Kolem řeky Soča

Ráno se probouzíme do nádherného slunečného dne. Tomu se říká dovolená. V pohodě a klidu se nasnídáme a pak pěšky vyrážíme směr řeka Soča. Chceme jít proti proudu nahoru až ke kempu u soutoky Soči a Koritnici a pak se vrátit nazpět. To ještě nevíme, že navštívíme i muzeum Ravelnik věnované první světové válce..

Vyrážíme městem směrem k místnímu letišti (slovinsky letališče) a přes louku míříme k první naší zastávce - památníku Italských vojáků padlých zde za 1 světové války.
(N 46°19.75005', E 13°33.48563')

V těchto místech došlo 24. řijna 1917 k útoku rakousko-uhersko-německých jednotek proti Italům. Byly použity dělostřelecké granáty obsahující fosgen, proti kterému neměli Italové plynové masky - ty je chránily pouze proti chloru. V takovýchto podzemních kasárnách zahynuly stovky vojáků, mnoho ještě ve spánku. Tomuto zvratu na frontě se začalo říkat "zázrak u Kobaridu".

Jedenáct ofenziv na Soči bylo svedeno z italské strany, kdežto poslední boje probíhaly čistě z rakousko-uhersko-německé iniciativy. Nešlo již o odrážení útočníka rakousko-uherskou poziční obranou, ale o přechod k dynamické útočné operaci. Rakousko-uhersko-německá strana se na útok velmi dobře připravila a soustředila se také na to, aby Italy co nejvíce zmátla a utajila místo i čas útoku. Doprava materiálu probíhala skrytě, především v noci, vojáky přivezli až na poslední chvíli. Naopak se snažili na přípravy upozornit v jiných úsecích fronty: u Terstu probíhaly drobné potyčky, v Tyrolích fingovaně kumulovali bojové jednotky.
Německý plán byl velmi smělý a rakouští velitelé z něj měli obavy, vše stálo na momentu překvapení a rychlosti akce, ostřelování bylo krátké a intenzivní, použity byly granáty s bojovými plyny. Ovšem předpoklad se vyplnil. Italové žádný útok před zimou neočekávali a pokud ano, pak na jižní části fronty, kde předtím sami útočili, anebo v Tyrolích, kde již jednou Rakušané frontu prolomili, třebaže pak byli v postupu zastaveni. Úspěch celé akce spočíval v překvapení protivníka. Němci použili novou taktiku, kdy dělostřelecká příprava byla jen velmi krátká, ale o to intenzivnější, a bombardovány byly předem přesně zaměřené cíle, útok byl tedy velmi účinný. Přitom desetina granátů obsahovala plyn fosgen (Italové totiž měli masky pouze proti chlóru). Poté se pěchota vydala údolím, kóty de facto obklíčila a teprve potom dobyla. Útočníkům bylo nakloněno i počasí, mlha a mraky zakryly údolí a z italských pozic na vrcholcích nebylo postupující armádu v údolí vidět. Německé dělostřelectvo přitom mělo cíle určené již předem.

Během čtyř let první světové války povolaly rakouské úřady do zbraně přibližně jeden milion Čechů. Bojovali na srbské a především haličské frontě a když v květnu 1915 vyhlásila Rakousku-Uhersku válku Itálie, museli hájit také rakouskou hranici na Soči a v jižních Tyrolích. Od roku 1917, kdy Rusko odstoupilo z války, se italská fronta stala pro habsburskou monarchii hlavním bojištěm, kam koncentrovala svoje vojska, tedy i české vojáky. Desetitisíce z nich navždy zůstaly ležet kolem břehů Soče.  

Od památníku je to již jen pár kroků z kopce po asfaltové cestě k mostu nad Sočou, kde začíná naše pouť kolem nádherné řeky. (N 46°19.47955', E 13°33.21205')

Hned za mostem odbočujeme doleva - proti proudu řeky. Jdeme po cestě kopírující tok řeky, po pár metrech odbočujeme k vodě. Musíme ji vyzkoušet - je ledová! Janka si zouvá boty a brodí na kamenný ostrůvek. Odvážná holka!

Opouštíme ledovou řeku a pokračujeme dále po asfaltové cestě do zužujícího se údolí. Potkáváme značku s textem "Otroci na cesti". Nebojte, otrokářský systém ve Slovinsku nenajdete - jen otrok ve slovinštině znamená dítě. Takže pozor - děti na cestě.

Kousek dál potkáváme první visutý most, který je pro tyto místa typický. Při chůzi se krásně houpá. Pohled na tyrkysovou barvu vody je fascinující.

Aby nebylo barev okolo málo, přidávají se divoké bramboříky, kterými jsou svahy okolo cesty celé obysapané. Kam se podíváš "barambořík" (tak je s úsměvem pojmenováváme my...)

Dojdeme až k mostu, ze kterého malá žába skáče neustále dokola do ledové vody. Nad ní se srocují kajakáři - ti jsou oproti dívčině pořádně utažení v teplých neoprenech.
Soča se v údolí zařezává do skály a tvoří úzké kaňony aby se po chvíli zase rozlila do široka. V nejužších místech se její nádherná barva ještě zvýrazňuje.

Marcelka s Lumčou chtějí pokračovat dále a tak se dělíme. My s Jankou přecházíme po visutém mostě na druhou stranu řeky a vracíme se nazpět do kempu na soutoku Soči a Korytnici. V kempu si sedneme pod slunečník a dáme si studené Laško pivo. Pak stoupáme v horku do kopce nad kempem. Po cestě vidíme odbočku doprava na Ravelnik - museum první světové války. A tak odbočujeme a lesem stoupáme na vrchol Ravelniku, za kterým jsou pozůstatky rakousko - uherského opevnění.

Po italské okupaci Bovce v srpnu 1915 rakousko-uherská armáda posílila svou první obrannou linii na východním okraji Bovecské pánve na dvou kopcích - Ravelnik (519 m) a Stržišče (486 m). Oba kopce tvoří přirozenou bariéru, kterou rakousko-uherští vojáci přeměnili na obranný sloup s opevněnými pozicemi, jeskyněmi a odpalovacími zákopy.
Na úbočí Ravelníku v oblasti bývalé první rakousko-uherské obranné linie je zřízen skanzen. Kruhová trasa spojuje vyčištěné a obnovené palebné a spojovací zákopy, bunkry, jeskyně, hnízda kulometů a rekonstrukce kasáren. 

Procházíme podzemními katakombami vytesanými do skály se spoustou velkých místností, naštěstí jsme se vybavili svítilnami a tak můžeme podzemí v klidu projít. Je to mrazivé místo.  Popis sočské fronty.
Janka se tady necítí dobře a tak se raději stejnou cestou vracíme na původní chodník do Bovce. V údoli je zase neuvěřitelný pařák - sluníčko pálí i v pozdním odpoledni.

Trasa měla asi 12 km a převýšení na ní bylo zhruba 400 m. Cesta by se dala zvládnout za 3 hodiny, my jsme na ní ale prožili celý den. Kolem Soči by bylo hřích projít rychle a ani se nikde nezastavit. Pořád je co obdivovat. Nádhera!

Návrat na titulní stranu Slovinsko 2019