Monte Elmo

Po středeční snídani nasedáme do autobusku a vyrážíme do městečka Sexten - podle něhož dostávají tyto hory jméno -  Sextenské Dolomity. Parkujeme přímo na velkém parkovišti pod lanovkou, kupujeme jízdenku a velkou kabinou vyjíždíme o více než 700 m výše. Nahoře se zase celá naše skupina - jak se již stalo zvykem - rozpadne a každý se vydává svou cestou.

Našimi souputníky - alespoň na první část cesty se stávají Verča s Jirkou. Vydáváme se od lanovky doleva, míjíme staveniště nad lanovkou a pokračujeme po zelené naučné stezce určené pro děti mírným stoupáním směr Monte Elmo. Jirka s sebou nese opět své samokřídlo, které se stává atrakcí. Sledujeme jeho starty, lety i přistání.

Celá naše cesta se vine podél státní hranice - mezi Rakouskem a Itálií. Za první světové války zde vedla frontová linie, což dokazují i pozůstatky opevnění. K žádným velkým potyčkám ale v těchto místech nedošlo. Vrchol na který míříme má německé jméno Helm, italsky Monte Elmo. Mám osobně raději zvukomalebnější italské názvy a tento vrchol se mi do hlavy ukládá hned no porvé - už jen proto, že Elmo byla roztomilá červená postavička s velkýma očima, kterou - pokud máte děti - určitě znáte z Muppet show. Vzpomínáte, jak Elmo o sobě vždy mluvil ve třetí osobě? Jeho popularita byla natolik veká, že měl i své vlastní filmy. A tak žádný Helm, ale ELMO!!!

Okolo nás se otevírají krásné výhledy na sever do Rakouska, svahy jsou plné rozkvétajících azalek. František, jdoucí před námi odbočil na jinou cestu a tak se naháníme mobilem, abychom se opět setkali na sedle před koncem výstupu na Elmo.

Na sedle Jirka opět zvedá do vzduchu své letadlo a my si užíváme nádherného výhledu na obě strany.
Před námi je vrchol. Jeho stoupání mi dává zabrat - není nijak extra prudké, ani dlouhé, ale začíná se rychle měnit tlak - dešť se blíží... No a já začínám fungovat jako rosnička.

Stoupáme kolem starých betonových opevnění s okny (střílnami?) otočenými na Italskou stranu. Zůstaly z nich jen betonové skelety zapuštěné do země a trčící komíny.

Na vrcholu si u chaty z roku 1 891 sedáme na lavičku a dáváme si obět. Chata byla původně postavena pro turisty, ale od roku 1915 ji již nikdy neotevřeli. Alespoň nyní se začíná přemýšlet o její rekonstrukci a otevření k celoročnímu provozu.
My máme pokračovat po červené stezce (Vial Alpina Red) na chatu Sillianer Hüte. Z dálky se ale ozývá hřmění a černé mraky jednoznačně ukazují, co má přijít. Rozhodneme se jit směrem k cíli s tím, že kdyby se situace ještě zhoršila, otočíme to nazpět k lanovce.

Asi ve dvou třetinách cesty potkáváme naše spolucestující, kteří se se svými vnučkami už vracejí nazpět - na chatě prý dobře vaří a mají výborné pivo. Ovšem první kapky rozhodují o tom, že si to už na vlastní kůži nevyzkoušíme.

Otáčíme se nazpět a rychlým krokem míříme k lanovce. Ještě cestou musíme vytahovat pláštěnky a do cíle už dorážíme v regulérním dešti. Ale není veškeré zábavě konec - u lanovky zjišťuji, že jsem z kapsy vytrousil lístky a nemáme jak se dostat dolů. Můžeme pěšky, ale v tom dešti se nám nechce, navíc se nám krátí čas a 700 m dolů bychom asi do odjezdu autobusu nedali. A tak musím koupit znovu jízdenky směrem dolů, které stojí zhruba stejně jako nahoru i dolů. No zadařilo se...

Chvíli po nás doráží i zbytek spolucestujících a všichni společně jedeme do Innichenu, kde máme mít přestávku na prohlídku města. Jelikož venku prší, nikomu se ven nechce. Ale pak najednou pršet přestává - to má tedy náš průvodce Ondra setsakramentsky dobře domluvené!!! Janka s Ferdou jdou nakouknou do města, já si čtu a odpočívám. Za necelou hodinku se všichni vrací do autobusu. Rozjíždíme se a venku začíná průtrž mračen. Výborné načasování!!!

Návrat na titulní stranu Dolomity 2019