Ořešník a Jizera

Je tady první ze dvou dnů, které máme na návštěvu zdejších hor. Oba dva dny nám rosničkáři slibují sluníčko a bez deště.
Ráno si zajdeme na dobrou snídani a pak přes Frýdlant míříme do Ferdinandova kousek od Hejnic. Zaparkujeme skoro na konci cesty na parkovišti a jako jediné auto na něm si zaplatíme celodenní parkovné.

Čeká nás asi 7 km s převýšením cca 460 m. Půjdeme po zelené značce, pak po žluté a nakonec po červené.

Cesta pomaličku stoupá nadherným lesem a my si ji užíváme. Za chvíli se k cestě připojí potok Černý (velký) Štolpich. A v tu chvíli to začne:

Potok se prodírá mezi velkými kameny, či spíše skalami a tvoří dlouhou kaskádu vodopádků a peřejí. Neustále z cesty odskakujeme k potoku, uděláme pár fotek, vrátíme se na cestu a opět stojíme u potoka. A tak dokola a dokola. No my snad na ten Ořešák nevylezeme!

Cestou míjíme pamětní desku císařovny Alžběty. Známe ji spíše jako Sisi. Císařovna Alžběta je zde uctěna jako významná historická osobnost, která měla vliv i na místní krajinu a návštěvníky této cesty. My desku míjíme a vyrážíme dále na cestu posetou velkými kameny. Tudy snad ani nikdy nic nemohlo jet... Omyl, kdysi tady byla udržovaná cesta a nebyla jen tak ledajaká.

V jednom místě bylo tak prudké stoupání, že stavitelé museli vytvoři serpentýnu, která dostala název Galerie:

Galerie je nejzajímavější úsek Štolpišské silnice. Silnice je zde vedena prostřednictvím serpentiny, která se točí o 180°. K realizaci tohoto úseku bylo nutné vytvořit opěrnou zeď, vysokou 8–10 metrů. Horní část zdi tvoří masivní kamenné bloky a také je opatřena zábradlím. Hodně strmý je také úsek nad Galerií, jenž je opatřen vysokými patníky.
Se stavbou silnice se začalo v polovině 80. let 19. století. Dokončena byla v roce 1891. Její délka je 10,5 kilometrů při překonání převýšení 620 metrů.
Štolpišská silnice po svém dokončení umožnila přístup z Frýdlantska do horských partií Jizerských hor hlavně koňským povozům svážejícím dřevo, vyjížďkovým kočárům s lázeňskými hosty z Lázní Libverda a pěším turistům. V zimě silnice sloužila pro svážení dřeva na saních a sáňkařům pro potěšení.

Zábradlí na galerii

Pod silnicí jsou i propustě na vodu, kterou prolezla i Janka. Proč? No hádejte - byla tam keška! Ale radost udělala:

Až tady potkáváme první protijdoucí turisty. Starší pán nechápavě kouká na Janku škrábající se z díry pod cestou. Dáme se s ním do řeči a vysvětlujeme toto chování. Nakonec se shodneme, že je tady nádherně a užíváme si to. Pak nám zbývá už jen pár metrů k "horní úvrati" naší cesty - k vodopádům Velkého Štolpichu. 
Prvně se na něj koukáme seshora z dřevěného můstku a pak sestoupáme dolů k místům, kde je vyhlídková plošinka. Nádherné místo:

Janka zde s velkým kusem štěstí a svou nezdolností odloví kešku i bez signálu.

Pak už nás čeká zase stoupání - tentokrát už ke skalnímu vrcholu Ořešník. Cesta bukovým lesem i mírné stoupání jsou nádherné.

Dojdeme na rozcestí, kde se z červené odbočuje opět na červenou - k Ořešníku. Míjíme dva skalní masivy - Balkón a Zahradní masiv - opět nádherné místo...

A pak jsme u cíle své cesty:

Výstup na něj není pro lidi se závratí a strachem z výšky. Ač je na obou stranách zábradlí, je potřeba odvaha se na vrcholek ke kříži vyškrábat - ale stojí to ta to!

Před námi se otevírá nádherný výhled na Hejnice s bazilikou a na široké okolí - snad až k Baltu...

Mater formosa neboli Sličná Matka, tak je už po staletí nazývána gotická soška Panny Marie s dítětem, ke které v minulosti i dnes do hejnické baziliky putovaly a stále přicházejí tisíce věřících zblízka i z dáli. Barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie, postavený T. Haffeneckerem podle návrhu slavného vídeňského architekta V. Fischera z Erlachu, bývá právem označován za „drahokam v srdci Jizerských hor“. Kostel doplňují ještě ambity a bývalý františkánský klášter, po revoluci přebudovaný v Mezinárodní centrum duchovní obnovy.

Vůbec se nám nechce odejít. Kocháme se výhledem a užíváme si sílu tohoto místa. Říká se, že zde zahynuli dva bratří Františkáni, kteří zde při stavění kříže spadli ze skal.
K sestupu se odhodláme až když zespodu slyšíme hlasy dalších návštěvníků. Sestupujeme opět po červené směrem na Hejnice a asi uprostřed klesání odbočujeme na neznačenou cestu, která nás přivede přímo k parkovišti.

Janka je z Jizerek tak nadšená, že na mě loudí: "Ty máš ještě další trasu - kde to je?" A tak ji ukazuji mapu s výstupem na vrchol stejného jména jako celé toto pohoří - Jizera. Do západu slunce je ještě spouta času a tak nasedáme do autíčka a vyrážíme přes Hejnice směr Smědava. Je to trochu dobrodružná cesta, protože část silnice je v rekonstrukci a my musíme projíždět uzoučkou cestou pouze pro jedno auto, mezi domy a usedlostmi. Naštěstí je to jednosměrka a tak nepotkáváme nikoho do protivky. Ani se nenadáme a jsme na místě. Parkoviště je skoro prázdné a restaurace u něj je zavřená. Nechybí tady ale výběrčí parkovného, kterému platíme a vyrážíme opět po červené směrem na vrchol Jizery.

Pomalým stoupáním po krásné cestě míjíme zbytky opevnění ztracené v lese. Po chvíli se rozhodujeme sejít k říčce Bílá Smědná a schladit si v ní nohy. Je to opět nádherné místo:

Pak už nám zbývá jen kousek k odbočce na žlutou značku, která stoupá kolmo proti vrstevnicím k cíli naší cesty. Ale ani toto stoupání není náročné a navíc je obzvláštněno poválkovými chodníčky. A zase nádherná příroda okolo:

Než se nadějeme, objeví se před námi skála na vrcholu Jizery:

Chvíli se kocháme zrcadlením ve vrcholovém jezírku a pak vystoupáme na vrchol ke kříži.
Když udělám poslední krok a rozhlédnu se po okolí, vydám jen jeden zvuk: uauuuuu! Po zádech mi přeběhne mráz - tak to je nádherné a silné místo. Když se podívám na Janku, vidím jí slzy v očích a vím, že to vnímáme stejně. Tak to je vrchol dnešního dne! Tak úžasné místo jsme už dlouho neviděli a necítili.

Na obzoru vidíme vrchol Smrk, na který vystoupáme zítra.

Z tohoto místa se nám nechce odejít. Něco nás tu drží. Jsme tady sami a snad jen vítr nás může dostat dolů. Leháme si na vyhřátou skálu, která nás před větrem chrání a užíváme si té síly, krásy a výhledů. Ani nevím jak dlouho si tady užíváme. Vyruší nás až dvě děvčata s pejsky, kterým se nelíbí, že by měli zůstat bez paniček dole. A tak se zvedáme a přenecháváme vrchol jim. Neradi sestupujeme dolů k autu. Na Výšinu se vracíme až večer, spokojení a šťastní. Dnes byl nádherný den!

Návrat na titulní stranu: Dovolená v Jizerských horách