Hádejte, jak je ráno? No přeci nádherně! Máme poslední dobou neuvěřitelné štětí. Doma panují tropické třicítky, tady je nádherně, teplota kolem dvacítky a pofukuje příjemný vlahý větřík. A tak dobře nasnídaní sedáme do autobusu a necháme se zavézt kousek - za kopec, do vesničky Trepalle. Jana na mobilu smutně pozoruje kešky, které projíždíme - tady je, tady další. Kačerské srdce trpí...
Ale cestou určitě nějaké kešky potkáme. Vysedáme u benzínové stanice od které vede turistiká stezka. Je to zase nádherné místo. Řadíme se do zástupu a rychlým krokem vyrážíme k našemu cíli. Jako fotograf se během chviličky propadám na samotný konec pelotonu - musím vždy odbočit z cestičky a než zaostřím, projde hromada cválajících turistů.
Nakonec se všichni sejdeme na rozcestí, kde si můžeme určit trasu - snadnou, kdy sestoupíme údolím Vallaccia k jezeru v Livignu, nebo delší, kdy se jde k jezeru Lago di San Giacomo di Fraele a od něj taktéž k jezeru v Livignu.
Po včerejšku už má energii na dlouhou cestu jen Tomáš. K nám, lovcům krásných míst a chvil se přidává jak František, tak i Lucka s Alešem. V žádném případě ale naší volby nelitujeme - údolí je totiž nádherné.
V bodě 2 se naše cesty dělí - my jdeme zkratkou po červených tečkách, Tom a ostatní turisti to berou obloukem.
Údolí je tak nádherné, až z toho děvčata poletují vzduchem. Dvakrát po sobě zouváme boty a brodíme přes chladný potůček - je to nádherně osvěžující. Všude je spousta kytiček a počasí naprosto luxusní.
Potkáváme i pozůstatky zimy - sněhový splaz - či lavinu, která se v létě kamufluje stromy, větvemi a jehličím, skrz kterou si prokousal svou cestu potůček. Zvláštní, krásné a snad i trochu strašidelné.
Netrvá dlouho a dorážíme k jezeru, nad kterým je restaurace s krásným výhledem. Jdeme si sednout a odpočinout.
Na zdraví!
Chvíli posedíme a pak se vydáváme kolem jezera nazpět do Livigna. Tam nasedáme na autobus a míříme do hotelu. Ale den ještě nekončí a Janka má potřebu ještě dnes odlovit minimálně tři kešky. To proto, že právě dnes končí bonusová hra, ve které musíte dosáhnout určitý počet odlovených keší, aby jste získali bonus. No a Jance právě ty tři kousky chybí. Původně cheme vyjet autobusem do Passo dell´Eira a odtud vyšplhat na La Pare (2 390 m n. m.), kde kešky jsou a navíc je odtud nádherný výhled na jezero a celé Livigno. Ale nepřejí nám autobusy a tlačí nás čas. A tak jen vyjedeme na hotel, odlehčíme bagáž a opět sjíždíme až na hráz jezera a vydáváme se na lov.
První kešku odlovíme na kruhovém objezdu na kraji jezera a pak kolem něj šlapeme asi ke kilometru a půl vzdálenému odpočívadlu na skále nad jezerem - area picnic Val Viera. Ač to je jen obyčejný choďák, dává nám příroda darem několik atrakcí - nádherně rozkvetlé břehy jezera, úžasně zabarvenou hladinu a nakonec největší bonus - kolonii ofrklých svišťů (lat. Marmota - čeleď veverkovití). Prvně je zaregistrujeme, když nám jeden z nich hvízdne těsně za zadkem. Oba s Jankou nadskočíme snad půl metru! Ten nás vylekal!
Ač je silnice jen pár metrů od nás (je krytá v polootevřeném tunelu chránícím jí proti lavinám a padajícímu kamení), je jich tu v dírách ve břehu několik desítek - a to počítám jen ty, které vidíme, Na břehu se líně rozvalují dospělci a mezi nimi pobíhají roztomilé mláďata. Když se pohybujeme pomalu a nenápadně, dostaneme se k nim až tak na pět metrů. Nemůžeme se od nich odtrhnout - je to nádherný pohled. A pak "písk" a zmizí v norách.
My ale potřebujeme dojít k poslední kešce v údolí Vall Federia. A tak se vracíme do míst, kde jsme byli včera odpoledne - musíme vystoupat až kousek před kostel Chiesa delle´Addolorata - po asfaltové cestě se šplháme nahoru a už toho máme plné kecky.
Podařilo se! Janka stihla v termínu daný počet keší a získává bonus. Já mám jako bonus spokojenou ženu. No a za to těch 8 kilometrů navíc určitě stálo... Pak jen sejdeme do města a po chvíli čekání naskakujeme do autobusu plného ortodoxních židů, kteří bydlí v jejich speciálním košér hotelu přímo vedle nás. Je zajímavé je pozorovat - jsou tak odlišní a při tom určitě v mnohém stejní jako my...
Když se vracíme do hotelu, potkáváme Toma - je tady první z celé sklupiny a to odmítnul jízdu autobusem a vyšlápl k hotelu pěšky. Má v nohách snad 30 kilometrů a je pěkně rudý od pálícího sluníčka. Je to borec, parádně to zvládá. Je prostě mladý...
Návrat na titulní stranu Livigno 2018
Vytisknout stránku
Komentáře (0)