokličky. Názevc mu daly krásné a zvláštní skalní útvary, tyčící se kousek nad ním. Stačí po schůdkách vyšlápnout pár metrů a jste pod nimi a za chvíli vlastně i nad nimi.

Tyto prazvláštní útrvary se formují díky nestejnoměrnému zvětrávání hornin.

Po modré turistické značce dojdeme až k Obří hlavě a Žábě - to jsou dva skalní útvary u kterých se nasvačíme a odbočíme z kopečka dolů ke skalám Faraon a Ramses. Pak se úzkým údolím plným skal vracíme směrem k parkovišti.

Dvě žáby

Projdeme až do rokle Apatyka, kde odlovíme další kešku a najdeme i pár hub na večeři.

Ač se čas už nachýlil, mám chuť se ještě zastavit v Želízech a navštívit obří Čertovy hlavy. Želízy ale nejsou na návtěvy vůbec připraveny. Projíždíme neustále okolo, ale místo míst na parkování vidíme jen zákazy vjezdu, zákazy zastavení a zákazy parkování. U jediného velkého parkoviště se staví domy a vjezd na něj stráží cedule Soukromý pouzemek - neparkovat a s piktogramem odtahovky...
Nakonec to risknem a zastavíme u hlavní cesty u plotu. Snad nebudeme mít botičku a nebo píchlé gumy. V neustávajícím dusnu a horku se vyšplháme až k monumentálním hlavám vysekaným v pískovcových skalách. Ty zde vytvoři sochař Václav Levý v letech 1841 - 1846 a jsou devět metrů vysoké.

Oběhneme je celé dokola a v okolí odlovíme i kešky ukryté ve skalách. A protože by nám bylo líto nepopojít jen o kousíček dál, sestupujeme dolů k cestě a pak zase vystoupáme k jeskyni Klácelka. Tu také vytvořil sochař Václav Levý na základě zvířecího eposu Ferina Lišák od Františka Matouše Klácela (český básník, novinář, filosof a po jistou dobu také katolický kněz). V noci bych tudy jít nechtěl, kolem cesty potkáváme hluboké propadliny mezi skalami, kde se dá pěkně spadnout. Já si dávám po dnešním extempore obzvláště pozor...

Stav Klácelky v roce 1898

Zprvu jsem trochu naštvaný, že je vstup zakázán, ale když vidím, jak se pískovec pod nohama lidí ohlazuje a mizí, musím uznat, že kdyby mohl dovnitř každý, už by tady nic nezbylo. Po prohlídce zpoza mříží sestupujeme k cestě a chceme se vrátit k autu. Modrá značka ale končí u rušné cesty se svodidly, kolem které se skoro nedá jít. Zase brblám a prohlašuji, že Želízy u mne prohrály. Tady nikdo na nějaké turisty a návštěvníky není zvědavý...
Po návratu k autu míříme na naše krásné ubytování. Přijíždíme zase za tmy ale plni zážitků. Krásný den!

Návrat na titulní stranu České středohoří II.