Jsou místa, kde se rád vracím, ale na některá - ač hodně pěkná, se mi znovu nechce. Toto je právě případ dnešního dne. Celý zájezd má namířeno do sedla Passo Falzarego a odtud na Cinque Torri. Stejnou cestu jsme již všichni tři šli před šesti léty (Dolomity - Arraba 2013) jen s tím rozdílem, že dnes máme k sestupu použít lanovku - my jsme se minule vraceli nazpět na Falzarego pěšky. A tak hledám náhradní cestu. Navrhuji vyjet lanovkou na kopec Laguzoi, tyčící se přímo nad Falzaregem a sejít z nej prudším sestupem dolů k lanovce z Cinque Torri, kde na nás čeká autobus. Plány jsou to smělé, ale nakonec vše končí trochu jinak - znáte to, člověk míní, příroda mění...
Než se stačíme rozhlédnout, dálkoplazi a rychlonožky vyráží vpřed. Loučíme se s průvodcem Ondrou a jdeme se podívat přes cestu od parkoviště pod hranu Laguzoi. Před námi se otevírá kouzelná zahrada Dolomit - bílá sklaní městečka protkaná stezkami, rododendrony, spousty kytek, suťová pole končící v kolmých stěnách Lagazuoi - prostě nádherné místo. Těžko si představit, jak to tu vypadalo za první světové války, když tu probíhala fronta mezi Rakousko Uherskem a Itálií. Kamenné splazy jsou pozůstatkem po výbuších, kdy se obě strany snažily odstřelit pozice protivníka. Vícekrát se to podařilo Rakušanům. Podrobný popis bojů o tento průsmyk si můžete přečíst na webu valka.cz.
Zatím počasí přeje - jen vpravo, směrem nad Tofanou se hromadí kumuly mraků.
Celý kopec Lagazuoi je považován za muzeum I. světové války. Je protkán tunely a štolami, kterými se dá dokonce až na vrchol vystoupit. Náš plán je ale daleko skromnější - sedneme na lanovku, vyjedeme jí nahoru a prozkoumáme tunely seshora.
Projdeme se tedy mezi skalkami v kouzelné zahrádce a dojdeme k lanovce. Před pokladnami stojí staré dělo namířené na Italské pozice na Cinque Torri.
Nakupujeme si jízdenky a velkou kabinou vyjíždíme na horní stanici lanovky. Tady už počasí vypadá jinak - za tu chvíli, co jsme nakupovali lístky a fofrem mířili do výšin se zatáhlo nad celým okolím. Dokonce slyšíme zlověstné hřemění - to nevypadá dobře...
Stojíme před dilematem - co podniknout, než začne pršet - nedejbože než začne bouřka. Vzdáváme tunely, které by zabraly spoustu času a rozhodujeme se zdolat vrchol Lagazuoi Piccolo. Od lanovky stoupáme k chatě s restaurací a pak po kovovém chodníku v boku skály.
Vrchol Lagazuoi Piccolo je vlevo - ten nižší, kde se dají tušit postavičky turistů. Hřmění se znovu ozývá, tentokrát s větší intenzitou.
Přidáváme do kroku a míjíme přednášejícího vojáka v historickém kostýmu. Pokud on své posluchače nehoní pod střechu, voda snad ještě nebude chvíli padat.
Dorážíme k vrcholu ve výšce 2 778 m n. m. Stojí na něm dřevěný kříž s Kristem a před ním stojan se starým rezavým dělostřeleckým nábojem. Znovu se nám ozývá mravenčení kolem žaludku, když si připomeneme hrůzy, které se zde udály.
Janka si chce odlovit kešku - tato je obzvláště cenná, neb jí dostává na vyšší level - tedy na výšku překračující 2 500 metrů nad mořem. Sedí ale u ní skupina turistů z Čech a nechce se hnout. Chvíli čekáme, ale hřmění nás nutí posunout se k cestě nazpět. A tak fofrem sestupujeme dolů. Když se snažím udělat fotku, zjišťuji, že se mi na ruce zježily všechny chlupy. Co to je? Statická elektřina?
Voják už nedrží přednášku a všichni posluchači s ním někde zmizeli. Nás čeká cesta po kovovém chodníku. Ferda volá: "Přidejte do kroku, cítím se tady jako kuře na grilu!!!" Rozumíme. Makáme co to jde. Pak přijde další fáze.
Fotka je to strašná (hlavně objekt), ale dokumentuje, jak to vypadá, když se ve vysokých horách žene bouřka: všem se nám postaví nejen chlupy na rukách, ale i vlasy. Tady je asi nejlepší hledat bezpečný úkryt. Poklusem doběhneme k lanovce ve chvíli, kdy se kabinka blíží k horní stanici. Chvíli ji pozorujeme, jak se zastavuje a beznadějně se houpe na dlouhých lanech. Asi po minutě se ale znovu rozjíždí. Když se kabina přiblíží do prostoru nastupu a výstupu, ozve se houkání bezpečnostní sirény, která mi silně připomíná zvuk spuštění autodestrukce na kosmické lodi Enterprise. Když se otevřou dveře lanovky, cestující se vyhrnou ven s pocitem úlevy.
My se hned po nich chceme nalodit, ale rázný pokyn "velitele vesmírné lodě" nám v tom brání. Všichni musíme opustit doky a zamířit do vnitřních prostor vesmírné stanice... Tak to asi bude na dlouho. Počasí asi nepřeje provozu lanovky - blesky se rychle blíží. Jdeme na ochoz a pozorujeme okolí. Něco mi říká, abych se vrátil k lanovce - přicházím zrovna ve chvíli, kdy velitel žene svou novou posádku do lodě pokřikem: "Go, go go!!!!" Rychle vybíhám nahoru a sháním Janku s Ferdou. Sotva naskočíme do kabiny, zavírají se za námi dveře a Enterprise se vydává na dobrodružnou cestu dolů. Máme trochu obavy - víte jak to v takových filmech chodí - blesk může způsobit kritické snížení strukturální integrity lodě, nebo nás posunout do jiné - neprozkoumané dimenze...
Naštěstí naše cesta proběhne bez jakéhokoli vzrušení - jen těsně před dolní stanicí začnou na kabinu narážet první kapky deště.
Nám stačí od lanovky jen přeběhnout přes cestu a schovat se do malého skoro prázdného bistra. Dáme si dobré pivo, Janka kafe i s jablečným štrůdlem. Venku se spustí pořádný slejvák. Během chvíle se bistro plní a my se musíme potlačit k sobě, abychom udělali místo promočeným cyklistům a motorkářům.
Venku stále prší a tak si dáváme ještě jeden "apfelštrůdl" a čekáme, až to nejhorší přejde. Nakonec se počasí začíná umoudřovat.
Vytahujeme pláštěnky, a vyrážíme v jemném dešti k dolní stanici lanovky pod Cinque Torri. Jdeme cestou, kterou jsme šli před šesti léty opačným směrem. Musíme si dávat pozor, protože chodníčky vyšlápnuté v trávě se během deště mění z kluzké koryta. Míjíme známá místa. Déšť se zastavuje a zase vrací. Naštěstí už to není žádný slejvák, ale jen vlahý deštíček.
Nakonec dorážíme k našemu autobusku. Je to ten vzadu, nad střechou oblíbeného italského dopravního tříkolového prostředku. Obdivuhodné, co se na něm dá všechno dovést! Italové asi mají něco společného s asiaty, kteří jsou v tomto umění - tedy převezení dvoudílné šatní skříně na mopedu obsazeném třemi pasažéry - opravdu mistři...
Odkládáme si do busu batoh s pláštěnkami a jedeme odlovit místní kešku. Vracíme se asi o půlhodinu později - podstatně více smáčení, než za deště. Navigace nás totiž honí do svahu nad potokem porostlém vysokou trávou, kde ale nic nemůžeme najít. Nakonec to risknu a jdu okolo přes most na druhou stranu potoka. A hádejte co? Měl ho tam... Tedy - byla tam!
Počkáme na zbytek osádky a vyrážíme k dalšímu cíli - na prohlídku městečka Cortina d'Ampezzo. Při příjezdu utichá déšť a my jsme vypuštěni do prostoru. Nebyli bychom to ani my, abychom nevyužili tohoto volna a nešli lovit kešky. Potkáváme se u nich s našimi spolucestujícími Verčou a Jirkou. Nakonec se z toho stává pravidelný kolorit - když se potkáme v buse nebo při večeři, vyptáváme se jeden druhého: "Našli jste ji???"
Celou Cortinu zdobí temné, strašidelné nebe. To, že zde již pršelo, nepoznáváme jen podle mokrých chodníků, ale hlavně z rozvodněné říčky Boite, protékající městečkem. Valí se v ní hromady hnědé, rozbahněné vody. Jde vidět, že voda v okolí dělá pořádnou paseku. Nejednou autobusem zastavujeme na semaforech, řídících provoz v místech urvaných silnic nebo zborcených mostů. Koryta řek jsou vymletá až na velké kameny a pěkně široká. Voda je prostě živel...
Nakonec se dočkáme odjezdu a už zase za deště miříme nazpět k ubytování...
Návrat na úvodní stranu Dolomity 2019
Komentáře (0)