Ráno lije jako z konve. Jdeme na snídaní, pak chvíli čekáme na pokoji, jestli se to přežene, ale nevypadá to. A tak sedáme do autíčka a vyrážíme na Křivoklát. Tam budem pod střechou.
První zastávku si děláme u vjezdu do Bubovic, kde je aeroklub a letiště. Keš u letiště nenalezneme, ale aspoň si vyfotím odstavenou IL 14. Stejnou mašinkou jsem jako kluk letěl s rodiči do Jugoslávie. To je historie!!!
Popojedeme jen z kopečka a zastavíme na návsi. S deštníkem v ruce (už ani nemrholí) se vydáváme k jeskyni Arnoldka. Ta je na okraji činného vápencového lomu Čeřinka. Najdeme i druhou jeskyni se jménem stejným jako lom. Samotný lom je na půl ve vlastnictví společnost Českomoravský cement a ČEZ. To proto, že vápenec v něm těžený je hlavním zdrojem suroviny pro odsiřování elektráren.
Vstup do Arnoldky je uzavřen, ponechán je pouze vletový otvor pro netopýry a vrápence. Protože byl přístup do jeskyně velmi složitý a výměna vzduchu nereálná, byl proražen mimo lom nový komín. Na fotce je nově proražený komín, objevný vstup je ve 4 etáži lomu a je také zabetónovaný s vletem. Tato jeskyně patří mezi nejdelší a nejhlubší u nás.
Na louce nad jeskyní Čeřinka je spousta klecí kryjících pravděpodobně chráněné rostliny. Co jsou to za vzácnosti nevíme, protože ještě nenadešel jejich čas. Znovu vytahujeme deštník a za šumícího deště se vracíme k autu.
Když přijíždíme na Křivoklát, snáší se z nebe provazce deště, Ani se nám nechce vystupovat z auta. Vytahujeme deštníky a provedeme zrychlený přesun do hradu. V pokladně si zakoupíme lístky a za pár minut nás čeká prohlídka.
Milá průvodkyně nás protáhne hradem horem dolem a poutavě vypráví. Každou chvíli probíháme přes nádvoří s deštníky nad hlavou a pak je opět schováváme uvnitř hradu, v hladomorně či sklepení. Hrad je opravdu nádherný a krásně zařízený. Dokonce tady zažíváme i pravou hradní zimu. Je tady snad chladněji než venku a stání při prohlídce nezahřeje...
Po prohlídce to bereme rovnou k autu a fofrem domů na zahřátí. V restauraci si necháme udělat svařák a zalezeme do peřin. Jsme promrzlí jak se patří.
V podvečer přestává pršet a Janka mě tahá z vyhřáté postele. "Jdeme pro kešku na Malou Ameriku. Přeci ji tam nenecháme!"
A tak ve vlahém podvečeru vycházíme po liduprázdných cestičkách k lomu. Je to krásná chvíle.
Návrat na titulní stránku Karlštejn
Komentáře (0)